nahoru

Misionář

Text a foto ANDREJ BÁN 1. února 2001 • 00:00

Proč cestovat do Brazílie na misie, když máme Brazílii tady za humny? Trvalo hodně dlouho, než si páter PAVEL PROCHÁZKA (44) z Děčína tuto otázku položil a taky zodpověděl. Dílem šlo o rozhodnutí vrchnosti, dílem o hlas Prozřetelnosti. Dnes část roku pobývá jako biskupský vikář odpovědný za pastoraci Romů na farnosti v Předlicích u Ústí nad Labem, v létě pak působí v romských osadách na východním Slovensku.

foto ANDREJ BÁNNení to tak dávno, co nemocný papež pronesl zásadní slova: odpouštíme a prosíme o odpuštění. Dřív než ten pokorný hlas zanikl v obecné mediální koláži různě odstupňovaných banálností, vzpomněl jsem si na dva filmy. První historický epos se jmenuje Mise. Robert De Niro mečem a Jeremy Irons křížem udatně bránili jihoamerické Indiány před španělskými dobyvateli. Neúspěšně, pochopitelně. Druhý soudobý dokument se jmenoval Evangelium podle Papuánců. Vtipný popis zmagoření domorodých obyvatel různými církvemi. Tito pidimužíci již stovky let bojují se svými nepřáteli ze sousedního kmene, vyměňují ženy za vepře (a opačně), až najednou přišli kazatelé v bílých košilích a vnucují Papuáncům pocity viny. Necitlivě jimi manipulují, čímž zmnožují hříchy svých předchůdců.

Vlastně nevím, proč jsem si vybavil v onen podvečer na staré faře ve vesnici Svinia tato dvě zdařilá díla. Možná vynáším unáhlený úsudek, ale páter Procházka není ten správný misionář - umění vnucovat zatím moc nezvládá. A jakou zkušenost by tlumočil mladému bohoslovci, který je v zajetí naivních představ o pastoraci Romů?

"Řekl bych mu, že kněz se musí snažit o to, aby se stal Romem. Jak to říká Pavel, mezi Židy Žid, mezi Řeky Řek, mezi pohany pohan. Takový kněz se s nimi musí sjednotit až k hranici hříchu. To znamená přijmout kulturu, naučit se jazyk, zvyky, pustit si je k tělu, opravdu se s nimi ztotožnit. Já se o to teprve pokouším. Jde taky o to, aby člověk neměl strach dělat věci nově, provokativně, aby si dokázal vzít utržené jablko, které tamhle dítě ukradne z plotu a nabídne mu ho, jak se to stalo dnes mně."

NAJÍT SVOU BRAZÍLII DOMA

Knězem je osmnáct let. Od začátku ho to táhlo k lidem v ohrožení, kteří se ocitli na periférii společnosti. Za totality vedl putovní tábory pro děti ze zapadlých vesnic na Brněnsku, po roce 1989 ho to táhlo podívat se ven, jak říká, za romantikou. Odjel na severovýchod Brazílie, aby zasvětil svůj život misii mezi chudými. Po roce mu místní biskup diplomaticky sdělil, že o služby českého misionáře nestojí, a tak se vrátil domů. Brněnský biskup jej poslal na sever Čech, do litoměřické diecéze, se slovy: "Biskup Koukl potřebuje někoho, kdo by se věnoval Romům. Jeď tam tak na dva roky, pak se můžeš do té Brazílie třeba vrátit." Zdalipak vrchnost věděla, že nadějný misionář pověsí toulavé boty na hřebík?

"Moc jsem na ty rady tehdy neslyšel. Asi to bylo dáno tím, že problematiku Romů jsem předtím neznal. Ale jakmile jsem tu krásnou exotiku v pravém slova smyslu našel doma, tak každého, kdo chce jet na misie do zahraničí, přitáhnu, aby poznal nejdřív Romy. A myslím, že se mi podařilo oslovit spoustu bohoslovců, třeba tady Milan jezdí se mnou do Jarovnic už pravidelně druhým rokem. Mám nabídky mnoha dalších, ale nemá cenu, aby se tady týden co týden střídali. Pastorace vyžaduje stálou službu, zatím na to jako kněží nejsme připraveni. Nevím, nakolik si vážnost situace uvědomují biskupové. Spíše mám pocit, že moc ne, jinak by přece museli bohoslovce v seminářích v tomto duchu taky formovat. Církev pastoraci Romů zatím podceňuje."

Na vyučení, můžeme-li to tak nazvat, odjel Pavel Procházka v září 1994 na kongres Mezinárodního výboru pro evangelizaci Romů (CCIT) do slovenského Šamorína, kde poprvé v životě viděl naživo romský soubor z Bardejova. To ho natolik fascinovalo, že se s nimi vrátil autobusem na východní Slovensko. Stihl pouze zavolat kaplanovi do Ústí nad Labem, že se zpozdí o tři dny. V Bardejově se zeptal salesiána Petra Bešenyiho, který se léta věnuje romským dětem, jestli někde není nějaká "volná" osada, kam nejezdí kněz, že by tam rád o prázdninách začal působit. A tak objevil Cigelku, malebné místo, kam jezdil dva roky společně se dvěma děvčaty, která mu od té doby v pastoraci dobrovolně pomáhají.

BŘICHO OSADY

Věren svým zásadám, měl tady misionář zakotvit nadlouho. Cigelka, jak se jmenuje taky minerální voda blahodárně působící na trávicí trakt, je ovšem pouze jedna z více než tří set romských osad na Slovensku a rozhodně nepatří mezi ty nejzanedbanější. Po dvou letech si páter Procházka působiště vyměnil s farářem ve Zborově, až ho nakonec osud zavál do Jarovnic, největší ze všech osad, kterou před více než dvěma lety postihly ničivé záplavy a při nichž zahynulo padesát lidí. Rozhodl se pokračovat v poslání Malých sester Ježíšových, které každé léto bydlely uprostřed osady v maringotce. Ve své snaze stát se Romem vyzkoušel všechny možné způsoby bydlení. Romskou rodinu, maringotku, faru. Všechno mělo své výrazné nevýhody, zejména co se standardu týče.

"Každý, kdo přijel z Čech, tam ze začátku onemocněl, což je přirozené. Když máte průjmy a úplavici, záchody jsou docela příjemná věc. Mně se líbilo všude, nejvíc asi v té maringotce. Musím ale říct, že bych tam asi dlouho nevydržel. Tam byl takovej hluk ... Nedalo se spát. Život v osadě končil kolem jedné v noci a už v pět ráno nadzvedávala maringotku hrající si děcka."

Český misionář poznal romskou osadu důkladně zevnitř. A nestačil se divit, jak jsou oproti českým Romům tihle jiní, vděčnější. Byť to zní divně, od té doby říká, že na Slovensko si jezdí odpočinout. Mezi konzumem zkaženými Romy v českém pohraničí by prý brzy ztratil chuť něco dělat.

"Tady, do Jarovnic, přijedete, zapísknete a máte kolem sebe spoustu dětí, s nimiž můžete celý den pracovat. Kdežto v Ústí musím vyvinout enormní energii, abych je vůbec shromáždil, přesvědčil, že se vyplatí tu televizi vypnout a naslouchat nebo někam jet. V Ústí objednáte na romskou pouť autobus a přijede vám deset lidí, tady jich bude tři sta a nevejdou se."

A nejen to. I srovnání bydlení českých a slovenských Romů prý vyznívá příznivěji pro ty druhé - žijí sice v roubených budkách, přes které je přehozený vlnitý plech a topí se dřívím načerno naštípaným v lesích, jenže v ghettech na severu Čech je prý mnohem větší špína, tam by měl strach žít. Nicméně ani slovenští Romové nejsou ušetřeni toho nejhoršího, co civilizace přináší. V osadě se fetuje, pije, lichváři půjčují peníze na stoprocentní úrok. Ale právě do tohoto průsečíku špatných sil se musí misionář pokusit strefit svým obvykle láskyplným šípem.

POSLÁNÍ JANA KŘTITELE

Je zcela jasné, že misionář nezlepší sociální postavení Romů. Co může nabídnout, je jistý řád a smysl bytí. S rizikem, že pro ně bude cizí, nepatřičný. Po tragických záplavách z roku 1998 tu byla otázka, co udělat nejdřív. Nové obytné domy nebylo za co ani kde stavět - bílí spoluobčané odmítli Romům prodat pozemky na stavbu a na zaplavených místech v osadě stavět nešlo. Starosta těm, co neměli střechu nad hlavou, odkudsi ze stavby provizorně dovezl unimobuňky, které provizorně slouží až dosud. A dlouho ještě provizorně sloužit budou.

Při otázce, jak využít půlmiliónovou sbírku košické Charity, přišla řeč na stavbu kostela přímo v osadě. Páter Procházka nebyl zpočátku zastáncem této myšlenky, přece jen stál o to, aby zdejší Romové měli přístup do existujících dvou kostelů na vesnici a aby se ghetto neuzavíralo do sebe. Na jeho mše po povodních chodilo do kostela místo dvaceti sto padesát Romů, což se starousedlíkům nelíbilo a začali se bouřit. Až nakonec poslanci obecního zastupitelstva rozhodli, že (neumytí a neukáznění) Romové do svatostánku nesmějí. Páter se naštval: když ne oni, tak ani já ne! a práskl dveřmi. Mezitím salesiáni nakoupili stavební materiál pro nový kostel.

"Když jsem viděl, že to myslí vážně, vložil jsem se do toho taky. Místní farář sháněl materiál, Peter Bešenyi peníze a já měl na starost personální politiku, což znamenalo budit ráno dělníky, aby jich tam bylo každý den alespoň patnáct. Základy vykopali během tří hodin, příští den už byly v betonu a od léta do podzimu hrubá stavba stála. Sami Romové si to postavili. Tak velké nadšení jsem dlouho neviděl. A bylo úžasné sledovat, jak se zachovali vůči těm Neromům, když se nevěřícně chodili koukat, jak stavba pokračuje. Považovali to za velkou čest a staré Romky uvolňovaly zvědavcům z vesnice místa na sezení."

Když se před dvěma lety dozvěděl o lichvářství mezi Romy, byl šokován. Začal proti lichvářům při kázáních tvrdě vystupovat, řekl, že těmto lidem (obecně se ví, o koho jde, nikdo ale proti nim ze strachu nepůjde svědčit) nebude podávat svaté přijímání, že je bude jmenovat a pro těžký hřích je dokonce exkomunikuje. Výsledek? Anonym sepsal biskupovi dopis, že tady nechtějí českého kněze, protože mu prý nerozumějí. A páter Procházka přesídlil do sousední vesnice Svinia, kde klade důraz, jak říká, na budování mostů. Pořádá multietnická fotbalová utkání, pěší výlety k romským sestřičkám Baziliánkám do Prešova ("chtěl bych, aby sem dojížděly alespoň jednou týdně na náboženství"), připravuje děti na první svaté přijímání. A hlavně doufá, že bude mít následovníky.

"Problém je, že pokud nějaký Rom ukončí studia teologie, nechce se mu vracet mezi Romy. Já jsem teďka v poslání Jana Křtitele, který připravuje cestu Pánu. V Čechách nemám moc udělovat Romům svátosti, pouze je připravuji na přijetí Krista. A tady je to zatím stejné. Zatím jsem biskupovi slíbil, že budu dva roky o prázdninách. Pak se uvidí. Musím se střežit, aby se ‚nepřehřáli‘. Znám se, brzy bych těch šest set zdejších Romů zahltil aktivitami. A to by nebylo dobře."

Text a foto ANDREJ BÁN


Kurzy měn
25,310
20,600
28,630
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře