nahoru

Šamil je někdo jiný!

HONZA DĚDEK 9. března 2004 • 20:31

Jeho herecký partner Jaroslav Dušek dokáže rozesmát i během všední diskuse o počasí. Druhá polovina dua tvořícího Divadlo Vizita je pravým opakem. MARTIN ZBROŽEK (40 )nepůsobí jako komik: odpovídá pomalu, přemýšlivě, stále se opravuje, donekonečna hledá přesnější výraz. A pak mu spadne na zem lžička, ani tak moc necinkne, ale on se začne komicky omlouvat všem hostům jedné pražské pizzerie, kde jsme do té doby nepovšimnutě seděli. Anebo začne s vážnou tváří vyprávět absolutní nesmysly. I tak lze dělat srandu.

Bude letošní večer předávání filmových cen Český lev vtipný?
Za sebe, jak mě tady teď vidíte, tedy pouze za Martina Zbrožka, vám mohu zcela otevřeně říct, že nad tím také přemýšlím. A jsem opravdu hodně zvědav, jak to dopadne. Každopádně si pana Šamila vychutnám, protože jestli tam opravdu bude sám - a já mu to docela přeju, neboť mě tenhle Dagestánec svou sebejistotou strašně fascinuje -, tak to bude nesmírně zajímavé. Na jednu stranu mu závidím, pochopitelně, uvádět České lvy je krásné, na druhou stranu víc než závist vzbuzuje mou zvědavost. I když podle mého by vůbec nejzajímavější bylo, kdybychom se na jevišti objevili oba - Martin Zbrožek vedle pana Šamila! To by teprve bylo něco! Víte, je totiž dost pozoruhodné, kolik zájmu o mou osobu se objevilo v souvislosti s panem Šamilem. Snad je to dáno tím, že oba někdy spolupracujeme s panem Duškem, jinak si to vysvětlit nedovedu.

Kdy a jak jste se s panem Šamilem seznámil?
My jsme byli v okamžiku, kdy byl pan Šamil přizván ke spolupráci na slavnostním předávání cen Český lev, oficiálně seznámeni prostřednictvím pana Vachlera. Byli jsme na společné večeři a pan Šamil se posléze přišel podívat na naše Divadlo Vizita. Ale po pravdě řečeno - moc se nebavil.

A vy jste se bavil, když vám oznámili, že pan Šamil bude namísto vás uvádět České lvy?
Samozřejmě že jsem se nebavil! Naopak jsem byl velmi naštvaný. Ale takový už je život a člověk ho tak musí brát. Navíc jsem musel uznat, že pan Šamil je vážně skvělý. A v tu chvíli jsem už mohl být naštvaný pouze na pana Vachlera, že má

Foto
tak šťastnou ruku, protože já jsem zase v tomhle řemesle natolik poctivý, že dokážu ustoupit, když se objeví někdo lepší. A pan Šamil byl zkrátka lepší, to bylo jasně prokázáno. Pan Vachler nám dal oběma stejnou šanci - postavil se před nás se stopkami v ruce a kladl nám otázky; kdo odpověděl dřív, vyhrál. A pan Šamil, přestože často neodpovídal gramaticky správně, byl rychlejší. Já nechtěl plácnout jen tak nějakou blbost, tak jsem vždycky trochu zauvažoval, a tím jsem za ním měl dvě tři vteřiny zpoždění. Pan Šamil to pálil od boku. A proto vyhrál. Já sice taky nejsem špatný, o tom není pochyb, ale přece jen v té rychlosti jsem na pana Šamila krátký.

Jak známo, pan Šamil je Dagestánec. Kde na něj vůbec pan Vachler přišel?
Pokud vím, tak se s panem Vachlerem seznámili asi před třemi lety na nějakém kursu myslivců. To bylo v dobách, kdy pan Vachler ještě holdoval zabíjení zvířat, což v současné době vehementně popírá, protože dnes naopak bojuje za jejich záchranu. Ale tenkrát miloval knížky Ernesta Hemingwaye a po jeho vzoru se toulal světem s puškou a lovil. A jednou ho tahle vášeň zavedla až do Dagestánu, kde se setkal s panem Šamilem.

Kdo naučil pana Šamila tak hezky česky? To je vaše zásluha?
No dovolte! To se pan Šamil naučil sám, čistě z kazet, které mu posílal pan Vachler. Navíc mám takový pocit, že tady měl i nějakou přítelkyni, protože mu snad kdosi poradil, že vůbec nejlepší způsob, jak se naučit česky, je najít si české děvče. Každopádně je pan Šamil démon!

To nepochybně, na druhou stranu se i jeho zásluhou objevila po loňském ročníku předávání cen Český lev kritika, která pánům Duškovi a Šamilovi vytýkala, že svými výstupy zastínili ty, kvůli kterým ten večer vznikl - oceněné filmaře.
To se mi ještě nedoneslo - vážně se to povídá? No tak výborně, to mě těší, to je přece nádherné! Tedy já nevím, jak tomu bylo, když to s panem Duškem uváděl pan Šamil, ale mohu říct, že když jsme České lvy uváděli my s Jaroslavem, tak tam žádná snaha kohokoliv zastiňovat nebyla. My jsme se zkrátka jenom bavili, tak jako se bavíme na divadle - to také hrajeme pro sebe. A na Českých lvech se jenom snažíme, aby to byl co možná nejzábavnější večer - to znamená jakýmkoliv způsobem pospojovat mnohdy nepospojitelné věci, neustále centralizovat divákovu pozornost. Vždyť on je takový slavnostní večer v podstatě šíleně nezáživná věc - koukat dvě hodiny na podivný program, který se skládá z ukázek nějakých filmů, které lidi buďto viděli, nebo neviděli, záběrů do výkvětu hvězd, z nichž se vždycky jedna zvedne, ty ostatní zatleskají a někdo něco řekne nebo taky neřekne. My se do toho jenom snažíme vnést nějakou naši legraci. A pak se může stát, že tváří v tvář Jaroslavově ohromné energii se kdejaká hvězda zalekne skočit mu do řeči. Anebo mu skočit na krk a rozbít hubu - vždyť my tam těm oceněným necháváme prostor, aby se vyjádřili. To jenom oni mají pocit, že teď nemohou nic říct, protože by byli méně vtipní než Jaroslav. Ale kdybych já měl propadat pocitu, že nebudu tak vtipný jako Jaroslav, tak nikdy nic neřeknu. Tady je jenom důležité nemít strach být absolutně trapný. A pokud to ty filmové hvězdy neumějí, tak ať poprosí pana Duška o dvě tři sezení a během nich se mu snaží skočit do řeči. Normální tré nink! My se na ten večer musíme připravovat, tak proč by se na něj neměly připravovat také hvězdy?

Traduje se, že většina komediálních dvojic funguje na principu kontrastu - v čem podle vás spočívá největší kontrast mezi Martinem Zbrožkem a Jaroslavem Duškem?
Jaroslav vytváří svou nezkrotnou energií jakýsi vír slov, každá jeho věta nabízí hned několik významů, dokáže každé slovo třikrát obrátit, nabídnout bezpočet jeho možností, zatímco já v naší dvojici předkládám tu druhou stránku divadelní řeči, často tu nonverbální či vizuální. Jaroslav dokáže diváka zahltit slovy, já mu dovedu
Foto
odlehčit jednoslovnou odpovědí, případně pouhou mimikou. V tom jsme protipóly, které se doplňují. Ale není to nic záměrného, takhle přirozeně to funguje už od našich začátků. Už tenkrát, když jsme vyšli na pódium, tak já obyčejně mlčel, jen jsem se tak ploužil a vymýšlel si nějakou svou postavu, třeba deset patnáct minut jsem vůbec nepromluvil, zatímco Jaroslav šel a mluvil k lidem, mluvil a mluvil. To jsou dvě polohy našich představení, které do sebe zapadají, jedna bez druhé by těžko fungovala.

Dokážete už po těch letech společného hraní odhadnout, jak asi váš spoluhráč zareaguje?
Vždyť spolu hrajeme od patnácti let! Za tu dobu máme tolik společných zážitků a prožitků, že opravdu dochází k momentům, kdy najednou vycítíme jiskru v oku toho druhého a oběma nám je jasné, co ten druhý udělá, takže řveme smíchy dřív, než to provede. Ale přesto stejně přijdou momenty, kdy jeden druhého pře kvapíme úplně. Mnohdy překvapíte i sám sebe. To přináší napětí v této vzrušující formě.

Divadlo Vizita je postaveno na čisté improvizaci, což je podle slov Jana Wericha schopnost neplácnout to první, co vás napadne, ale v jediném okamžiku vybrat ze všech možných odpovědí tu nejlepší. Funguje to u vás podobně?
Velmi podobně. Improvizace je opravdu zvláštní proces myšlenkového prosívání - na jednu stranu nemůžete říct úplně všechno, co vás jako první napadne, na druhou stranu zas nemůžete moc dlouho otálet, protože pak vám to prvotní, bezprostřední, uteče. Vlastně musíte strašně rychle zrevidovat a opracovat vhodný nápad, aniž byste ztratil rytmus hry, protože ten hraje taky podstatnou roli.

Máte pocit, že jste s Duškem podobná osudová dvojice, jakou byli třeba Voskovec a Werich?
Ale jo, něco v tomhle duchu tam asi bude. Nám byla shůry dána možnost se potkat, divadelně si rozumět, jít společně na jeviště a tam bláznit a blbnout - to nám bylo darováno a my toho náramně využíváme. Na druhou stranu se vzájemně nijak nesnažíme omezovat v jiných aktivitách, oba máme určité ambice i v jiných formách, než jakou děláme spolu. My se skvěle doplňujeme v tomhle konkrétním typu improvizovaného divadla, ale už si nedovedu představit, že bych zrovna s Duškem dělal třeba nonverbální divadlo. Také by nebyl důvod, když je Jaroslav tak mimořádně verbálně obdařený.

To je důvod, proč už jste se nechal slyšet, že byste rád své vlastní klaunské číslo? Jak by mělo vypadat?
To kdybych věděl, tak už ho dávno udělám! To je jeden z těch snů, kterých mám plnou hlavu, ale málo času k jejich realizaci. Ale vím, že by mě lákala klaunérie, která by nebyla závislá na slovech. A dovedu si představit, že bych ji dělal bez Jaroslava. Tak jako on hraje ve filmech nebo režíruje divadelní představení, tak já se zas třeba věnuji muzice: mám kapelu Visit of Music, navíc hrávám i houslová dueta. Věřte mi, že my oba dokážeme existovat samostatně nebo s jiným partnerem.

Tohle jste si uvědomil, když jste tady koncem osmdesátých let nechal svého hereckého kolegu Jaroslava Duška, všechny přátele a emigroval do Německa? Neměl jste strach, že v umělecké branži už takového partnera nikdy nemusíte najít?
Určitě to nebylo snadné rozhodování, dnes si dokonce vyčítám, že jsem byl tenkrát tak pesimistický. Ale po těch letech, která už jsem měl v komunismu za sebou, jsem vůbec nedoufal, že by se to někdy mohlo tak zásadně změnit. A protože jsem byl na rozhraní, kdy končilo mé období mladosti a studentství a nastávala dospělost, tak jsem si řekl, že je čas začít žít. Měl jsem pocit, že jsem občanem celé této zeměkoule, nejenom občanem jedné země s nemocným zřízením, tak jsem šel. Nebylo to jednoduché - na jedné straně něco získáváte, na druhé něco ztrácíte. To jsem věděl. Taky jsem věděl, že své rozhodnutí nemohu s nikým rozebírat. Tohle byl asi druhý nebo třetí pokus o emigraci; poprvé jsem to ještě s rodiči řešil - byli z toho tak přepadlí, že jsem raději zůstal. Tentokrát o mých plánech nevěděl nikdo, ani Jaroslav, určitě by mně to rozmluvil. Pro mě bylo nutné udělat ten krok, ať už bude následovat cokoliv. A já si navíc říkal, že se možná zase někdy s Jaroslavem shledáme - třeba taky zdrhne anebo se já budu moci za čas vrátit zpátky. Nakonec se to vyřešilo samo - přišla sametová revoluce a osud nás opět svedl dohromady. Asi to tak mělo být.

Coby muzikant se věnujete jazzové hudbě, také značně improvizačnímu žánru. Napomáhá vám hudební improvizace na divadelním jevišti?
Hudební improvizace má velice podobné zákonitosti jako improvizace divadelní. Já dokonce začínal právě s hudebními improvizacemi, daleko dřív, než jsem začal improvizovat s Jaroslavem. Na konzervatoři jsem studoval s kontrabasistou Mírou Honzákem, který se dnes také zúčastňuje některých našich představení, a ten byl mým prvním improvizačním partnerem, byť hudebním. Ale už tehdy za námi chodil Jaroslav Dušek, kterému se tenhle volný styl tvorby moc líbil, což je důvod, proč je hudba v Divadle Vizita tak silně zastoupena. Nás oba hudba silně ovlivňuje, protože dokáže dotvářet fantazii, pozvednout chvíle, kdy propadáme do jiných světů. A naopak - mou kapelu Visit Of Music dnes zase bizarnost divadelního světa inspiruje k nové hudbě.

Zmínil jste Duškovo časté obsazování do filmů. Proč si myslíte, že vám se filmové nabídky vyhýbají?
Myslím, že sem tam nějací režiséři o mně vědí, někteří snad o mně dokonce přemýšlejí, tak třeba jednou nějaká role doletí až ke mně. Kdo ví? Buďme bdělí! Zatím si pouze přiznejme, že každý z nás dělá někdy v životě chyby. A aniž bych chtěl jmenovat, pak je třeba říct, že jsou to režiséři, kteří velmi chybují, když si mě nevybírají do svých filmů.

To je důvod, proč přijímáte alespoň role v reklamách?
To je patrně právě to, čím si u režisérů nedělám zrovna dobré jméno, protože oni nemají rádi, když je nějaký herec spojován s reklamou. Ale je legrační, že jsou to právě oni, kdo ty reklamy točí. Navíc to může být dobrý trénink.

Byla potom pro vás satisfakcí alespoň role ve hře Perfect Days v Divadle Na zábradlí, do níž vás obsadila Alice Nellis?
To byl od ní projev úžasné odvahy! Navíc mě vůbec neznala z divadla, jen z jednoho castingu. A šup - dala mi divadelní roli! To byl husarský kousek, protože já nejsem skutečný herec, nejsem zvyklý hrát normální role. Také to pro mě nebyla žádná legrace, je to zase něco úplně jiného než jít bez textu na jeviště a tam něco dělat. Improvizovat znamená tvořit, vědět, co se děje, kam to všechno směřuje a kde to vrcholí, zatímco hrát činohru znamená dva měsíce zkoušet, kdy přesně vejít na jeviště a co a jak tam říct. Pro mě to vůbec není jednodušší, protože já vyjdu na jeviště a třeba zrovna mám chuť říkat pokaždé něco jiného, nechce se mi pronášet to, co mám předepsané. Taky se mi stalo, že jsem se během jedné zkoušky dopustil vtipu, paní režisérka se zasmála a povídá: "Dobrý. A teď to tam bude vždycky." Jenomže já nemám chuť to říkat potřetí, popáté, podesáté. Já nemám chuť to opakovat ani podruhé! Ale ono je to pro tuto formu nutné, tak mi nic jiného nezbývá.

***

MARTIN ZBROŽEK se narodil 18. června 1963 v Teplicích, na konzervatoři vystudoval hru na housle, po jejímž absolutoriu nastoupil dráhu jazzového houslisty. Prošel kapelami Naima, Květy času, Melody Makers, hrával v duu s Alanem Vitoušem, vystupoval v jazzových klubech po celé Evropě. Byl profesorem na Konzervatoři Jaroslava Ježka, hru na housle vyučoval i v Thajsku. Od roku 1976 vystupuje s Jaroslavem Duškem pod názvem Divadlo Vizita, tři roky společně uvádějí slavnostní večer předávání filmových cen Český lev.

HONZA DĚDEK


Kurzy měn
25,330
20,550
28,650
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře