nahoru

Charta 77 po 25 letech

Bohumil Pečinka 17. ledna 2002 • 13:44

Nikomu se do toho moc nechce, přestože se o vztahu Charty 77 a české společnosti může už dvanáct let otevřeně mluvit. Byl to vztah neohrožených bojovníků a kolaborantů? Podle jednoho ze zakladatelů Charty 77, Václava Havla, sahá její prehistorie do ledna 1976, kdy ho na jeho venkovské chalupě na Hrádečku přijel navštívit přítel. Celou noc ho prý přesvědčoval, že se musí setkat s vůdcem neoficiálního hudebního světa Ivanem Jirousem. K tomu o pár dní později došlo a Havel - jak později přiznává - se pro svět hudebního undergroundu nadchl. Ještě než stačil zajít na koncert některé z mnoha desítek neoficiálních skupin, zatkla policie devatenáct lidí kolem rockové skupiny Plastic People of the Universe v čele s Jirousem a připravovala proti nim monstrproces.

PRVNÍCH 242

"Svůj úkol jsem tehdy viděl v tom, využít svých různých kontaktů, celou věc rozvířit a vyprovokovat nějaké akce na podporu a obranu těch lidí," napsal později v knize Dálkový výslech sám Havel. Kolem petice se záhy začalo vytvářet pozoruhodné společenství lidí, kteří po roce 1969 byli vyhozeni z práce či jinak perzekvováni - od bývalých komunistických funkcionářů až po "androše", tuto českou verzi hippies. "Cítili jsme s Jiřím Němcem," napsal dále V. H., "že tu vzniklo něco, co je třeba fixovat, co nesmí vyprchat a zmizet a co by mělo být proměněno v nějaký čin trvalejšího dosahu." Vedle solidarity s vězněnými hudebníky byl dalším impulsem vzniku Charty 77 sebevědomý krok komunistické vlády, jež se zavázala dodržovat lidská práva a pakt o nich se stal v říjnu 1976 součástí tehdejšího právního řádu. Tyto dva momenty vyústily do rozhodnutí vytvořit nějakou stabilnější opoziční strukturu. První schůzka budoucích signatářů Charty 77 proběhla 10. prosince 1976 a během dalších dnů byl precizován text prohlášení, které se obrací na tehdejší státní orgány, aby dodržovaly svoje zákony. Mezi vánocemi a Novým rokem pak několik chartistů shromáždilo podpisy prvních 242 signatářů.

HONIČKA

Oficiální dokument s prvními podpisy měla 6. ledna 1977 předat trojice Václav Havel, Ludvík Vaculík a Pavel Landovský tehdejšímu Federálnímu shromáždění, formálně nejvyššímu zákonodárnému orgánu v zemi. Pavel Kohout tuto zápletku popsal v knize Kde je zakopán pes takto: "Na ospalé křižovatce nad dejvickým gymnáziem, kde jsem přesně před třiceti lety s pocitem prvního křesťana odevzdával národně socialistickému češtináři maturitní písemku na téma Proč jsem komunista, se vyřítil ze všech přilehlých ulic současně půltucet vozů a vzal jeho prorezlého saaba do kleští (auto P. Landovského - pozn. red.). Tři králové Charty byli jak při divokém únosu vytaženi ze sedadel, odděleni od sebe a prostrkáni spoustou mužů k autům, která se s nimi rozjela různými směry, aby pak místo ve sněmovně skončili společně tam, kde se skutečně vládne: v Bartolomějské. Bezpečnost, která zaspala šestadvacet dnů, během nichž probíhala zatím největší podpisová akce od nástupu dr. Husáka, přišla Chartě na stopu opravdu v posledních minutách." Nastaly masové výslechy iniciátorů a dosud nevídaná propagandistická akce ve všech tehdejších médiích, jež měla až pogromistický charakter, podobající se heydrichiádě čtyřicátých let nebo atmosféře kolem politických procesů začátku let padesátých. Touto hysterickou reakcí tehdejší režim možná zastrašil další potenciální signatáře, jichž bylo do konce roku 1977 kolem pěti set, ale také pomohl konstituovat Chartu 77 jako společenství lidí v opozici. "Jedním mohutným zátahem vybrali skoro všechny signatáře, aby cukrem i bičem získali odpadlíky, korunní svědky protistátního spiknutí. Dokázali pravý opak. Tím neurvalým útokem, který musel odrazit každý sám, z nás teprve udělali Chartu," vzpomíná ve své knize Kohout a dodává: "Půlnoční zprávy západních stanic se zabývaly výhradně Prahou. Kromě mé nedokončené reportáže přinesly už i prohlášení solidarity předních světových spisovatelů, které koncipoval Arthur Miller. Charta 77 se proměnila z meteoru ve stálici." Teprve z následných diskusí a reakcí na tyto události se začíná postupně formovat obsah činnosti Charty, jímž bylo nejen upozorňovat na nedodržování lidských práv v zemi, ale i vypracovávat stanoviska k různým oblastem společenského života. Byly to tisíce hodin obrovského nasazení, zvláště ze strany tří mluvčích, kteří se každý rok pravidelně střídali. Přestože mnozí chartisté v čele s Václavem Havlem dodnes zdůrazňují, že šlo především o mravní apel, začala Charta 77 fakticky (minimálně pro Západ) fungovat jako neoficiální mluvčí české opozice. Teprve koncem osmdesátých let se začala objevovat daleko političtější uskupení (HOS, Demokratická iniciativa), která ale neměla takový vliv.

OHLAS

V jedné z prvních reakcí na vznik Charty 77 napsal Pavel Tigrid ve čtvrtletníku Svědectví článek s názvem Pět set proti realitě. " Stačilo by, aby na závodních schůzích ve velkých průmyslových objektech, které mocenský aparát v posledních týdnech mobilizoval proti Chartě 77, pět nebo padesát dělníků požádalo, aby byli seznámeni s požadavky chartistů, a pak pět tisíc uznalo jejich oprávněnost a padesát nebo pět tisíc dalších se solidárně a neústupně dožadovalo jejich splnění. K smrti vyděšený mocenský aparát - v dnešní či změněné sestavě - by bez váhání přijal pod tlakem padesáti tisíc, co odmítá pěti stům: slovy Charty ,dialog s politickou a státní mocí` o stavu země a jejího lidu." Přestože Charta 77 vydala přes 500 dokumentů a více než 1100 sdělení Výboru na obranu nespravedlivě stíhaných, podepsalo tento dokument do konce roku 1989 jen zhruba dva tisíce lidí. Proč neměla v českých zemích větší ohlas? Jaké bylo většinové naladění společnosti? Když necháme stranou specifické poměry na Slovensku, vede nás to k závěru, že během třiceti let se český národ už potřetí probouzel z politické decimace svých přirozených elit od poslední obce až po hlavní město. Vzpomeňme na pro tektorát a desítky tisíc mrtvých v koncentračních táborech, posléze padesátá léta a přes sto tisíc politických vězňů v pracovních táborech, násilné kolektivizace majetků a nakonec začátek sedmdesátých let s masovými prověrkami, pohovory a statisíci postižených lidí a jejich dětí. K tomu připočtěme dvě silné emigrační vlny, kam vesměs odcházeli ti podnikavější a kurážnější z národní komunity - zhruba 60 tisíc po únoru 1948 a přes 200 tisíc po srpnu 1968. Tento národ neztratil jen své vůdce, ale i politickou reprezentaci, která nejdříve amatérsky selhala (demokraté z února 1948) nebo se záhadně vypařila po nedůstojných kompromisech s nastupujícím Husákovým režimem (Dubčekovo vedení). Společnost se nacházela ve fázi naprosté atomizace, majetkové nivelizace a existenčního zastrašení. Základním pocitem těch let bylo, že komunismus je tu na dalších dvě stě let, a tak se v něm většina obyvatel začala postupně zařizovat a své ambice spojovat s privátní sférou. V té chvíli přišla na scénu Charta 77, z jejíhož středu se začala postupně formovat budoucí politická elita. V tom období bezčasí a bezdějinnosti byla schopna říct, že černá je černá a bílá zase bílá, a začala pojmenovávat věci pravými jmény. Étos lidských práv a místy trochu intelektuálská prohlášení však společnost příliš neoslovily. Česká nekomunistická veřejnost se rozpadla na dva světy: převážně chartovní disent, vytvářející si své paralelní struktury, a trochu nedůvěřivou a vyčkávající českou společnost. Spojit oba tyto světy nakrátko pomohl až projekt Občanského fóra po listopadu 1989.

PARTYZÁNI?

A jak vidí meze a limity Charty 77 ti, kteří kdysi našli odvahu tento dokument podepsat? " Jsem přesvědčen, že větší ohlas mít neměla, nebyla na to stavěna a ani se s tím nepočítalo," míní dnes brněnský signatář Milan Uhde. " Charta byla záležitost partyzánská - a ne všichni ve vesnici mohou být partyzáni. Většina z těch, co ji podepsala, měla v jistém smyslu ,výlučné postavení` těch, co nemají co ztratit - vyloučení komunističtí funkcionáři, duchovní bez povolení, zakázaní spisovatelé, underground -, a tato výlučná postavení všeho druhu vylučovala větší ohlas." Za její nejvýznamnější počin považuje, že ukázala občanům, že zuby komunistického žraloka se začínají viklat a už není schopen takových represí jako v padesátých letech. Na otázku, jestli byl v té době reálný jiný koncept než Charty 77, odpověděl : " Mnoho lidí mi říkalo: je třeba se chovat tiše a ono to samo vyhnije. Vy chartisté jste jen toho komunistického draka probudili. Já si to ale nemyslím, i když je to pro mě dodnes živý problém. Domnívám se, že Charta dodnes čeká na svoje zhodnocení." Jiný signatář Charty 77, politolog Bohumil Doležal, na téma většího ohlasu uvedl: "Často se pohrdavě mluví o kolaborující české společnosti, ale to mi připadá zbabělé. Připomíná mi to politiky, kteří prohráli volby a zlobí se na společnost, že nedostála jejich požadavkům. Já vidím problémy Charty 77 dva. Samotný projekt byl z politického hlediska nerealistický, protože přijetí konceptu lidských práv by pro komunistický režim znamenalo zásadní společenskou transformaci a konec totalitního režimu, což oni dobře věděli, a proto začali s represemi. Druhou věcí je, že uvnitř Charty došlo ke smazání hranice mezi komunisty a těmi ostatními. To se projevilo hned po listopadu 1989, kdy skupině kolem Václava Havla byli bližší reformní komunisté než ti chataři, co se podle jejich názoru spolčili s Husákem." Na téma Charty 77 a její odezvy v české společnosti lze mít mnoho pohledů. Budeme rádi, když nám o tom napíšete. Vaše reakce budou posléze otištěny v rubrice Bumerang.



Kurzy měn
25,300
20,490
28,640
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře