nahoru

Radůza: V hoře

Milan Tesař 17. května 2005 • 19:54

Přesně jako minule - neokázale, jen s černobílou sadou momentek odkudsi z periférie na bookletu hlásí se o slovo písničkářka, jejíž album Při mně stůj přede dvěma lety završilo pohádkový příběh.
Totální solitérka se prokopává životem, jak to jde, a píše písničky, jejichž sílu zkouší na chodníku s vystrčeným kloboukem. A jednoho dne si jde Zuzana Navarová zatelefonovat z budky a je uhranuta tím naléhavým, osobitým živlem.
Slovo dá slovo, za pár dnů Radůza s Nerez vystoupí v Lucerně! Nezblázní se - dál piluje hru na kytaru a harmoniku, vzdělává se v hudební teorii. Zatímco album Andělé z nebe si vychutná pár zasvěcenců, následující nahrávka už sesbírá nejvyšší (andělská) hudební ocenění.
Příznačně, většinou bez přítomnosti autorky, jež se dodnes nejlépe cítí a vystupuje v jedné malé vinohradské hospůdce. Cítím v tom strach z rozptýlení, vynuceného vystoupení z nirvány, která nahrávkám dosud dodávala onu absolutní koncentraci a oslnivou prostotu.
Nevím, do jaké fáze se s novou kolekcí stihla seznámit Zuzana Navarová, jež produkovala předchozí album, jisté je, že se Radůza spolehla na osvědčený model: na absolutní víru v hudební nápad, který si nežádá zvláštních hudebních ozdob, odvádějících pozornost od

sdělení. Jako by písničkářka chtěla, snad i trochu vzdorovitě, dokázat, že s minimem hudebních prostředků dosáhne maximálního účinku. Kdo čekal, že Radůza, která se nejednou vyznala z fascinace z lásky k velkým partiturám, studovala skladbu a na bilančním koncertu Jablkoně překvapila vlastní orchestrací symfonického orchestru, v tomto duchu okoření novou nahrávku, nedočkal se. Písním opět dominuje téměř výhradně tahací harmonika a kytara.
Nové album V hoře potvrzuje starší podezření: před námi stojí excelentní zpěvačka, jejíž hlas je použitelný v rozmanitých dramatických polohách a síly dosahuje ani ne tak hereckým, jako výsostně pěveckým uměním. Radůza dokáže být trhovkyně (Dědek s cibulí) i zasněná dívka (Sněžím), pohybuje se ve škále od furiantské polohy pražského Pepíka po komorní, až recitativní přednes. Učebnicovou ukázkou jejího mistrovství budiž ferrinovské pohrávání s falsetem ve Vše je jedním či robustní výkon až na hranici šílenství v Plachtě.
Srdce Radůzy je napájeno ze stále stejných zdrojů - v písničkách cítíme folklór městské periférie, francouzský šansonový valčíček a ruské bardy. Konečně, v písni Plachta se zpěvačka kaje společně s Vysockým. Není to jediné číslo, kdy část textu slyšíme v originále. Radůza ani do autorských kusů neváhá zabudovat tu polštinu (Papierosy), italštinu (Pohlednice), jinde suverénní franštinu (De Nimes, Mulhouse). Jazyková polyfonie funguje jako osvěžující hudební prvek, kdy do písní vstupuje nová, nečekaná chuť, i jako kosmopolitní gesto cestovatelky, která ví, že vydělávat si počestně na chodníku je stejně tvrdé v celé Evropě.
Jestliže jsem psal o zdrženlivosti, měl jsem na mysli i úspornost básnířčiných obrazů. Podobnou zkušenost může posluchač udělat snad jen s lidovou poezii, jež dokáže sdělit podstatné věci všehomíra v jediném verši. Radůziny texty mají stejný efekt, i když víme, že na letité čištění poezie od nadbytečného balastu přenášením z generace na generaci nemohla mít čas. "Zahrály housličky/ zahrály tence/ foukám kouř do svíčky/ čekám na milence/ tam někde toulá se/ nebo šel domů/ zahrály housličky tence/ Bůh ví komu." Jak prosté, milý Watsone.
Velmi příznačnou fotografií v bookletu je snímek zpěvačky, jejíž oči se smějí, zbytek tváře je však zakryt vysokým rolákem. A tak je to s její hudbou: tolik krásy slyšíme a tolik další tušíme za zrcadlem. Ta nejistota je jedinečná.



Kurzy měn
25,310
20,530
28,680
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře