nahoru

Petr Lutonský zemřel

Jiří X. Doležal 23. června 2005 • 12:42

Plukovník Jiří Komorous, šéf Národní protidrogové centrály a člen společenství Ordo lumen templi, přes poslance Vladimíra Říhu z KDU-ČSL předložil v květnu návrh represívního protidrogového zákona. Pak došlo k podivné zpravodajské hře, která měla znemožnit publikaci besedy na toto téma v Reflexu - psali jsme o tom v minulém čísle. Za ten útok nezaplatil daň nejvyšší profesionální novinář, ale můj dlouholetý a čtenářům neznámý spolupracovník, kamarád Petr Lutonský.
Řada lidí, kteří přivádějí na svět naše reportáže, musí být v anonymitě. Petr mi léta pomáhal - tipy, informacemi, nápady, zpětnou vazbou.
Seznámili jsme se na akci Reflex on the Road. Od té doby spočívala jeho práce v článcích o neonacistech i dalších rizikových

tématech, klíčovým způsobem přispěl ke zdaru Reflex Cannabis Cupu 2004. Nejenže produkoval následnou party, ale především mi pomáhal ty stovky fotek třídit, vyhodnocovat a neztratit. A veverka Huli? Měl funkci jejího poradce a bez něj by se jmenovala Hully.
Osmnáctého května byl na zmíněné besedě o novém protidrogovém zákoně. Dvacátého jsme spolu poprvé slyšeli její "záznam" - padělané CD. V tu chvíli Petr dostal iracionální strach. Prostě nebyl zvyklý, aby se záznamy veřejných vystoupení poslanců Parlamentu dotýkající se vysokých policejních důstojníků samy sestřihaly v šupleti. Tu besedu slyšel na vlastní uši, slyšel, jak se pan Říha chlubí, jak ještě ten den mluvil s plukovníkem Komorousem z Ordo lumen templi. Náš posměšný termín "templáři" si všichni ultrarepresionisté bojující proti marihuaně vykoledovali, když plukovník Komorous v bílé noční košili s bílým jezdcem Landou na Vyšehradě založili Ordo Lumen templi.
Když jsem Petra viděl naposledy, v pondělí, úzkost a depresi nezapíral, nemělo to cenu. Vnutil jsem mu číslo na doktorku - slíbil, že tam druhý den půjde. Další tři dny měl vypnutý telefon a nikdo o něm nevěděl. V úterý a ve středu se skrýval kdesi u přátel. Bál se kamkoliv vyjít a říkal, že po něm jdou "templáři". V pátek desátého června, v tom bytě přátel, kde se skrýval, se dopoledne pokusil zavolat si záchranku. Nebyl "blázen", do poslední chvíle chápal, že s ním něco není v pořádku. Jen toho stresu už bylo moc, už nedokázal záchrance říct, co potřebuje, jak strašnou úzkostí trpí a kam pro něj mají přijet. Nerozuměli mu. Zavěsil. Uvěřil, že ne nerozumějí, ale nechtějí rozumět. Řekl jen: "Tak už to všechno chápu!" Pak beze slova tu úzkost skončil. Dvěma kroky přistoupil k oknu, vyskočil a zabil se.
Bude chybět nejen nám, kteří jsme ho znali, ale i Vám, kdo čtete Reflex. Řadu investigativních článků, na jaké jste byli zvyklí, už totiž bez jeho pomoci nebude možné napsat. Díky za ta léta spolupráce, Petře!



Kurzy měn
25,250
20,460
28,650
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře