nahoru

Zakalený úsudek Václava Černého

Josef Mlejnek 15. dubna 2005 • 15:51

Mimořádných zjevů, které se v českých zemích narodily v roce 1905, je celá plejáda: vedle Jana Wericha a Jiřího Voskovce, notoricky známých, jsou to básníci Jan Zahradníček, Vladimír Holan a Vilém Závada. A v neposlední řadě také VÁCLAV ČERNÝ.

Profesor Václav Černý se narodil 26. března 1905 v obci Jizbice u Náchoda. V Náchodě navštěvoval reálné gymnázium, krátce nato i lyceum v Dijonu, francouzštinu a češtinu na UK v Praze. Žák Šaldův, považoval se za jeho pokračovatele a nemělo by valné ceny nějak umenšovat nebo zpochybňovat, že jím v celé šíři byl. Dílo, které po sobě zůstavil, je obrovské a mimořádný je i jeho záběr. Knihy o Němcové, Karlu Čapkovi, Seifertovi, ale také o Dantovi, Cervantesovi, Claudelovi, o baroku, romantismu, sešity o existencialismu, nález ztracených Calderónových her ... K tomu řada objevných, ne-li objevitelských literárních studií, Kritický měsíčník, ještě před válkou znamenitý překlad důležité knihy filozofa Henriho Bergsona Dvojí pramen mravnosti a náboženství. A k tomu všemu, či spíše po tom všem jaksi navíc několikadílné Paměti, zahrnující období

Foto
1921-1972, které přinášejí svědectví především o zlomových datech moderních národních dějin: 1938, 1945, 1948. Vycházely v samizdatu a byly pašovány do Čech po vydání v 68 Publishers u Škvoreckých v Torontu.

JEN FORMA

Kdyby šlo vnímat memoáry jen jako literární formu, potom by se právě Pamětem Václava Černého dalo sotva něco vytknout. A právě v souvislosti s nimi by ubyla řada problémů. Mají patos, mají pnutí, často větší "tah" než jeho brilantní vědecká próza se svou rozbíhavou rétorikou, jsou jednoduše více o lidech a dějích než o idejích. První republika, to nebyla pro muže typu Černého jen vlast, ale též hýčkané dítko dějinné prozřetelnosti; T. G. Masaryk byl prozřetelnostní muž: dozvěděl se někdy Václav Černý, že se jím tolik nenáviděný Jakub Deml při vzniku Československé republiky modlil těmito slovy: Pane, učiň, ať jsme hodni tvé velikosti! Kulturní pravici nedokázal Václav Černý odpustit údajnou prasečí radost, když na podzim 1938 konečně došlo na její slova. Zde bohužel moc nerozlišoval. Pravice v Černého pojetí byla dost nesourodá směsice: agrárníci, katolíci, různá fašistická uskupení v jednom pytli. Dlouho jsem nerozuměl Černého výhradě na adresu této pravice: "Co jí bylo do Mickiewiczů, měla oči jen pro Theodora Haeckera!"
S "Mickiewiczi" problém není: výhrada jen prozrazuje skrytě mesianistickou a laicizovanou prvorepublikovou víru. Pro polské romantiky bylo přece Polsko "Kristus národů" - přenesli Mesiášovy trpitelské atributy na vlastní národ. Co však bylo špatného na tom, mít oči (případně uši) pro německého filozofa Theodora Haeckera? Koncem třicátých let u nás, už za protektorátu, vyšla Haeckerova kniha Co je člověk? A časopisecky také úryvky z jeho jiné knihy: Vergilius, otec Západu - obě díla jsou skrytou i otevřenou polemikou s duchem nacistického novopohanství. Spletl si Václav Černý Haeckera s někým jiným? Nebo na základě posledního titulu usoudil, že by mohlo jít o agitaci pro jednotnou Evropu pod německou správou, či spíše knutou?

SCHYTALI TO

Katolíci to v Pamětech Václava Černého schytali především za to, že se měli obrátit zády k TGM a FXŠ a podlehli našeptávání "zkaženého světce" Jakuba Demla a "lokálního proroka" Josefa Floriana, jejichž "hašteřivou rázovitost" údajně "povýšili na hodnotu". S básníkem Jakubem Demlem se od této chvíle v Pamětech nikdy nesetkáme jinak než ve zdémonizované podobě. Když byl Jakub Deml po válce nespravedlivě obviněn z kolaborace, Vítězslav Nezval podle Václava Černého coby "fanatický milovník Demlovy lyriky ... přilétl z Prahy a vydal svědectví diktované kultickou láskou". Deml se měl provinit tím, že mluvil německy a některé své knihy napsal a vydal v němčině, jsa poloviční Němec. Nechce se věřit, že by si snad profesor Černý, který se dokázal zastat po osvobození luzou pronásledovaných Vlasty Buriana nebo Adiny Mandlové, přál, aby se po Demlovi svezl tzv. malý dekret. V každém případě "pro budoucí demlovce" má toto být "mravní výtažek celého jeho (tj. Demlova) života: Buďte jako hadové!". Což je jen trochu posunuté doporučení evangelia: máme dokázat spojit v sobě dva konce jedné hole - prostotu holubic a hadí opatrnost. Současné demlovce, mezi něž jsem se nikdy nepočítal, by mohlo těšit, že se Václav Černý v diskusích nad Pamětmi v osmdesátých letech dokázal přiznat k tomu, že od Jakuba Demla vlastně nikdy žádnou poezii nečetl ...

ZÁUMNÝ HOLAN

Sbírky Vladimíra Holana však Václav Černý četl prakticky všechny a jeho úsudek je ještě příkřejší než u nečteného Demla. Na konci třicátých let si při hledání klíče k tehdejší básníkově až programově záumné poetice pomohl trochu šalamounským přístupem, že není nutné pochopit, ale stačí porozumět. Hovoří-li mnohem později o "Holanovi útěků do nadsmyslna a metafyzických abstrakcí", připomíná to jazyk normalizačního literárního vědátora Milana Blahynky, podle něhož měla Holana v padesátých letech postihnout metafyzická "recidiva". Zmíněné abstrakce prý ostatně vždy byly "spíš uměle vymýšlené a za studena destilované než organicky nabývané prožitkem". (Kolik textů se ale před námi i dnes dušuje, že jsou "organicky nabývané prožitkem", a není důvodu jim nevěřit, přitom výsledným produktem je hromádka plev.) Omlouvám se za následující dlouhý citát z Pamětí 1945-1972: "Jakýsi na zeď černou hrudkou namalovaný vampyrismus. Podivínské apokalyptické inferno člověka ne od původu složitého, ne hlubokého, ne filozoficky školeného a vzdělaného, jen skládaného z bizarností a lidsky vskutku nešťastného, osudem postiženého, zabořeného do individuální tragédie a neschopného východiska jiného než věčně mučivého kolotání v samotářsky nevlídném kruhu tří osob.
Já jsem nikdy Holana neměl za velikého originálního básníka. Režim mu dovoloval hrát roli ,prokletého' básníka, aniž se Holan pokusil promítnout svůj osud mimo sebe a dát vyrůst své osobní tragédii na obraz, význam, symbol prokletí národního."
Přiznám se, že když jsem tento úryvek četl zhruba před dvaceti lety, protíral jsem si nevěřícně oči. A nenechává mne klidným ani dnes. Nejde o to, že se Václav Černý přiznává, že nemá rád Vladimíra Holana, a o něco dále tvrdí, že básníkem jeho srdce je spíše Jaroslav Seifert. To mu nelze zazlívat. Nepřijatelný je především způsob argumentace. Jako by při ní došlo k nesprávnému použití či zneužití daru, jemuž se říká umění "cejchovat": jinými slovy v přesné zkratce shrnout a vyrazit nelichotivou charakteristiku, která postiženému sedne lépe než vizitka. Jako nemarxistický levicový intelektuál a vzdělanec si musel Václav Černý znovu zoufat i po válce, kdy všechno, co přežilo a znovu se začalo nadechovat, padlo v plen nové, rafinovanější totalitě stalinského střihu. Dokázal v Pamětech skvěle ocejchovat osoby typu Ladislava Štolla, Václava Kopeckého a další. Ti si ovšem pouze vzali svou odměnu. Ale místo Vladimíra Holana Prvního testamentu, Příběhů a Bolesti na nás vybafl nějaký hodně bizarní Dracula. Dozvíme se, jaké záští zakalilo profesoru Černému úsudek? Ne, paměti nelze vnímat jen jako literární formu. I z těchto slabostí se skládala nepopiratelná velikost Václava Černého.

Josef Mlejnek


Kurzy měn
25,310
20,530
28,680
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře