nahoru

Děti na export

JANA DOLEŽALOVÁ 8. února 2001 • 00:00

Nemálo párů v České republice je bezdětných, přesto existují děti, které posíláme do nových rodin v zahraničí, protože tady o jejich adopci není zájem. Jsou to Romové.

Pokud mají štěstí a rodiče svolí k adopci, mají všechny děti z dětských domovů šanci na nový životV dubnu minulého roku byl Parlamentem České republiky schválen zákon číslo 359/00 Sb. o mezinárodněprávní ochraně dětí, který umožňuje adopci do zahraničí v případě dětí, jež nejsou umístitelné v náhradních rodinách v České republice. Během necelého roku získaly povolení k vycestování do rodin v zahraničí téměř dvě desítky dětí. Většina rodičů, která se v České republice o adopce uchází, totiž v požadavcích na nového potomka uvádí: národnost česká. Někteří z nich jsou ochotni přijmout smíšené dítě, téměř nikdo dítě romské. Děti, pro něž dětské domovy nenajdou náhradní rodiny v regionu, jsou zařazeny do celorepublikového registru - pokud jim ani tam do šesti měsíců rodinu nenajdou, posílají úřady kopie jejich dokumentace do Brna do Ústavu pro mezinárodněprávní ochra-nu dětí, kde holčičkám a klukům hledají novou rodinu v zahraničí. Zatím ji našli všem.

RODIČE Z DÁNSKA

Do platnosti nového zákona vyrůstaly opuštěné romské děti v ústavechDo Sdružených zařízení pro péči o dítě v Olomouci si přijely v červenci pro nové potomky dva dánské páry. Mladší vysokoškoláci autem, starší rodina s již adoptovaným desetiletým rumunským chlapečkem vlakem. Katka a Petra jsou krásné čtyřleté holčičky. Vyrostly v koje-neckém ústavu, ale mají štěstí v neštěstí - jejich biologičtí rodiče dali svolení k adopci, což znamená reálnou šanci na normální život. Kdyby neměly romský původ. Katka je čistá Romka, Petra míšená Vietnamka a Romka. V České republice je proto nikdo nechce.

"Začali jsme o nich jednat s Dány už o vánocích 1999, protože jsme věděli, že bude v dubnu schválen příslušný zákon," říká ředitelka ústa-vu Ing. Helena Součková. V lednu přijela z Dánska ředitelka soukromého kodaňského adoptivního cen-tra a pediatr. Prohlédli děti, vyfotografovali je, aby měli obrázky pro nové rodiče, a nechali tu snímky rodin, domova, kde budou dívky žít, i pokojíčků, které jsou pro ně připraveny. V dubnu, když vešel v platnost zákon upravující mezinárodní adopci dětí, nastal čas pro vyřízení nutných formalit: rozhodnutí soudu o vystěhování, vystavení pasu, anglicky vyhotoveného rodného listu, zdravotní a sociální zprávy. Káťa i Petra už věděly, že budou mít tátu, mámu, dům. V červenci jejich budoucí rodiče přijeli.

SLOVNÍČEK NA CESTU

Je jedno, jaké má rodiče, rodiny v zahraničí chtějí všechny děti, jen by neměly být starší čtyř letMladší manželé uměli anglicky, starší s rumunským chlapečkem mluvili jen dánsky. "Pozvali jsme si ještě překladatelku, abychom jim řekli, jaké holky jsou, jak se chovají." Ubytovali se v hotelu v Olomouci a střídavě docházeli do ústavu. Seznamovat se. Jedna rodina ráno a druhá odpoledne. Nejprve dostávali děti na dvě hodiny dopoledne i odpoledne, koncem týdne už společně bydleli v hotelu. Káťa a Petra se do kojeňáku vracely šťastné, že mají mámu s tátou. "Mám hezčí maminku," chlubila se Petře Káťa. "Mám bráchu," trumfovala druhá. Po týdnu seznamování se s novými rodinami odjely. Vybaveny doklady a na cestu i provizorním česko-dánským slovníčkem, aby rodiče věděli, jak budou zpočátku žádat o jídlo a pití. V téměř pěti letech mají nejvyšší čas, aby si zvykly na nové prostředí a jazyk. Za rok půjdou do školy. Při jejich odjezdu zatahal ředitelku za plášť čtyřletý Pavlík. "Sežeň mi taky maminku," prosil. Je to blonďák s modrýma očima. Během krátké doby našel rodinu v Čechách.

NELEGÁLNÍ RODINA

Sdružená zařízení péče o dítě v Olomouci poslala do zahraničí dvě romské holčičkyS nabytím účinnosti dubnového zákona adopce do zahraničí nezačaly. Před rokem 1989 se uskutečňovaly tajné soukromé pokusy, po otevření hranic to už byly institucionální pokusy, vycestovalo pololegálně několik dětí. V roce 1993 údajně odjelo několik dětí do Švédska. Tři z nich noví rodiče po čase vrátili. Příběhem se šťastným koncem je adopce romského chlapce Honzy z Opavy do Dánska. Dostal se před třemi lety do dánské rodiny, žijí v domku na náměstí malého městečka. Táta má pekařství, máma je bývalá speciální pedagožka, ale doma pracuje od chvíle, kdy Honzu adoptovali. "Ředitelka opavského kojeneckého ústavu jeho adopci předběhla," říká ing. Součková. "Kdyby čekala na zákon, chlapec by o dva roky zestárl a už by se do rodiny pravděpodobně nedostal." Honza se chce jednou učit řemeslu svého otce.

DĚTI PRO NĚKTERÉ ZEMĚ

  Prázdné dětské domovy, to je sen všech sociálních pracovníkůV České republice se oficiálně o mezinárodní adopce stará od minulého roku Úřad pro mezinárodněprávní ochranu mládeže v Brně. Sem přicházejí složky dětí vhodných k adopci, kterým nebyli nalezeni noví rodiče na území republiky. "V minulém roce jsme vydali rozhodnutí o svěření do péče budoucích osvojitelů pro šestnáct dětí," říká ředitel úřadu pan JUDr. Rostislav Záleský. "Podle našeho zákona smějí soudy rozhodnout o svěření do výchovy pouze v případě, že je osvojitel český občan nebo tu má trvalé bydliště. Proto rozhodují takto a následnou žádost o osvojení podávají budoucí rodiče ve své zemi." Naše úřady (ministerstvo práce a sociálních věcí a brněnský Úřad pro mezinárodněprávní ochranu dětí) dostanou následně zprávu, že dítě bylo osvojeno.

"František váží 15 kilo a měří 1,34 cm. Má dvanáct zubů a nerad si je čistí. Obvykle vstává o půl osmé, spát chodí v osm. Už umí přečíst deset písmen. Rád si hraje s dětmi v sousedství." Takové informace vypracovává nezávislý orgán cizí země a zasílá je do země původu dítěte. Co nejpodrobnější popis duševního a fyzického vývoje dítěte včetně jeho schopnosti začlenit se do nové společnosti. První zprávu odesílá tři měsíce po vycestování dítěte, další po šesti měsících po dobu tří let. Nastalé problémy řeší úřady země nové rodiny. V krajním případě, kdy by se země nedokázala o dítě postarat, vrátilo by se do země původu.

Mezinárodní adopce jsou od roku 1993 vymezeny Haagskou úmluvou o ochraně dětí a spolupráci při mezinárodní adopci, která přesně vymezuje způsob adopce dítěte ze "země původu" rodiči "přijímající země". Do dnešního dne ji podepsalo téměř třicet států celého světa. Česká republika ji ratifikovala už v loňském roce. "Jednáme jen se zeměmi, které podepsaly a ratifikovaly Haagskou úmluvu," říká právník. "Mají orgány speciálně pověřené pro mezinárodní adopci. Nejrychleji byla navázána spolupráce s Dánskem, protože od nás přijalo děti ještě před schválením dubnového zákona. Dále jednáme s Rakouskem, Francií, zajímají se o nás Švédové a Island. Nenavazujeme vztahy se Spojenými státy, které úmluvu podepsaly, ale dosud neratifikovaly. Nespolupracujeme se zeměmi, které úmluvu nepodepsaly." Přesto je stále poptávka ze zahraničí po dětech vhodných k osvojení větší než naše nabídka. Nejvíce dětí, jejichž složky na brněnský úřad přicházejí, je z domovů ze severních Čech, okolí Ústí nad Labem, z Chomutova a ze severní Moravy. Jediné omezení, které děti vyřazuje z adopce, je věk. Největší zájem je o nejmenší, problém začíná s dovršením věku čtyř let. Pro letošní rok je již připraveno pětadvacet složek dalších dětí vhodných do zahraniční preadoptivní péče.

SKUTEČNÝ PŘÍBĚH

Nejvíce dětí v současné době adop-tují severské země: Dánsko, Norsko a Švédsko. Většinou z Ukrajiny a Brazílie. Katolické Polsko využívá mezinárodních adopcí minimálně, o většinu opuštěných dětí se postará samo. V podstatě platí, že země východního bloku adoptují děti do vyspělejších zemí. Opravdu musí Česká republika vyvážet děti? Paradoxní výjimkou našeho přístupu k jiným národnostem jsou vietnamské děti. O ty je obrovský zájem. Ví se totiž, že Vietnamci jsou jako národ pracovití, skromní a v neposlední řadě svou drobnou konstitucí i hezcí. O Romech se to neříká.

Jeden příběh za všechny. V Olomouci adoptoval před lety vyso-úkoškolský manželský pár romského chlapce. Dal mu, co může milující rodina dítěti dát: lásku, zázemí, vzdělání, kulturu vystupování. Ve čtyřiadvaceti z něj byl důvěryhodný vysokoškolsky vzdělaný muž, vždy v obleku s brýlemi se zlatými obroučkami. Založil vlastní firmu. Přesto jste ho mohli v sobotu dopoledne vídat, jak v roztrhaných teplácích, špinavý, rozcuchaný tlačí s partou patnácti Romů roztřískané embéčko, ve kterém sedí dalších osm Romů. Začal doma brát věci, obchodní partnery podváděl. Rodiče říkali, že tíhne ke svým, ale snažili se ho přesvědčit, že život jimi nabízený je lepší. Hlas krve byl silnější. Nyní žije mladý muž v opuštěném domě se svou těhotnou romskou přítelkyní. Nepracuje a mezi ostatními Romy, kteří se k nim stahují, je se svým vysokoškolským vzděláním král. Za rodiči nechodí.

Honza, jenž nyní vyrůstá v dánském městečku, se pravděpodobně stejného osudu nedočká. Je nanejvýš pravděpodobné, že romské komunity, jejichž společnost by přebila vliv nové rodiny, ve svém okolí nenajde. Má šanci žít jinak. Není to ale omluva pro to, že se o děti své země nedokážeme postarat - ať už jsou jakékoliv rasy. Faktem je, že jsme si dosud nedokázali srovnat společnost natolik, aby zde byly všem narozeným dětem poskytnuty podmínky k životu, které opravdu potřebují. Mezinárodní adopce za nás tento problém nyní řeší.

JANA DOLEŽALOVÁ


Kurzy měn
25,270
20,500
28,590
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře