nahoru

Nenávist

Vojtěch Rynda 15. dubna 2005 • 15:40

Pokud se budete na Nenávist dívat jako na horor, probrodíte se hodinou a půl etud na téma "žena ve strašidelném domě", doslovné hudby a stále stejných záběrů a nezbavíte se pocitu, že to všechno znáte. Aby taky ne: bubáky, zápas lásky se zlem i ten dům hrůzy máme v podvědomí už od dob odpoledních pohádek ve školce.

Nenávist totiž není nic než pohádka, strašidelná historka od táborového ohně, příběh z těch, jimiž se děti zahánějí do postele. Je krásná tím způsobem, jakým jsou krásné pohádky od Andersena či bratří Grimmů nebo jako balady od Erbena se všemi těmi morbidními detaily. A čím povědomější postupy používá, tím víc působí jako filmová živá voda. Protože zatímco současné americké bu bu bu bijáky (poslední Vymítač ďábla, Constantine) sklouzávají po vyprázdněné křesťanské symbolice, Nenávisti, jejíž kořeny sahají do Japonska, se daří smysluplněji čerpat ze zdrojů univerzálnějších: z mýtů, z obecné lidské zkušenosti.
Je to spíš situace než příběh. V japonském velkoměstě stojí dům, ve kterém kdosi zemřel dosti ohavnou smrtí. Ta teď nad domem leží jako kletba a

Foto
snáší se na ty, kdo do něj vstoupí. Nejčastěji v něm vidíme americkou studentku Karen, ale svůj díl hrůzy si odnese i její přítel Doug, jiný americký pár - Matthew a Jennifer - nebo detektiv Nakagawa.
Nenávist se stala podobným fenoménem jako Kruh: na počátku stál japonský snímek, jehož masívní popularita vyprovokovala několik dalších dílů a nakonec i americkou předělávku. Oproti Kruhu však všechny části Nenávisti režíroval stejný režisér, Takaši Šimizu. Díky tomu si i tahle americká varianta, kompilát všech předchozích verzí, zachovává pro evropské oko téměř naivní způsob vyprávění. Nenávist je v první řadě kameramanské cvičení: místo rychlých střihů a digitálních efektů si tu užijete staré dobré pohledy zezadu, neobvyklé rakursy a velkoryse dlouhé záběry. V takhle prostinkém vyprávěcím stylu vypadá i utržená čelist jako půvabný ornament. Abstraktní zlo ztělesňují postavy s bledým make-upem a velkýma očima, samotné definice bubáctví, provázené ničím méně pohádkovým než černou kočkou. Způsob, jakým jsou hrdinové reprezentováni svými fotografiemi, nemůže neodkazovat k víře primitivních národů, že obraz člověka zastupuje jeho duši. A nakonec přijde fantastická scéna, v níž se Karen v časové smyčce účastní oné dávné tragédie: vždyť základem mýtu je opakování. Tím vším se Nenávist stává něžně morbidním pohlazením po líčku všem, kteří se archetypálních příběhů o lásce a smrti nemíní vzdát ani po skončení základní školní docházky.

Vojtěch Rynda


Kurzy měn
25,240
20,450
28,640
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře