nahoru

Frýdlantsko

Tomáš Tesař 12. května 2005 • 15:22

"Lepší je být trochu schizofrenní než úplně sám," řekl mi nedávno asi nejznámější muž současného Frýdlantska, jindřichovický starosta Petr Pávek. Bonmot se vztahoval k historce, jak se učil kouřit, aby měl alespoň nějakou pořádnou neřest a přijali ho mezi sebe motorkáři. Hodí se ale dobře na celý region: Frýdlantsko je hodně opuštěné a působí trochu schizofrenicky.

Jedním ze symboló současného Frýdlantska je osada Andělka. Jen pár kilometrů od Frýdlantu, kousek od hranic s Polskem, na kopci s dobrým výhledem do krajiny leží usedlost, kterou na začátku devadesátých let oživil jeden z nejoriginálnějších českých podvodníků, Petr Winter. Zřejmě právě on přišel na myšlenku, že je možné pašovat do země levné drahokamy, zfalšovat posudky o jejich ceně a nabízet je jako zástavu bankám za velké úvěry. Skočily na to téměř všechny velké banky a Andělka se stala centrem podnikání, konspirace i improvizovaného hýření - milióny se tu údajně nosily v igelitkách, přistály tu bojové vrtulníky, které chtěl Winter vyslat do války v bývalé Jugoslávii, rozjelo se hospodaření, lidi měli práci, kolem příjezdové silnice vyrostla alej ovocných stromů ...
Dnes sedí Winter kdesi v německém vězení, většina pozemků leží ladem, usedlost se rozpadá, hospodářské budovy jen matně upomínají na svůj bývalý účel a do osady se vrátila bída. Zůstala krásná krajina, závan čehosi velkého, vzpomínka, v níž podvodník nabývá rysy kladného hrdiny a ... opuštěnost.

KRAJINA ZA KOPCEM

Stačí ujet nějakých dvacet kilometrů z Liberce a ocitnete se v jiném světě. Z prosperujícího města dorazíte do chudého horského regionu, který bojuje o holé přežití. Schizofrenie Frýdlantska je vyjádřena i v napětí mezi velmi přesnou statistikou a velmi přízemní skutečností. Podle statistik totiž Frýdlantsko vůbec není tak chudé a dopravně nedostupné, jak by se mohlo zdát jeho obyvatelům - je totiž součástí libereckého okresu a Liberec dokáže vyhnat statistiky na slušný republikový průměr.
Nicméně kus za branami města je vše jinak. Nezaměstnanost místy až dvacetiprocentní, apatie velká do té míry, že když práce je, tak musí zaměstnavatel vozit dělníky z Polska, chudoba natolik trpká, že novináři píší o smutku dětí, jež nemohou jezdit na výlety do libereckých divadel, neboť ani na to jejich rodiče nemají peníze.
A vše to navíc připomíná uzavřený kruh. Po válce odsud museli odejít Němci, obyvatelstvo se proměnilo téměř absolutně. A mnohde přišli na místo těch, kteří tu zakládali tradice hospodaření a kulturního života, ti, kdo nectili žádné tradice a neměli žádné dovednosti, snad kromě trochu dobrodružné mysli a chvatných ambicí. Řada stavení a hospodářství zůstala opuštěná, podnikání se zhroutilo, bohatství odplynulo a s ním i zájem dalších přistěhovalců. I samy dějiny jako by ve schizofrenní vzpomínce vystupovaly v roli legendárního podvodníka chrastícího na úbočí plnými váčky peněz, jež ale mizí, jakmile je spravedlnosti učiněno zadost.

PODIVÍNI

Jinakost a opuštěnost Frýdlantska zpřístupňují zvláštní silné osobnosti, na první pohled snad podivíni. Nejznámějšími jsou dnes Petr Pávek a hejnický farář, pro nevěřící spíše charismatický mág Miloš Raban.
Petr Pávek dělá starostu v Jindřichovicích pod Smrkem sedmým rokem. V téhle malé vísce chodí v kůži, pohazuje dlouhými vlasy, jezdí na harleyi, prosazuje zvláštní novoty, jako větrné elektrárny, topení biomasou nebo stavbu ekologických domů. Chce z Jindřichovic udělat univerzitní městečko, pobočka liberecké univerzity tu začne vyrůstat už brzy. Mediálně nejslavnějším činem je jeho vyhláška, která zakázala vstup do obce úředníkům pod pohrůžkou vysokých pokut.
Nejpřekvapivější na tom všem je, že místní lidé si tohoto velkosvětského přivandrovalce, jenž se ani vzhledem, ani způsobem projevu a chování nijak nepřizpůsobil místním podmínkám, zvolili dobrovolně za starostu už dvakrát.
"Nemusejí mě mít rádi, důležité je, jestli mi důvěřují. A zdá se, že ano," říká Pávek. A tak se novou dominantou krajiny v okolí obce staly větrné elektrárny, rostou tu sruby se zatravněnými střechami a stěhují se sem desítky lidí ze širokého okolí.
Hejnice jsou možná nejznámějším poutním místem v Čechách. Byly jím v dobách pohanských i křesťanských. V sedmnáctém století sem pozval František Gallas františkány a v zemi rozvrácené po třicetileté válce si od nich sliboval spásu pro sebe a duchovní obrodu pro celý kraj. Těžko soudit, jak to dopadlo, ostatně to první ví asi jen Gallas sám. V každém případě se věci v nedávných desetiletích nevyvíjely moc dobře. Za minulého režimu byli františkáni vyhnáni, jednu dobu sloužil klášter jako koncentrační tábor a jeho stavby spolu s chrámem nezadržitelně chátraly. Miloš Raban vzpomíná, že když do Hejnic přišel začátkem devadesátých let, našel vytlučená okna i dveře a při vánici se závěje vytvářely až u oltáře.
Dnes je komplex budov zrekonstruován, funguje tu centrum duchovní obnovy, vracejí se poutníci. Rabanovi se podařilo sehnat dotace z evropských fondů, od mecenášů, státních institucí. Nepovažuje to ale v nejmenším za světský manažerský výkon.
"Stačilo přemýšlet o poslání kláštera, přijít na jeho smysl, stejně jako na něj kdysi přišel Gallas. A pak už bylo třeba se jen modlit, aby mohl být smysl naplněn. To vše ostatní se stalo díky modlitbám," říká Raban. Na Frýdlantsku mají prostě originální vztah k realitě.
A v této souvislosti musíme zmínit zřejmě největšího "frýdlantského podivína" - Albrechta z Valdštejna, jednu z nejmocnějších a nejpodivnějších postav třicetileté války. Frýdlantský zámek sice koupil pouhých dvanáct let před svou smrtí, přesto je region s jeho osobností silně propojen. Už tím, že v dobách třicetileté války se Valdštejnovu panství boje vyhýbaly do té míry, že bylo nazýváno "terra felix" neboli šťastná země.

ZRÁDNÁ ŘÍČKA

Stavbu na kopci nad Frýdlantem můžete vnímat jako hrad i zámek -podle toho, zda na sebe necháte působit jeho v gotice zakotvenou mohutnost, nepřístupnost a strohost, nebo spíš jeho renesanční úpravy. V každém případě poskytují okolní kopce výjimečně pestré pohledy na zámek i hrad, jež odhalí třeba i jeho překvapivou výšku, kterou příchozí ve směru od městečka nemohou vnímat. A ještě jedna věc je jistá - ať zámek, či hrad, stavba se tyčí nad říčkou Smědou. A ta je téměř u všeho podstatného, co se na Frýdlantsku dělo a děje.
Pramení v Jizerských horách, vytéká z nich v místech, kde se o úbočí opírá hejnický chrám a pokračuje přes Raspenavu a Frýdlant až na sever do Višňové a do Polska. Většinu cesty se tváří jako snad trochu magická, ale velmi krotká a průzračná říčka, ideální společnice poutníků i rybářů. U Višňové jako by jiná řeka vtékala do jiného světa. Snad vlivem společnosti starého pohanského hradiště ze šestého století se i Smědá naplňuje dávnou divokostí posvátných lesů a s neúprosnou pravidelností se leckdy i několikrát do roka mění v mohutnou řeku, která zaplavuje louky, cesty i domy daleko od svého koryta.
Jitka Doubnerová z občanského sdružení Frýdlantsko mi říkala, že i na řádění Smědé je dobře vidět, jak se region proměnil a jak upadal v posledních letech. Starší německé domy jsou postaveny chytře tak, aby jimi voda rychle protekla nebo k nim ani nedosáhla. Zato nové domy českých přistěhovalců jsou nasázeny bezmyšlenkovitě v záplavové oblasti.
Nicméně mluvili jsme ve Višňové se starším mužem, který bydlí v domě postaveném před sto lety Němci a proti záplavám je stejně bezmocný. Proč? "Ty domy jsou postaveny dobře a dřív nás taky velká voda neohrožovala. Ale řeku nesmyslně zregulovali, změnili jí koryto a teď si tu dělá, co chce." Kdepak, na napřimování koryt ani německá stavitelská moudrost nestačí.

ODNIKUD NIKAM

Rozpolcenost regionu můžete dobře zažít na kopci nedaleko Albrechtic, v osadě Vysoký. Vedle sebe tu stojí pět větrných elektráren a starý větrný mlýn. Z mlýna zbývá torzo, vítr z něj pravidelně odlupuje cihlu po cihle, nezájem o uchování téhle památky je na první pohled dostatečně vyvážen větrnou modernou. Obří vrtule na vysokých sloupech se chamtivě natáčejí a natahují po poryvech větru a sebevědomě reprezentují nové pojetí technologie i kompozice. Jenže jsme na Frýdlantsku a věci nemohou být tak jednoduché: ty místní vrtule jsou zastaralé a nedělají radost ani takovým propagátorům větrných elektráren, k jakým patří Petr Pávek. Na kopci nad Albrechticemi tak spolu se zašlou slávou stojí sláva jaksi nevzešlá. Ale ani to nestačí pro prožití kontrastů toho místa. Cestou na kopec i z něj je dobře vidět k sousedům do Polska - na horizontu se tyčí gigantické velkostroje, scenérie dává i nepoučenému divákovi tušit měsíční důlní krajinu. A proti ní jsou i zastaralé vrtule zlaté.
Kousek pod kopcem s větrníky leží v trávě pohozených pár metrů kolejí. Úzké koleje vedou od bariéry kamenů k bariéře stromů. Jakoby jízlivým zdůrazněním jejich zbytečnosti je další kratičký úsek trati naproti přes cestu. To je vše, co zbylo z úzkorozchodné dráhy z Frýdlantu do Heřmanic, jež byla v minulém století dokladem průmyslového vzestupu Frýdlantska. Spojovala místní agilní podnikatele, z nichž například David Preibisch prosadil rodinnou textilku i na světových trzích a otevřel pobočky v Anglii či v Egyptě. Doprava po této trati byla definitivně zrušena v roce 1976. Nahrazuje ji nyní jen pravidelný každoroční pochod místních turistů Po stopách Heřmaničky. Představíte-li si, co z trati zbylo, má pochod až tragikomickou příchuť cimrmanovské akce.
Když jsem jezdil po Frýdlantsku, stále víc jsem nabýval pocitu, že tomuhle krásnému opuštěnému regionu může pomoci snad jenom zázrak. Že ani velké vize sem samy o sobě nepřilákají peníze a nové lidi. Na druhou stranu se tady zjevně daří vizionářům. A ti se pokoušejí o větší věci - lákají budoucnost.

***

Má Frýdlantsko naději na rozvoj? Kde ji hledat?
Diskutovat můžete na adrese www.reflex.cz/obsah/diskuze



Kurzy měn
25,310
20,530
28,680
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře