nahoru

V Marmanetu

JAN ZVELEBIL 12. března 2004 • 17:09

"Nejhorší zážitek mám ze slumů v Nairobi, kde jsem byla první týden," vzpomíná pracovnice České národní agentury MARTINA JANSKÁ (27), která se koncem loňského roku vrátila z Keni. "Není tam kanalizace ani pitná voda a domy připomínají spíš ruiny než lidské příbytky. Mezi hromadami občas doutnajících odpadků se batolí děti spolu se zvířaty a zápach je tak silný, že ani nepoznáte, jestli si za rohem někdo opéká maso, nebo tam jen hoří další vyhozený igelit. Marmanet byl proti tomu idyla."

JAK NA TO

Do Keni jsem chtěla jet na dobu ne moc dlouhou, aby mi v Evropě něco neuteklo, ale taky ne moc krátkou, abych se tam stačila pořádně rozhlédnout a poznala místní obyvatele. Tři měsíce se ukázaly jako dobrý kompromis a já si tak prodloužila léto až do zimy. Jako turistka bych náklady na takový pobyt neutáhla. A při skupinových procházkách s průvodcem cestovní kanceláře bych toho taky s domorodci moc nezažila. Našla jsem si proto jinou možnost - odjet jako dobrovolník Hnutí humanistů, občanského sdružení, které pro Keňu zajišťuje takzvanou adopci na dálku, finanční podporu žáků základních škol. Od jedné tuzemské firmy, jež sdružení podporuje, jsem sehnala starší notebook a odjela učit venkovany v Marmanetu základy práce s počítačem.

CO ZA TO

Letenka s ISIC kartou (studentská sleva od GTS) vyšla na nějakých dvacet tisíc korun. Devět set dolarů mi pak bohatě stačilo na celé tři měsíce. Jistě i proto, že jsem nemusela platit za nocleh (byla jsem hostem u jedné rodiny) a často ani za jídlo. Nicméně - draho v Keni rozhodně není. Ani v hlavním městě, natož na venkově, kde jsem učila. Čaj v bufetu pořídíte za deset šilinků, což je našich pět korun. Za deset patnáct šilinků už máte koláč. Přespání v noclehárně pořídíte za dvě tři stovky (v korunách dělte dvěma) bez jakýchkoli problémů. Na africké poměry je Keňa ekonomicky úspěšná země. Z našeho pohledu to samozřejmě vypadá jinak. V Marmanetu, kde jsem učila, lidé peníze téměř nepoužívají. Žádné nemají a na uspokojení základních potřeb ani žádné nepotřebují. Ty šťastnější uživí políčko a nějaké ty kozy nebo krávy, většinu ostatního zboží pak vymění za úrodu. Pokud je políčko hodně malé, chodí za naturálie pracovat k bohatším sousedům. Hlady ale nikdo neumírá. Mimo jiné i proto, že tam docela funguje spontánní

Foto
soudržnost celé obce a nikdo nepadne až na dno. Za mého pobytu například v jedné docela chudé rodině náhle zemřel otec dvou malých dětí. Hned se seběhli sousedi, vybrali člověka, který bude shromažďovat příspěvky, a celá vesnice se složila na výdaje kolem pohřbu. A u vdovy se asi čtrnáct dní střídali různí pomocníci a pomocnice, aby všechno zvládla.

DÁLKY ZBLÍZKA

Keňa je sedmkrát větší než Česká republika, žije v ní čtyřicet šest kmenů, každý s vlastním jazykem, celkem jde o více než třicet miliónů lidí. Úroveň demokracie neposoudím, ale země má prezidenta, vládu i parlament. Úředními jazyky jsou svahilština a angličtina. Marmanet leží dvě hodiny jízdy na sever od Nairobi, uprostřed pšeničných a kukuřičných polí, na okraji majestátního lesa cypřišů, pinií, eukalyptů a dalších stromů, jejichž druhy ani neznám. Vesnice má asi pět set obyvatel, kteří mají své domky a různé stánky roztroušené kolem jediné silnice. Kus od ní je i cosi jako náves a ve svahu nad ní se tyčí největší místní stavba, katolický kostel. Pozemek kolem něj je uklizený, cestičky vysypané pískem, květiny ... Během nedělní bohoslužby, na niž všichni přijdou ve svátečním, máte dojem, že je celá Keňa čistá jako lilie. Jakmile ovšem vyjdete z areálu, uvědomíte si, jak je církev jinde než obyvatelstvo. Opustíte ostrůvek, kde je čisto, teče voda, svítí světlo, funguje telefon (v Marmanetu se dají taková místa spočítat na prstech jedné ruky) a ocitnete se uprostřed pravého afrického venkova. Dojem není tak strašný jako ve slumech v Nairobi, ale i tady jsou odpadky všude. Rozbité hrnce, sklenice, igelitové pytlíky, zbytky čehokoli. Někdo jen vyjde před dveře svého domku anebo věci vyhodí oknem, ti pořádnější je odnesou na náves, kde je ohromná odpadní jáma. Do ní si chodí najít poslední sousta kozy a slepice, zbytky se občas zapálí a pak dlouho prohořívají a smrdí. Oheň totiž živí hlavně igelitové obaly, kterých je všude spousta a jejichž likvidaci nikdo neřeší.

O ZVYCÍCH A LIDECH

Většina lidí v Marmanetu bydlí v přízemních domcích z hlíny nebo dřeva a se střechou z vlnitého plechu. Stěny uvnitř jsou polepené starými novinami a kalendáři. Vybavení je jen to nejnutnější - stůl, postele, něco na sezení. Oblečení se místo do skříní přehazuje přes drát natažený u stropu, ostatní věci jsou obvykle uloženy jen v papírových krabicích. Odděleně od vlastního domku stojí kuchyň, dřevěná bouda s otevřeným ohništěm a několika policemi nádobí. Jsou tu barely s vodou a hromada dřeva na oheň, který hoří prakticky celý den. Život je jednoduchý a prostý. Vstává se před šestou, lidé podojí krávy, rozdělají oheň, který uhasne zase až večer, zvířata jdou na pastvu, děti do školy. Muži jdou na dřevo nebo pracují na polích a záhonech se zeleninou, ženy perou, vaří, loupají kukuřici, přebírají rýži a fazole. Úkony se opakují každodenně. Večer se svítí petrolejkou a jediné dostupné spojení se světem obstarává v každé rodině tranzistorové rádio. V žádné domácnosti nesmí chybět svatý obrázek s nějakým biblickým citátem. Církev tu má veskrze bohulibý vliv (kromě příkladu, jak pěkný může být pořádek, nabízí tamější mládeži i jedinou možnost sportovní či jiné
Foto
kolektivní aktivity), ale mnohem důležitější je pro lidi sama víra. Upřímná a velice bezprostřední. Dceru čeká ve škole zkouška? Tak se za úspěch ráno všichni pomodlíme ... Pokud jde o výuku s počítačem, ta šla ztuha. Moji "studenti" byli dospělí, od třiadvaceti do pětačtyřiceti let. Nebyli líní, ani s motivací nebyl problém. Učila jsem je jen nejjednodušší věci - myš, textový editor a úpravu písma - a je to velice bavilo. Až na jednu výjimku však předtím počítač nikdy neviděli a do všeho se vpravovali strašně pomalu. Z původní představy, že se s nimi dostanu někam k Excelu, jsem vystřízlivěla už třetí den.

ZTRÁTY A NÁLEZY

Vážím si, že jsem poznala lidi z jiné kultury, z jiného kontinentu. Potvrdilo se mi, že není důležité, odkud člověk je, ale jaký je. Problémy máme všichni stejné - všichni chceme, aby ráno vyšlo slunce a neměli jsme hlad. Poopravila jsem si názor na evropskou civilizaci. My si tady myslíme, že jsme úžasní a vpředu, jenže ona ta honba za úspěchem, ať za něj považujeme cokoli, ten neustálý běh za kariérou a bůhvíčím ještě, taky není ideální. Sice hodně zmůžeme, ale zase s tím ruku v ruce jde ta odpovědnost, starost o tohle a tamhleto ... Někdo řekne, že je život venkovanů v Keni primitivní a nepohodlný. Suchý záchod, místo sprchy lavór. Kdyby takhle někdo žil tady, dřív bych se na něj dívala jako na blázna. Tam jsem ale zjistila, jak takový zážitek osvobozuje. Z mobilu zmizel signál? Internet nefungoval ani tam, kde měl? No a co. Není elektřina? Tak holt nebudu kupovat věci, které musejí do ledničky. Osobně si cením i zkušeností, jež nejde moc popsat - ti lidi tam mají boha, který je s nimi v každé chvíli a na něhož oni zcela upřímně spoléhají. Kupodivu, docela to funguje. Já se k žádné církvi nehlásím, ale považovala jsem se za věřící už před lety. Jenže tady člověk v tom civilizačním náporu jaksi ochladne. Tam jsem znovu boha potkala, v pěkné podobě, u těch nejobyčejnějších lidí. Prostě tam byl.

TIP

Doporučuji navštívit některý z národních parků. Jsou obrovské, krásné a plné volně žijících zvířat, jaká tady neuvidíte ani v zoologické zahradě. Při cestě na venkov se nebojte jíst neznámé potraviny. Jde hlavně o zeleninu a luštěniny. Se smaženými červy nebo jinými extravagancemi jsem se za celou dobu nesetkala. Nebojte se ani domorodců - běloši jsou pro ně obdivovanou, ne-li přímo uctívanou atrakcí. Výhoda je, že se k vám všichni chovají úslužně a na venkově i přátelsky, přijaté pozvání na čaj je pro ně událost týdne. Nevýhodou je, že jste neustále středem pozornosti. Děti na vás budou volat a půjdou za vámi půl kilometru, jen aby si na vás mohly sáhnout. Máte-li blond účes, pokušení dotknout se ho (ve vší počestnosti) někdy neodolají ani dospělí. Za děti se přimlouvám. Často ten pohyb udělají jen zpola, protože se bojí. Když jim vyjdete vstříc, mají na tři dny zážitek: běloch jim podal ruku!

Vlastní zkušenosti z ciziny můžete nabídnout na adrese zvelebil@reflex.cz

JAN ZVELEBIL


Kurzy měn
25,290
20,520
28,570
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře