nahoru

Zkouška rozumu

JIŘÍ RULF 10. ledna 2002 • 15:41

Už je to sice rok, co začalo nové tisíciletí, ale teprve v jeho průběhu došlo ke zlomu - zlomu, který se projevil jako velmi nebezpečný. Filosof MIROSLAV PETŘÍČEK (50) je jedním z těch zatím nemnoha českých univerzitních učitelů, kteří pochopili, že tzv. katedrová věda uzavřená do univerzitních poslucháren teď moc nepomůže, a vstoupili do veřejné diskuse.

* Nezdá se vám, že po 11. září 2001 nastala jakási doba účtování? Část lidí si dokonce myslí, že se svět zásadně změnil. Domníváte se, že se tato sebereflexe bude prohlubovat?

Změna je spíš v tom, že to, co bylo dříve skryté nebo méně nápadné, se teď stalo velice očividným. Nemyslím si ovšem, že jde o nějaký střet civilizací. Představa střetu civilizací, to je takové dost jednoduché historické schéma, jímž se spousta věcí řeší a činí srozumitelnými. Jenže, upřímně řečeno, terorismus není srozumitelný, a to už z principu. Kdybychom mu rozuměli, tolik bychom se ho nebáli, nebyl by tak děsivý. Z představ o střetu civilizací plyne jedno nebezpečí - jsou nevyhnutelně konfliktní a tragické. Je--li totiž v podstatě civilizací, aby se střetávaly, pak tu jsou samozřejmě od toho, aby jedna zrušila druhou.

* Tyhle představy o konci jsou ovšem kulturně hluboce zakořeněné. Můžeme začít apokalypsou a končit třeba u katastrofických filmů.

Představy o tom, že dějiny jednou skončí, jsou opravdu lidem vlastní, i když historici s nimi nepracují. Všechno tady se pak jeví jako dočasné, dokonce jako příprava na onen konec. To je ovšem fatální záležitost.

* Konec dějin však nemusí být v představách nutně spojen se zánikem civilizace, nebo dokonce s koncem světa. Vzpomeňme na vize komunistů o šťastných zítřcích nebo Francise Fukuyamu, který ohlásil konec dějin právě po porážce komunismu.

Bylo by dobré, kdyby se jasně poukazovalo na to, jak jsou tyhle představy zjednodušené. V této chvíli je strašně nebezpečné něco, co bych nenazval ani tak netolerancí, jako spíš netrpělivostí. Každý fundamentalismus je netrpělivý, už už by chtěl něco nastolit a ono to tak rychle nejde. Spěchá za svým ideálem do země zaslíbené, cestou se mu ideál ztrácí a konec dějin nenastává. Proč bychom měli o něco podobného usilovat? Islám jako každé náboženství je postaven na určité představě ideálu, ale přitom dobře ví, že se ten ideál lidskými silami nedá uskutečnit. Na rozdíl od fundamentalistů. Ti jsou zajímaví v tom, jak jsou v tomto směru vlastně nenáboženští.

* Dá se mluvit o fundamentalismu také na druhé straně?

Určitě. Vezměte třeba představu dokonalé tržní společnosti. Program každé politické strany vlastně musí do jisté míry obsahovat prvky fundamentalismu už proto, že jedna je konzervativní, druhá liberální, třetí socialistická. Jakmile se ovšem taková strana dostane k moci, tak se konzervativci musí smířit s tím, že je skutečnost nutí chovat se svým způsobem socialisticky, a socialisté zase mají ve svém vládnutí prvky konzervativismu.

* I západní demokracie má ovšem zkušenosti s tím, že se fundamentalismus někdy korigovat nedá.

Druhá světová válka byla takovou strašnou zkušeností. Ukázalo se, že fundamentalismu nejde jen o to, ovládnout vlastní zemi, ale že chce celý svět, světovou revoluci. Když důslednost, tak důslednost.

* Dá se říci, že je přesto demokracie proti fundamentalismu jedinou zárukou?

Pokud není jedna její podoba chápána jako obecný mustr, který je třeba vnucovat, pak do jisté míry ano. Je totiž docela možné, že třeba v Asii vznikají nebo vzniknou zcela jiné typy demokratického zřízení, než je hodně formalizovaná západní parlamentní demokracie.

* Demokracie chrání před fundamentalismem určité hodnoty, které naše společenství považuje za univerzální. Myslím, že je dnes nutné položit si otázku, zda univerzální opravdu jsou.

Otázka univerzality je hodně zapeklitá, protože hodnoty jsou vždycky vázány na určitý typ kultury. Řekl bych ale, že má-li být pro všechny nějaká hodnota závazná, pak je to právě pochopení skutečnosti, že se kultury nemají vzájemně ničit, ale doplňovat. To je ovšem spíš než hodnota bezpečnostní opatření.

* Existuje ale taková pojistka i na druhé straně?

Chci být konkrétní - zajímavé třeba bylo, jak se v afghánské krizi zachoval Pákistán. To, co udělal pákistánský prezident tím, že se postavil na stranu Ameriky, byl velice pragmatický, i když nebezpečný a pro něj riskantní krok. Vyřešil si tím (dočasně) problémy s Indií, Afghánistán pod vládou Tálibánu asi taky nebyl tím nejpříjemnějším sousedem, vzal vítr z plachet vnitřní opozici. Zda za jeho krokem stál pouze politický pragmatismus, nebo něco navíc, je vlastně jedno. V každém případě tím ukázal způsob chování, který je v zájmu přežití kultury mnohem důležitější než nějaký antiamerikanismus. To je postoj, který podle mne bude časem převládat, i když se prosazuje jen pomalu.

* Sebezáchovný princip tedy různá společenství sbližuje?

Zcela určitě. I když existují takové rozdíly jako fakt, že my si víc ceníme jednotlivce, jsme individualisté, zatímco jinde dávají přednost komunitě, nakonec musíme jednat a chovat se stejně.

* Fundamentalisté ovšem prosazují své cíle i za cenu sebezničení.

Vraťme se k nacistickému Německu. Tam už nakonec nešlo o prosazování nějaké kultury, ale o jakési pseudobiologické pojetí člověka. To je velmi podezřelý moment, protože kultura vždycky reguluje to biologické v nás. Je paradoxní, že ve chvíli, kdy převládne biologická motivace cílů, skutečně hrozí člověku sebezáhuba, i když u jiných živočišných druhů je to přesně naopak.

* Minulé století nám ovšem ukázalo, že člověk nemůže být stavěn mimo přírodu, že jeho biologická danost ho ovlivňuje víc, než si je často ochoten připustit.

To je sice pravda, ale naše biologické fungování podstatou člověka není. Už jen fakt, že i svou biologičnost reflektujeme, že o ní hovoříme jazykem nějaké kultury, je toho jasným dokladem. My se neustále interpretujeme.

* Co ovšem rozumět pod pojmem kultura? I on může být interpretován z různých hledisek - třeba jako otázka vkusu, životního stylu, identity atd.

Na nejobecnější rovině je to vlastně jakýsi symbolický řád. Kultura nám poskytuje nejrůznější způsoby, jak symbolizovat své chování - od umění až po vědu. To je hrozně důležité, protože žijeme ve světě různých modelů a zároveň zkoušíme, zda fungují, nebo ne. Popper řekl, že vyrábíme různé teorie, které umírají místo nás. Zároveň - a to je stejně důležité - představuje kultura obrovskou akumulaci paměti. Díky jejímu symbolickému řádu jsme schopni si uvědomovat věci, které se odehrály před třemi a více tisíci lety. A dokonce jim rozumět, i když je třeba je rozšifrovat. Člověk tak překonává svou biologickou omezenost, fakt, že život je krátký a že i paměť rodiny sahá většinou jen dvě tři generace zpátky.

* Řád ovšem předpokládá nějakou formu hierarchie.

K dosažení řádu, řečeno velmi primitivně, slouží minimálně dvě cesty. Ta první je cestou zákazu a příkazu, kterou jsme se vydali my. Ale ještě antika praktikovala jinou cestu - řád nebyl otázkou příkazu a zákazu, ale míry. Vezměme třeba sexuální morálku - antika doporučovala vyhýbat se krajnostem, ale krajnosti jsou u každého jiné. Někdo může hýřit celý život a nic mu to neudělá, jiný si zahýří jen párkrát a úplně ho to vyčerpá. Hledání střední míry prostě vylučuje nějaké obecně platné normy. Už z toho je vidět, že různé kultury praktikují různé způsoby regulace lidského chování. Strategie příkazová se bohužel stává někdy nebezpečnou, protože vyvolává frustraci.

* Vy jste kdesi protestoval proti tomu, aby se o dnešní době, v níž se rozpouští tradiční hierarchie hodnot, mluvilo jako o době chaosu, navrhoval jste místo toho slova pojem "mnohost". I kdybychom ovšem přistoupili na to, že chaos dnes neexistuje objektivně, stejně se nevyhneme tomu, že ona mnohost chaos vyvolává přinejmenším v našich myslích.

Je otázka, zda chaos v určité míře nepotřebujeme. Celá postmoderna v zásadě reagovala na velmi zúženou představu moderny, která byla spjata s avantgardním uměním. Faktem zůstává, že avantgardní umění mělo velmi nebezpečné tendence, vedoucí buď k absolutnímu utopismu, nebo k různým formám zúženého racionalismu. Mám na mysli tře ba konstruktivismus v jeho krajních polohách. Pořád ještě žila představa, že lze dosáhnout naprosté průhlednosti světa. Jestliže ovšem dosáhneme průhlednosti světa, pak rozum ztrácí svou funkci, přestává fungovat. Postmoderna jako reakce na tyto krajnosti říká: Rozum k tomu, aby mohl něco produkovat, musí narážet na něco, čemu nerozumí. Sám ze sebe je lenivý a plodí jenom chiméry. Když se setkává s tím, že dějiny jsou pořád ještě nahodilé, pak mu nezbývá než reagovat a měnit své apriorní představy. Mnohost ho nutí dělat něco se sebou samým.

* Praxe mi ovšem připadá jiná. Řekl bych, že naopak hrozí situace, kdy většina se před onou mnohostí a námahou spojenou s jejím vnímáním uteče k televizorům, k chimérám virtuálního světa, a onen apel na rozum nebude vyslyšen.

To už se dostáváme vlastně k tomu, proč jsme na světě. Patrně je to velká zkouška. Buď budeme natolik myšlenkově pružní, že nové ataky světa přežijeme, nebo ne a zahyneme. To neplatí jen pro náš národ, západní kulturu, ale pro člověka jako živočišný druh vůbec a klidně se to může stát. Jakmile se objeví něco nového a složitého a my budeme setrvávat v jakési nehybnosti, trvat na starých jednoduchých výkladech, pak můžeme skončit jako říše římská.

* Srovnání dneška s pozdní západořímskou říší se už v minulém století začalo objevovat.

Ano. Ale v tom srovnání je zase trošička lenosti, snaha najít jednoduché paralely. Když ale dnes mluvíme o příčinách nějakého stavu, o tom, proč je něco tak, a ne onak, většina intelektuální obce říká: Je to složité. Myslí to doslova. Dostali jsme se totiž do situace, kdy jeden jev může mít několik příčin a stejné příčiny, pokud jsou jinak silné, vyvolají jiný jev. To je velice nepříjemné, protože pak si říkáme, k čemu vlastně ta věda je, když ani tyhle závěry nedokáže vyvodit. Ale přitom právě pochopení složitosti je asi pro výklad světa mnohem důležitější než jednoduchá kauzalita. Ztráta představy, že máme moc nad úplným vysvětlením jevů, je ovšem bolestná. A tu moc opravdu nemáme, ani ve vědě, ani třeba teď, při vysvětlování mezinárodních vztahů, které souhrnně nazýváme globalizací.

* Obávám se, že to je jedna z příčin, které lidi demobilizují.

Právě proto mluvím o zkoušce.

* Člověk byl vlastně jakési zkoušce vystavován odjakživa, ale nejde při dnešním obrovském vojenském a vědeckém potenciálu jaksi víc o ústa?

No, pozdním Římanům šlo, jak vy říkáte, o ústa taky. Ale k věci - to je daň, kterou platíme za to, že vyrábíme stále složitější věci. Proto také musí růst odpovědnost každého z nás a to není jen otázka intelektu. Každý má totiž k něčemu talent a lišíme se jen tím, s jakou mírou odpovědnosti s ním zacházíme.

* S nějakým talentem se každý člověk rodí, ale není také schopnost nést odpovědnost určitým druhem talentu?

Někdo má pro ni předpoklady, někdo ne. Určitě. A právě od toho je tady kultura, ne snad aby odpovědnost vnucovala, ale ukazovala příklady. To je úloha těch, kteří, jak vy říkáte, mají k odpovědnosti talent, tedy kulturních elit. A pak už to záleží na každém z nás.

* To ale není nic nového. Vy dnes mluvíte o odpovědnosti, dřív se hovořilo o vyznávání určité morálky.

Slovo vyznávat vlastně neznamená nic jiného než říkat nahlas to, co jsem a co si myslím. A to je strašně důležitá věc, protože já si tyhle věci taky můžu říkat jen pro sebe. Spoustu věcí víme, ale nejsme ochotni se z nich sami pro sebe vyznat. To, že se nekrade, ví každý. Ale říci to nahlas, abych to slyšel i já sám, to už je problém. Něco si myslet a neříkat to nahlas je to nejstrašnější, co se může stát. Společnost k tomu někdy lidi vede, viz naši nedávnou minulost.

* Některé věci se ovšem i v kulturní společnosti prostě neříkají.

Jistě, ale to jsou ty řeči, které svědčí o malé míře odpovědnosti. V každé společnosti existuje třeba antisemitismus nebo xenofobie, ale v těch vyspělejších společnostech na západ od nás je nepřípustné dávat takové názory veřejně najevo. My je dnes zavrhujeme, když je vysloví nějaký politik nebo novinář, ale v hospodě je klidně sneseme. Ale už v sousedním Rakousku, kde není antisemitismu ani xenofobie o nic méně, to musí být opravdu zaplivaná špeluňka, aby se nějaký antisemita mohl vykecávat. Otázka zní: Kdo to způsobil? Způsobily to elity zdánlivě neviditelným ovlivňováním, třeba tím, jak se chovají politici. Dávají svými postoji najevo, že to či ono se prostě neříká. Nemusí ani říkat proč. Ten antisemita by se stejně nedal přesvědčit, ale je chováním, které vidí, zatlačen. Fungování elit lze tak do značné míry hodnotit právě podle toho, co se v které společnosti ještě hodí na veřejnosti říkat.

* Posuzování elit by asi z tohoto hlediska u nás moc dobře nedopadlo.

Jestliže se u nás dá hlásat v Parlamentu, že homosexualita je zvrhlost, pak u nás elity neexistují. Ve státě, kde elity mají svoje slovo, by se to totiž stát nemohlo. A vzhledem k tomu, že se takovým nepřijatelným způsobem chová stále víc lidí, pak lze vyvodit, že je u nás úloha elit minimalizována.

* Dá se říci, že těch dvanáct let svobody na vznik a posílení elit nestačilo?

Nestačilo. Víte, my ale máme s tou svobodou takové divné počítání. Říkáme, že jsme ji neměli čtyřicet let, ale co protektorát? Ten k mravní obrodě asi taky nepřispěl. Posun je ale přesto obrovský. Musíme si jen na vlastní kůži vyzkoušet, jaké to je, když si každý může říkat, co chce. A teď by měla nastat ta fáze hledání střední míry. Vlastně je to totéž, co by měl - i když třeba z jiných důvodů - hledat celý svět.

MIROSLAV PETŘÍČEK (1951), původně příslušník našeho filosofického disentu, dnes přednáší filosofii na filosofické fakultě UK. Překládá zejména francouzské postmoderní filosofy, pravidelně komentuje v médiích politické a kulturní události. Je autorem knih Úvod do filosofie a Majestát zákona.

JIŘÍ RULF


Kurzy měn
25,300
20,490
28,650
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře