nahoru

Naše chyba Cyrila Svobody

Bohumil Pečinka 26. května 2005 • 12:27

Ten článek by se také mohl jmenovat: co se stane, když někdo rychleji mluví, než myslí, a jestli může být ministrem zahraničí člověk s chronickým sklonem k servilitě.

Předminulý víkend vystoupil bavorský předseda vlády Edmund Stoiber na Sudetoněmeckých dnech. Vedle tradičních politických hesel adresoval svým českým sousedům i dva netradiční výroky. Prohlásil, že se Češi dopustili na sudetských Němcích největší etnické čistky ve dvacátém století, a současně vyzval premiéra Jiřího Paroubka, aby se neúčastnil odhalení sochy exprezidenta Edvarda Beneše na pražském Loretánském náměstí. Český ministr zahraničí Cyril Svoboda se na to rozhodl reagovat mlčením. Šokující je postoj obou politiků.

JINÝ TREND

To, že Bavorsko hájí zájmy sudetských Němců, je známá věc. Poválečné vysídlení z českých zemí bylo největší právě do této spolkové země, která české Němce označila za čtvrtý bavorský kmen a stala se jejich oficiálním patronem. Čtrnáct let byly vztahy mezi Českou republikou a největší spolkovou zemí napjaté, protože bavorští politici nepřímo přitakávali sudetoněmeckým restitučním nárokům. Zdálo se, že zlom nastal po vstupu do Evropské unie. V listopadu 2004 přijel na oficiální návštěvu předseda zemské poslanecké frakce bavorské Křesťanskosociální unie (CSU) Joachim Herrmann. Během tiskové konference na velvyslanectví prohlásil, že CSU nebude podporovat majetkové nároky sudetských Němců.
Začátkem ledna 2005 pak na prvních stranách listu Sudetendeutsche Zeitung vyšel novoroční pozdrav bavorského premiéra Stoibera, který byl velmi, velmi rezervovaný. Evropský poslanec Bernd Posselt zde rovněž zveřejnil pět cílů

sudetoněmeckého hnutí v tomto roce a vesměs šlo o věci kulturní povahy. V reakci na to byl mnoha členy kritizován, že se zříká práva na vlast, a tedy i na bývalý majetek. Tyto a další věci vedly k vytvoření atmosféry, že by Edmund Stoiber mohl v blízké době přijet na oficiální návštěvu České republiky. Jeho šokující výroky z předminulého týdne nadlouho pohřbily nadějný vývoj. Daleko horší než několik neomalených vět byl totiž celkový kontext projevu, odehrávající se v době výročí osvobození od německé okupace.

CO SVOBODA?

V reakci na Stoiberova slova by se většina evropských ministrů zahraničí ohradila v tom smyslu, že vysídlování čtrnácti miliónů Němců z celé východní Evropy nebyl výmysl Čechů, natož Edvarda Beneše, a souvisel s poválečnou situací. Jakýkoli ministr zahraničí by v reakci na to pronesl na odhalování Benešovy sochy projev, v němž by reagoval na fakt, že zemský premiér udělal z jednoho ze zakladatelů státu zločince. O důvod víc, že se tak stalo v době, kdy si tento národ připomínal 360 tisíc mrtvých spoluobčanů, které měla na svědomí tehdejší politika sousední země. Cyril Svoboda neudělal nic s odůvodněním, že nechce reagovat na slova pouhého zemského premiéra. Navíc adresoval světu alibistický výrok, že nemá s odhalováním sochy svého předchůdce na ministerstvu zahraničí nic společného. Události naznačují, že nikdy neměl mít nic společného ani s výkonem tak důležité ministerské funkce. Jaká je vůbec jeho role v české politice?
Cyril Svoboda nikdy nezakládal svou politiku na závazku k určitým voličským skupinám v České republice. Zčásti byl protekčním dítětem vlivných pražských politických kruhů, z jiné části odvozoval svou pozici z podřízenosti k určitým evropským politickým strukturám. Ať už to byla Evropská lidová strana (a v jejím rámci nejsilnější a nejpočetnější CDU/CSU), nebo Evropská komise.
Pro celou jeho kariéru byl typický způsob, jak se poprvé stal ministrem. Když v prosinci 1997 trojice politiků Havel-Tošovský-Mlynář sestavovala "polopolitickou" vládu, obešel vedení KDU-ČSL a tak dlouho leštil kliky na Hradčanech, až byl z vůle Václava Havla nominován na ministra vnitra. Dodejme, že k velkému překvapení tehdejšího lidoveckého předsedy Josefa Luxe. Čtyři následné opoziční roky byly naprostou a úplnou rezignací na vlastní politiku vycházející ze specifických národních zájmů. Spíše šlo o pouhé tlumočení německé verze federalistického sjednocování Evropy.
Po vstupu do Špidlovy vlády jeho role posílila, když od odstupujícího prezidenta Havla "dostal" telefonní číslo do Bílého domu. Jinak řečeno, americká zahraniční politika potřebuje v každé zemi svého spojovatele a on se po Havlově odchodu zdál nejvhodnějším adeptem. Začala typicky svobodovská akrobacie mezi evropskými a americkými zájmy, jež nejlépe charakterizuje výrok, kterým chtěl popsat náš postoj k válce v Iráku: "Jsme se spojenci, ale nejsme na straně spojenců."
To, že jsme před pár dny očekávali od svého ministra zahraničí jasné stanovisko k výpadům politika sousedního státu, je nakonec naše chyba. Ne Cyrila Svobody.



Kurzy měn
25,310
20,530
28,680
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře