nahoru

Blátivá elegie

JAN FALTUS 9. června 2005 • 20:41

Být uprchlíkem je podobné jako být nezaměstnaný. Po čase ztratíte chuť o něco se snažit, stane se z vás profesionální příjemce humanitární pomoci. Z podpory se stane závislost. Na marasmu života některých čečenských rodin žijících po léta v Ingušsku se podílí stejně tak válka a chudoba jako lenost a televize.

Ismailovovi nejsou ani na kavkazské poměry obyčejná rodina. Výjimečná je už tím, že má více než třicet členů, kteří žijí pohromadě. Táta, tři mámy a kupa dětí. Padesátiletý Achmed Ismailov pochází z východočečenské vesnice Kurčaloj.
„Za mlada jsem dělal řidiče v jedné organizaci, KGB se jmenovala. Všechny jsem tam znal,“ chlubí se. „Pěstoval jsem doma tabák a jezdil do Soči na dovolenou. Dřív bylo prostě líp,“ posteskne si. V době, o jaké mluví, bylo Čečensko ještě normální součástí SSSR a on ze sovětských odborů vymámil malý autobus, aby mohl svou početnou rodinu přepravovat.
První čečenskou válku ještě přežili bez úhony, druhá už je v roce 2000 z Čečny vyhnala. Jako zázrakem pomocí obstarožního autobusu promanévrovali sto padesát kilometrů přes válečné území skrze nesčetná kontrolní stanoviště. Toulali se po Ingušsku, nějaký čas živořili v lese,

až je objevili humanitárci a ubytovali je v uprchlickém táboře s označením MTF 2 v ingušské vesnici Něstěrovskaja. MTF 2 byl jedním z takzvaných divokých kompaktniků - uprchlických táborů. Regulérní stanové tábory během konfliktu nestačily, a tak začali uprchlíci spontánně obsazovat zrušené kolchozy. Navíc ruské úřady po čtyřech letech prohlásily, že už není důvod, aby se uprchlíci nemohli vrátit do Čečny, a stanové tábory zrušily. Jelikož důvodů, proč se do Čečny nevracet, se našlo stále dost, nechalo toto rozhodnutí spousty lidí bez přístřeší. Kompaktniky různých velikostí rostly jak houby po dešti. Ve velkých halách nefunkčních kravínů se stavěly dřevěné nebo zděné buňky a na dvorech vznikaly dočasné školy a zdravotnická střediska.
Když tábor MTF 2 ještě oficiálně fungoval, bylo relativně dobře. Ingušská migrační služba platila nájem, elektřinu a plyn, humanitární organizace vozily jídlo a vodu. Zařídili tu i školu, aby děti nezvlčely. V roce 2004 ale většina uprchlíků už z tábora odešla (většinou se přesunuli jinam, vrátili domů nebo etablovali do Ingušska skrze příbuzné), tak nebyl důvod tábor vydržovat. Začalo jít do tuhého.

CHUDOBA JAKO PROFESE

Kromě Ismailovových zůstaly jen dvě rodiny, které také neměly kam jít. Vracet se do Čečny, to je jak z bláta do louže. O kompenzaci za rozbombardovaný dům požádáno mají, proces se ovšem vleče. Mohli by zatím přežívat v takzvaných dočasných ubytovacích centrech, ale přestěhovat celý ismailovský ansámbl vyžaduje úsilí a k žádnému zlepšení situace by pravděpodobně nedošlo. V Ingušsku mají alespoň nějakou jistotu. Sice jim po zrušení tábora dočasně odstřihli elektřinu, ale teď už zase jakž takž funguje. Vodu a jídlo jim stále vozí, jen zrušili školu. Stručně řečeno, důvodů odejít bylo méně než důvodů zůstat.
Léta útrap ve vykloubených poměrech udělala z průměrné sovětské rodiny středověký klan outsidrů. Děti místo školní docházky od útlého věku pracují na poli, obydlí představuje komplex chatrčí poskládaných z několika na sebe nalepených kůlen, z každého zákoutí bliká pár vykulených dětských očí. Táta odmítá přestěhovat se jinam, neboť se bojí, že by rodina přišla o dosavadní standard. V Něstěrovce mají status quo a z jejich pohledu jim nic nechybí. Za těch pár let v roli štvanců už si na středověk zvykli. Mají co do pusy, zima jim není a přivydělat si mohou na vedlejším poli při sklizni nebo v zimě sběrem čeremši. To je výživná hlíza, jež roste v nedalekém lese a je pokládána za delikatesu. Na trhu se za ni dobře platí. Rodina Achmeda Ismailova patří mezi profesionální příjemce humanitární pomoci. Pro humanitárce, kteří si podávají v jejich chatrčovém království kliku, mají připraveny dva nebo tři dojemné příběhy. Tatík pilně a ochotně vyplňuje všemožné dotazníky a objednávky. Přesně vědí, na co se jich budou ptát, a mají odpovědi připravené tak, aby splňovaly kritéria pro příjem pomoci. Osud této rodiny by mohl zdobit manuály pro humanitární práci.
Přesto je to paradox. Špinavé děti se brodí v blátě, noci tráví při svíčkách, protože elektřina jde jen někdy, ale každá buňka v domácnosti má televizi, a otec dokonce akumulátor, jenž jej činí nezávislým na vrtkavých poměrech. Vozový park čítá několik aut a dva autobusy. Jeden slouží jako spižírna humanitární mouky, druhý jako relikvie připomíná útěk z pekla války. Polorozebraný žigulík je zdrojem Achmedových příjmů. Čas od času vymontuje součástku, kterou na trhu smění za tabák, aby k televizní pohodě nic nechybělo. Někdy se podaří sehnat peníze na kredit do mobilního telefonu. Jednou jim dokonce koupili krávu s nadějí, že děti budou mít čerstvé mléko. Jenže za pár týdnů se kráva vypařila neznámo kam.

DO ŠKOLY DALEKO

V čem tedy spočívá marasmus téhle rodiny? Pravděpodobně v budoucnosti dětí. Mají jich tolik, že by to vydalo na jednotřídku.
„Zaplaťte učitelku, my tu máme volnou místnost a děti nemusí nikam chodit, budou se učit přímo tady,“ navrhují unisono mámy. Zní to na první pohled přijatelně, ale právě tady tkví jádro problému. Tím je vlastní úsilí. Chroničtí příjemci pomoci, stejně jako například dlouhodobí nezaměstnaní, ztrácejí schopnost vlastní aktivity. Status Ismailovců se během let nepozorovaně proměnil z humanitárního případu v případ sociální. Kdyby měli motivaci vrátit se do Čečenska, vyběhat si kompenzaci a mezitím žít v ubytovně, tak už to dávno udělali, protože možnosti tu jsou.
Když nabídku na zřízení třídy přímo u nich odmítáme a místo toho navrhujeme docházku do školy dole ve vesnici, pohotově na nás chrlí argumenty, proč to nejde. „To víte, já pošlu svý děti do vesnice a tam mně z nich udělají chuligány, začnou kouřit a tak všelijak,“ říká jedna z matek.
Jednoho únorového rána vezeme do Něstěrovky, jež se v té době doslova utápí v bahně, dva náklaďáky štěrku. Je po desáté hodině dopoledne a bušením probudíme rodinu do nového dne. „Všichni stůněme,“ oznamuje nám na uvítanou rozespalá Zulfía, jedna ze starších dcer. Je to pravda. Většina dětí pokašlává a posmrkává. Přesto pobíhají po prochladlých chatrčích bosky.
Náklaďák působí v kolonii pozdvižení a za chvíli jsou všichni na nohou, dělají prostor pro štěrk, rozhrnují ho do stran. Děvčata se chápou lopat automaticky, hochy musíme pošťouchnout. Papá Ismailov chodí starostovsky kolem, kypí optimismem a všemožně děkuje: „Až o nás napíší knížku, určitě se o vás zmíníme a všichni se dozvědí, jak nám vy Češi pěkně pomáháte.“
Kolem postávají děti za normálních okolností školou povinné. Celkem jich napočítáme sedmnáct. Se školní docházkou však souhlasí jedině v případě, že přijde škola za nimi. Některé dokonce odmítají i to. Nakonec souhlasíme a zaplatíme učitelku, která k nim pět dní v týdnu dochází. Klademe si alespoň podmínky. Docházka bude stoprocentní, místnost sami připraví a budou uklízet a topit.
Začíná to dobře. Tatík přináší oběť -věnuje do třídy vlastní kamna, a dokonce v nich i zatopí. První školní den byla docházka více než stoprocentní. V minitřídě o pěti lavicích se tísnilo devatenáct žáčků a i další mají zájem, neboť si děti okamžitě oblíbily paní učitelku Mariat Kagermanovou. „Vzdělání je důležité,“ filozofuje Achmed Ismailov. „Bez vzdělání člověk může skončit v base nebo v armádě, rozdílu v tom není.“ A svůj kladný poměr ke škole demonstruje tím, že za absenci hrozí školákům rákoskou.

JEDNI Z TISÍCŮ

Jenže za pár dnů při jedné z dalších návštěv zjišťujeme, že se učitelka Mariat přestěhovala z vesnice pod kopcem za Ismailovovými. Prý aby to měla blíže do školy. Skutečný důvod, proč šla bydlet do kravína, nám nepoví. To místo a lidé musí mít nějaké fluidum. Přitom podmínky pro bydlení jsou příšerné. Mariat obývá komůrku vestavěnou do haly a za sousedy má několik krav a hejno slepic. V oknech igelit, pro vodu je to dvě stě metrů, kamna věčně kouří a ze stropu padá špína. Jeden by si řekl, že tak důstojné povolání, jako je učitelství, si snad zaslouží lepší bydlení.
„Proč se vlastně nevrátíte domů, do Čečny?“ ptáme se Mariat. „Nejde to. Jsem totiž z Bamutu.“ Bamut je vesnice v západní Čečně a za první čečenské války se jí říkalo pevnost Bamut. Za SSSR tam existovala raketová základna s rozsáhlým komplexem podzemních chodeb. Logicky se tedy Bamut stal centrem čečenského odporu a Rusové se snažili partyzány z děr vystrnadit pomocí kobercových náletů, čímž prakticky srovnali vesnici se zemí. Dodnes je tam omezený pohyb, nicméně možnost návratu existuje. Ale vracejte se někam, kde nezůstal kámen na kameni, infrastruktura žádná, a navíc je vždy bezpečnější bydlet v místech s větším počtem lidí. Sám je člověk snadnou kořistí. Tento fenomén platí i pro Groznyj. Běženci dávají přednost návratu do zabydlených čtvrtí. Do vylidněných oblastí se nikomu nechce.
Něstěrovští jsou jedni z třiatřiceti tisíc čečenských uprchlíků, kteří ještě pět let po druhé čečenské válce zůstali v Ingušsku. Patová situace v Čečně způsobuje, že se tito lidé z různých důvodů nechtějí nebo nemohou vrátit domů. Šedá ekonomika plná korupce a úplatkářství je v Čečně na denním pořádku. Ten, kdo by chtěl úspěšně podnikat, se bez ochranné ruky neobejde. V klidu žít nemůže kvůli atmosféře podezřívavosti a nekonečných kontrol a prověrek nikdo. Čečensko ještě stále čeká na svůj odraz ode dna. Vůli ke změně mají jen ti, kteří ji nemohou prosadit, obyčejní lidé. Tudíž nezbývá než čekat, doufat a snažit se, aby se alespoň něstěrovští školáci dočkali.

JAN FALTUS


Kurzy měn
25,250
20,460
28,650
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře