nahoru

V Bogotě

JAN ZVELEBIL 10. března 2004 • 16:47

"Proč, proboha, zrovna do země, kde se to jen hemží guerillami a drogovými dealery? Na to se mě ptali skoro všichni," usmívá se pražský gymnazista PROKOP SINGER (20) . Do Kolumbie odjel navzdory obavám rodičů, ale ty se naštěstí nepotvrdily. "Občanská válka i boj s drogami probíhají mimo velká města," vysvětluje. "Všude jsou sice ozbrojené hlídky, ale obyvatelé žijí, jako by se nic nedělo."

JAK NA TO

O Latinskou Ameriku jsem se zajímal už jako dítě. Brali mě Aztékové, Mayové ... Když jsem začal přemýšlet o cestě, bylo mi jedno, kam konkrétně by to bylo. Lákaly mě především země, jejichž kulturu - na rozdíl třeba od Brazílie, Argentiny či Uruguaye - neurčili přistěhovalci z Evropy, ale především původní obyvatelstvo. Kolumbie k takovým zemím patří a její špatná pověst mě nijak neodradila. Návštěvu mi umožnilo pozvání kamarádky. Mluvím docela dobře anglicky, hodně jsem sledoval CNN a bavil se s lidmi po Internetu. Jednou, když jsem hledal přes ICQ někoho z Bogoty, ozvala se ona a po několika měsících pilné komunikace mi nabídla, že bych při návštěvě Bogoty mohl bydlet u nich doma. Poprvé jsem tam odletěl předloni. Na dva měsíce. A vloni na další dva.

CO ZA TO

Letenka mě stála osmadvacet tisíc. A musel jsem ji koupit s velkým předstihem, protože do Bogoty létá z Evropy jen několik linek. Navíc se musí přestupovat, v mém případě to bylo v Londýně, odkud je to ještě dvanáct hodin. V Kolumbii platí peso a orientovat se v cenách není nijak složité - sto pesos je jako jedna naše koruna. Zahraniční zboží tam stojí zhruba stejně jako u nás, totéž platí pro ceny potravinových řetězců nebo tře ba KFC. Domácí výrobky i služby vyjdou o hodně levněji. Na obyčejný oběd v obyčejné hospodě vám stačí čtyřicet korun, za taxík,

Foto
který by u nás stál přes dvě stovky, dáte sotva padesátku a v noci jednou tolik. Jízda autobusem stojí devět padesát a je přitom jedno, jestli vystoupíte za chvilku, nebo pojedete přes půl města. Levné jsou i vnitrostátní letenky. Ceny se v přepočtu pohybují od dvou do tří tisíc korun. Takzvaná střední vrstva si v Bogotě žije nesrovnatelně lépe, než jsme zvyklí u nás. Samozřejmostí je velký dům s terasou a dvěma či třemi koupelnami (rodiče používají vždy jinou než děti), samozřejmostí je i služka, většinou negramotné děvče z venkova, které dělá prakticky všechny domácí práce.
Z toho, co jsem slyšel, bych ale průměrný plat v Bogotě - moderním městě se šesti milióny obyvatel - odhadl v korunách tak na deset tisíc. Matka mé kamarádky byla učitelka na základní škole a brala asi dvanáct. Jak je Kolumbie chudá, to si člověk naplno uvědomí na venkově. Rodinu, u níž jsem bydlel, živil hlavně příjem z farmy a hotelu v městečku Raguirra, vzdáleném od Bogoty asi tři hodiny jízdy autem. Otec kamarádky, stavební inženýr, odtamtud pocházel a kvůli hospodaření tam stále trávil naprostou většinu času. Vzali mě tam na výlet a nestačil jsem se divit, kolik tam pracuje malých dětí. Hlavně v obchodech a restauracích. Zavoláte číšníka a ono je mu deset dvanáct let ...

DÁLKY ZBLÍZKA

Občanská válka v Kolumbii trvá s přestávkami už od roku 1948. Pro ti vládě bojují hlavně marxističtí re belové z FARC (Ozbrojené revoluční síly Kolumbie) a prokubánské ELN (Národně osvobozenecká armáda). FARC jsou nejsilnější a požadují samostatný stát na jihu země podél hranice s Peru. Všichni povstalci údajně bojují za svůj lid, ale nerozpakují se zabíjet ani civilní obyvatelstvo. A na území pod jejich nadvládou je to pro venkovany ještě horší. Tam, kde má vliv vláda, si proto lidé raději na ochranu vesnic a menších měst najímají soukromé paramilitární jednotky, částečně podporované vládou. Venkov to tak dostává z obou stran. Bogotu, stejně jako všechna ostatní velká města, chrání před útoky nebo pokusy o atentát armáda a policie. Vládní ozbrojence tu potkáte na každém kroku, ve čtvrtích s rodinnými domky stojí strážní budky a hlídány jsou i všechny činžovní domy ve městě. Když jdete k někomu na návštěvu, musíte to oznámit strážnému, ten zazvoní na hostitele a zeptá se, jestli vás dotyčný zná.
Cizince to zarazí, místní si zvykli. Válka, v níž ročně zahyne asi tři a půl tisíce lidí, především civilistů, už nikoho moc nevzrušuje. Před první cestou jsem čekal, že uvidím jiný svět. Indiány v ponču a podobně. Ne že by na venkově nebyli. Ale v Bogotě je neuvidíte - je to civilizované, téměř evropské město. Dokonce i těch bezdomovců jsem tam viděl míň než třeba v Praze. Možná proto, že milice je k nim tvrdší. Například je nenechává spát na veřejných prostranstvích. K neobvyklostem patrným na první pohled patří v Bogotě veřejná doprava. Běžné autobusy nemají moc zastávek, zato na ně můžete mávnout kdekoli po trase. Stejně tak vám na zazvonění kdykoli zastaví, když chcete vystoupit. Metro v Bogotě není, nahrazují ho speciální dlouhé autobusy zvané transmilenio . Jezdí po zvláštních silnicích a jsou tak mnohem rychlejší než ty obyčejné, věčně uvízlé v nekonečných zácpách.

O ZVYCÍCH A LIDECH

Pro Kolumbijce je typické přátelské chování. K turistům obzvlášť, protože těch do země moc nejezdí. Když jsem letěl do Bogoty poprvé, lidé mě oslovovali už v letadle, hned jak zaregistrovali mou světlejší pleť. Žertem se vyptávali, proč jedu do země s tak špatnou pověstí, a přitom bylo vidět, že jim opovržlivý pohled zahraničních sdělovacích pro středků vadí. Sami si na vstřícném a družném chování zakládají a na svou zemi jsou hrdí. Po přistání v Bogotě také dávali
Foto
otevřeně najevo radost z návratu. Tleskali pilotovi, skandovali hesla na počest Kolumbie ... U Čechů v Ruzyni si to nějak nedokážu představit. Zkušenost z letadla se mi později opakovala v mnoha obměnách. Když někam jedete a zeptáte se na cestu, řeší s vámi za chvíli problém celý autobus.
Když jdete po chodníku, Kolumbijky na vás bez ostychu pokřikují lichotky, jak vám to sluší, zvou vás na kávu a podobně. Ve vztahu k mužům doma jsou ale v méně rovnoprávném postavení. Že by třeba Kolumbijce při navazování známosti oslovila jako první dívka, to je i ve velkých městech nemyslitelné. Na co jsem si nemohl zvyknout, jsou vztahy rodičů a dětí. Příjemný je důraz na rodinnou pospolitost, ale na druhé straně se tam rodiče k dospívající mládeži mého věku chovají, jako by šlo o malé děti. Viděl jsem to tam u všech známých včetně rodiny, kde jsem bydlel. Když chtěla moje kamarádka někoho navštívit, vezla ji většinou matka autem. Zůstat někde do noci? Nepřipadalo v úvahu. Odejít ven a neříct kam? Z toho by se její rodiče asi zjevili. Se zábavou je na tom Bogotá podobně jako kterékoli velké město v Evropě. Včetně zábavních středisek v nákupních centrech. Rozdíl je jen ve větší oblibě heren všeho druhu, od počítačových her až po výherní automaty. Co ovšem překvapí - skoro nikdo nebere drogy. V opovržení jsou i ty lehké. Kdybych známým řekl, že jsem v Čechách kouřil marihuanu, dost bych v jejich očích klesl. Střídmost se týká i alkoholu. Na diskotéky se tam chodí spíš tančit než pít. A v hospodě, kde by našinec s kamarády klidně vypil pět piv, oni si za stejnou dobu dají jedno.

ZTRÁTY A NÁLEZY

Navzdory špatné pověsti, kterou má Kolumbie všude ve světě, mě tam ani při jedné návštěvě nepotkalo nic špatného. K nálezům - kromě toho, že jsem si splnil sen - jistě patří lepší španělština a noví kamarádi. Přítelkyně, u jejíchž rodičů jsem pobýval, letos pro změnu přijede za mnou do Čech, ale v budoucnu bych se do Kolumbie znovu rád podíval. Dvě návštěvy rozhodně nestačí.

TIP

Naučte se před cestou alespoň trochu španělsky, je to docela lehká řeč. Já neuměl moc - při škole nebyl na vedlejší zájmy moc čas - ale i to málo se mi hrozně hodilo. Anglicky si ani ve velkém městě moc nepopovídáte. Při rozhovoru s místními vynechte politiku, nebo alespoň kritické poznámky, jakkoli je budete považovat za oprávněné. Oni už jsou na to trochu alergičtí, protože ze světa neslyší pomalu nic jiného. Doporučuji navštívit diskotéku. Místo obvyklé směsky globalizovaného popu tam uslyšíte skutečnou kolumbijskou muziku - vallenato, salsa a další. Před návštěvou ovšem musíte udělat zásadní rozhodnutí, kam vyrazit. Podniky přímo v Bogotě jsou lépe dostupné, ale zavírají brzy, většinou už hodinu po půlnoci. Podniky za městem jedou do rána, ale musíte tam taxíkem a počítejte s dvoj- až trojnásobně vyššími cenami. Jde o podniky určené bohatším zákazníkům.

Vlastní zkušenosti z ciziny můžete nabídnout na adrese zvelebil@reflex.cz

JAN ZVELEBIL


Kurzy měn
25,330
20,540
28,650
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře