nahoru

Dobrý efekt

Milan Tesař 24. února 2004 • 17:47

I v Čechách existují kvality z rodu nezpochybnitelných. Platí to pro výtečné pivo, broušené sklo i pro umění RADIMA HLADÍKA (57). Muž s tváří věčného dítěte je všeobecným konsensem uznáván za dobrého otce všech zdejších kytaristů, kteří hráli s ním, i co přišli po něm. Na sklonku šedesátých let nám daroval dobrý Modrý efekt, aby o čtvrtstoletí později našel ve světě ztraceného kamaráda a na dlouhá léta utekl od big beatu k tiché akustické kytaře v písničkách Jardy Hutky.

Na co při hraní myslíte? Abyste nekazil?
Chyby rád nemám, ale když mám v ruce kytaru, ocitám se v jiném čase. Netuším, zda hraju deset hodin, nebo pět minut. Je to stav, z něhož mám trochu strach.

Míváte čistou hlavu?
Absolutně. Pít ani kouřit před hraním nemohu. Dvojka vína by byla moc. Asi proto jsem se neuchlastal jako spousta kamarádů.

To je pravda. Vždycky jste navenek působil dojmem hodného rockera, který se i v dobách největších rockových divokostí držel zpátky.
Ano, i proto, na rozdíl od mnoha mých kamarádů, ještě žiju. Ale nenechte se zmást. Už jako kluk jsem byl tichá voda, která břehy mele. Táta mi dal facku jenom

Foto
jednou. Brácha ve sklepě našel pod uhlím Walthera 7,65, přivezl ho do Mnichovic a já mačkal spoušť, že všechny zastřelím. Táta to uviděl, tu pistoli mi sebral, natáhl ji, což já naštěstí neudělal, a prostřelil strop. Pistoli bych si po téhle zkušenosti určitě nekoupil. Nebo, když mi bylo dvanáct, šlohli jsme s bráchou auto a jeli se projet. Byla to stará pragovka lejdyna. Jezdíval jsem v ní jako kluk dědovi na klíně. Vedle řídil táta a já poslouchal, s jakou úctou mluvil o prezidentovi lékařské komory. To už snad ani není pravda.

Je pravda, že jste se narodil v pátek třináctého?
Podle toho to dopadlo. Narodil jsem se přiškrcený na pupeční šňůře, ocitl se ve stavu klinické smrti. A jako dítě jsem se s ní setkal ještě dvakrát. O tři roky později jsem dostal od spály celkovou otravu krve a rok nato jsem prchal na koloběžce před husama a vrazil si řídítka do hrudníku takovou silou, až jsem si přetrhl lymfovod, žílu, která vede živiny ze žaludku kolem páteře. Její obsah mi vytekl do plic a srdce se vmáčklo až na pravou stranu. Profesor Tošovský řekl mámě, aby se modlila, šest neděl jsem nejedl, dostával jsem infúze, což se v té době až tak běžně nedělalo. Byl jsem prý teprve druhý případ, který něco takového přežil. Mnohem později jsem do ruky dostal Moodyho knížku Život po životě. A vynořil se mi z podvědomí zasutý obraz, na němž vidím z výšky tak deseti metrů dětskou nemocnici na Karlově, vysokou zeď a tramvaj číslo šest, která projížděla kolem.

Poznamenají takové příhody charakter člověka?
Určitě, když se kouknu před a za sebe, tuším, kde asi stojím. A tak spoustu věcí přecházím jako nepodstatné.

Co je podstatné?
To, že mě doma tlačili do piana. A já jako výraz vzdoru utekl ke kytaře. U ní je zrádné, že pár akordů se naučíte snadno. Ale pak se zaseknete. Děda mě naštěstí přivedl k profesoru Schelingerovi, Jirkovu tátovi, od něhož jsem odešel na konzervatoř.

Měl jste vzor?
Co se týče kytary, nebylo tady na začátku šedesátých let prakticky koho obdivovat. Na pionýrském táboře jsem viděl kluka hrát trampské romance a akordy, které jsem odkoukal, jsem si zafixoval jako obrázky. Naskočily mi za dva měsíce, kdy jsem dostal vlastní kytaru. Stejně ale žádnou písničku k táboráku už dneska neumím.

Konzervatoř jste nikdy nedodělal. Nemrzí vás to?
Mrzí, v sebeobraně si ale říkám: bůhví, kde bych dneska byl, učil bych možná v hudební škole a ztratil svobodu. Když mě vylili z konzervy, uvažoval jsem o medicíně. Šel jsem dělat zahradníka do vinohradské nemocnice, shrabal všechny trávníky na světě a vyvážel odpadky, to byl humus. Pak jsem taky krmil laboratorní zvířata a v té době už jsme s Matadors začali jezdit do Německa. Vyhrála muzika.

Vladimír Mišík mi řekl, že když byl v devětašedesátém v Londýně a slyšel tamní kapely, uvědomil si, že jediný, kdo tu doopravdy umí hrát, jste vy.
Bez klasického vzdělání bych sotva převýšil průměr. Díky klasice jsem měl technicky navrch, měl jsem možnost volby oproti většině kytaristů, kteří bojovali s tím, zahrát věc jediným způsobem.

Byl v šedesátých letech rozdíl mezi českou a anglosaskou rockovou špičkou tak markantní?
Angličani a Američani to měli jinak, byla to jejich muzika. My se jen snažili zprostředkovaně, přes Laxík, chytat to zajímavé, co hýbalo světem. Ale v genech jsme to neměli. Viděl jsem nedávno v televizi koncert Shadows, bavily se na něm všechny generace. Tady big beat všechny zdaleka nezasáhl, byla to záležitost elity. Čert ví, co je naše muzika. Ale zaplaťbůh za šedesátá léta a za všechny ty muzikanty, výtvarníky, filmaře, kteří přemýšleli a měli odvahu.

Na druhém beatovém festivalu v roce 1968 jste byl zvolen hudebníkem roku, Blue Effect objevem roku. Jak jste si užíval slávu?
Sláva mě nikdy nebrala. Během každodenního boje za přežití si ji člověk ani neužil. Neměli jsme nic. Chyběly struny, trsátka, celá léta jsem na kytaru natahoval dráty na pouštění leteckých modelů. V osmašedesátém chodily na koncerty tisíce lidí, kdybychom jeli na procenta, byli bychom boháči. Jenže nám dávali 370 korun, lhostejno, kolik diváků přišlo. Pamatuju taky dvacet pět koncertů za měsíc. Jarda Hutka jezdil jako naše předkapela.

Diváci ho nevypískali?
Sem tam ho i vypískali, ale vždycky to zvládl. Lidi víc poslouchali a byli zvědaví. Dneska je koncert úplně jiný obřad - fanoušci chodí jenom na to, co znají, a chtějí, aby jim to vibrovalo celým tělem. My měli aparát silný maximálně šedesát wattů, nemohli jsme být ani dobře slyšet.

Určitě si pamatujete, jak ve Zvětšenině Jeff Beck mlátí do porouchaného zesilovače. Udělal jste někdy totéž?
Když jsem jednou hrál s Mišíkem v Gdaňsku, v suchém doku, povedlo se mi přetrhnout dvě struny najednou. Hrát se nedalo, a tak jsme - opatrně, abychom nic nerozbili - jako mlátili do beden. Diváci to sežrali, vypadalo to efektně. Nedávno jsem hrál s Hutkou někde hned za polskými hranicemi a ředitel místního kulturáku nám vyprávěl, jak se se svou manželkou setkal právě na tomhle koncertě a dodnes na to vzpomíná.

Je pravda, že název Blue Effect souvisí s modrou knížkou?
Ano, předpokladem k účasti v kapele byla modrá knížka, to vymyslel Láďa Mišík. Pokazil to až Lešek Semelka.

Na co jste ji dostal vy?
Na ten úraz s husama. Mám od té doby srůsty na plicích.

Proč vlastně odešel Vladimír Mišík z Blue Effectu? Byli jste tehdy na vrcholu.
Náš rozchod opravdu proběhl v poněkud napjaté atmosféře. Příčinou rozkolu byla Láďova neochota zpívat česky. Zpětně viděno, je paradoxní, že se později prosadil se zpívanou poezií. Mimochodem, naše album Meditace z roku 1970 bylo
Foto
asi první deskou, kterou zakázali pro texty. I slavný Sluneční hrob na ní nakonec zůstal jen v instrumentální verzi. To proto, že ho Jan Křtitel Sýkora o rok dřív na singlu ve sleeve note dedikoval Palachovi. A tak měla písnička zpečetěný osud.

Uživil jste se muzikou vždycky?
Pamatuju na doby, kdy žena pro dávala po baráku nábytek, aby děti měly jogurt. Ale to bylo až později, za normalizace, protože jsem některé věci prostě nechtěl dělat. Muzika pro mě rovná se svoboda. Neumím dělat něco, protože musím. Jsem narozený ve Střelci, takže hodně přeháním, ale je pravda, že třeba do pětiminutové písničky zahraju jenom jednu notu, ale musím o ní být přesvědčen. Mohl jsem se jít natřásat do středního proudu a uživil bych se v pohodě. Na druhou stranu jsem neměl sílu vykládat vagóny. Prostě jsme to přetloukli. Emigrace nepřipadala v úvahu?

Váš přítel Jarda Hutka odešel - porovnali jste později své zkušenosti?
Bavili jsme se o tom ještě před tím, než odešel. Poslední rok před odchodem se mnou nechtěl hrát, abych neměl problémy. Dohadovali jsme se, kde se venku sejdeme, protože já měl ještě na konci sedmdesátých let velké cukání. Tady to byl hnus a vždycky, když vás to semlelo, vypadalo to jako nejrychlejší řešení. Jenže pak jste si zase trochu polepšil a řekl si: proč mám chodit já? Ať jdou oni. Takže děti rostly a já ztrácel odvahu. Nejvíc jsem byl ale nalomený v roce 1968. S Matadors jsme v září odjeli na angažmá do muzikálu Hair a já byl jediný, kdo se vrátil. Byla v tom láska, pochopitelně. O vánocích jsem se oženil. Já Jardovi závidím, že umí tři jazyky, a jemu se zase možná stýskalo.

Baví vás, starého bigbíťáka, s ním nyní vystupovat jenom v duu, s akustickou kytarou?
Zcela vědomě jsem utekl ke španělce, byla to podvědomá snaha vrátit se ke kořenům. Mě to naplňuje, Jarda tahá z rukávu stále nové písničky, koukám mu na ruku, hrajeme z voleje. Taky mě hrozně baví jezdit s ním po republice. Představuje to pro mě volnost. Pamatuju si, jak jsme s Kometama v roce 1963 vyjížděli hrát jenom o víkendech, a přišlo mi to tak divné - nikdo tehdy necestoval. Všichni seděli doma. Když jsem jezdil později po Rusku, na kraji každého města byla závora, kde stála kontrola.

Každý pořádný český rocker má hrst historek z turné po Sovětském svazu. Co vy?
Já tam byl někdy na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let s Petrou Janů. Než jsme vyjeli z Moskvy, kde bylo pět pod nulou, ve třech jsme vypili dvacet flašek šampaňského. Druhý den jsme dorazili do Ašchábádu, do pouště Karakum, kde bylo pro změnu skoro čtyřicet nad nulou. Hráli jsme v takovém stavu, že jsme si ani nevšimli, že během koncertu v amfiteátru proběhlo zemětřesení. V Novosibirsku nás zastihla zpráva o smrti Brežněva, týden jsme nehráli, pod samopalama nás drželi zavřený v hotelu, dovedete si představit, kolik se toho vypilo. Strašný smrště! Cestou zpátky nás na Urale pozval domů jeden kapitán Sovětské armády a já poznal, že celé zařízení bytu má z Čech, z Milovic. Nalil do nás vodku, něco jsme si řekli a já ho zmlátil. Cítil jsem se jako český lev, měl jsem na džínách jeho krev. Měl jsem asi veliké štěstí, že mě neudal. Vzpomínám si, jak Asie byla barevná a člověčí, bídu jsme viděli až u bílých Rusů na Urale.

Vidíte bídu dneska v Čechách?
Je dobře vidět, kde jsou na tom dobře. Miluju městečka, která rozkvétají, i když za náměstím načinčanost většinou končí. Severní Čechy a severní Morava jsou na tom špatně a pak ty zapadlé kouty, jako Bruntálsko, tam je to depresívní a to si pak říkám, že někde uvnitř jsem vlastně doleva.

Jste vývojem v zemi zklamán?
Mám v sobě pocit prázdnoty. Po revoluci jsem platil poctivě daně, abych neokrádal demokratický stát, věřil jsem, ale pak začaly různé léčby, nejen ta Klausem. Politici si neuvědomují, že jediný kapitál, jaký mají, je důvěryhodnost. A dělají-li svinstva a pak narazí na někoho, komu slouží paměť, ztratí cenu.

Jak obstáli v politice kolegové muzikanti?
Někdo to ustál, třeba Láďa Mišík opravdu se ctí, někoho to semlelo. Když jsme byli za Michalem Prokopem, aby nám pomohl se seriálem Bigbít, dvakrát se mu do toho nechtělo.

Máte potřebu scházet se se starými spoluhráči?
Spousta jich tady už není, alkohol je metla lidstva, a s těmi, co zůstali, si už moc nerozumím. Teď jsem zkoušel hrát s Ernoušem Šedivým, ale už to nebylo ono. Bubeník pro mě byl vždycky hrozně důležitý. Když umřel Vlado Čech, bubeník Efektu - bohužel taky moc pil -, byl konec. Kromě příležitostného hraní s Davidem Kollerem jsem si s nikým tak dobře nezahrál. Až teď. Našel jsem o dvě generace mladší kluky, za šest hodin jsme nacvičili pět písniček, šlo to jako po másle.

Jaký je big beat současnosti? Je hodně jiný od dob vašeho mládí?
Je tady digitální doba, která srovnala originál a kopii. Trh pozře velké množství produktů, jediné, co schází, jsou originální nápady. Přesněji řečeno, dobrých myšlenek je stejně, ale balastu a kopií je mnohem víc. Slyším odvary odvarů, které se vydávají za originál. Dneska si muziku může udělat doma každý, ale kdo to má poslouchat? Je pozoruhodné, jak málo mladé české muzikanty zajímá rocková historie, jak objevují dávno objevené. Vždyť kromě technologií tu všechno už bylo. Američani svou minulost znají, každý kytarista umí zahrát Hendrixe. Tady chybí tradice, všechno je pouze módní a dočasné.

Z čeho máte radost?
Jednou jsem pustil MTV a ke svému údivu jsem tam uviděl kreslený klip na skladbu s motivy z Nové syntézy 2 (album Blue Effectu z roku 1974 - pozn. aut.) od francouzské kapely One T.

Zaplatili vám?
Ano, nakonec vše proběhlo legálně. Nějaký můj fanoušek je sousedem jednoho z těch muzikantů a tu desku jim půjčil. Je příjemné podle účtu sledovat, jak poctivě s nahrávkou francouzský Universal obchoduje. Mám doma její čínskou verzi, tuhle mi přišel honorář za prodej řecké soukromé televizi. Je to techno, takže ne moje parketa, ale je to příjemné.

Snažíte se pochopit taneční hudbu, na niž se už těžko vztahují klasická hudební měřítka?
Je to jenom pokračování kultu primitivních prehistorických rituálů, který ale uplatňovaly i rockové kapely na velkých stadiónových koncertech. Na společné vibraci funguje i techno muzika, kde si dojem ještě zesílíte zobnutím nějaké pilule.

Prý občas skládáte i pro divadlo neslyšících ...
Ano, a prodělal jsem zajímavý vývoj. Zprvu jsem v té hudbě hodně zesiloval basu, protože jsem si myslel, že neslyšící rytmus chytají pouze přes rezonující hrudní kost, ale teď vidím, že to vůbec není nutné, a doprovázím je i na tichou španělku. Mají v sobě snad nějaké hodiny nebo co. Mimochodem, víte, jak skládal Smetana, když ohluchl? Zakousl se do horní rezonanční desky klavíru a podle vibrací komponoval. Ve Smetanově muzeu ten okousaný klavír mají, ale neukazují ho.

Mnozí vás uctívají jako gurua české rockové kytary. Máte vy sám pocit, že jste svou hru dovedl k dokonalosti?
Určitě ne. S kytarou bojuju pořád. Co přestanete nacvičovat, okamžitě mizí. Teď jsem zjistil, že mám jeden prst slabší, a když to s cvičením přeženu, rychle ho namůžu. Znám lidi, kteří tolik chtěli, tolik cvičili, až jim odešly šlachy a museli s hraním skončit. Na tohle je kytara prevít.

***

RADIM HLADÍK - jeden z nejvlivnějších skladatelů a kytaristů české rockové historie. Jako patnáctiletý se přidal ke skupině Komety, psal nejlepší historii kapely Matadors, v roce 1968 založil Blue Effect, který se okamžitě vyšvihl mezi nejpozoruhodnější rockové kapely v Československu. V roce 1979 vyšlo asi nejpropracovanější album tehdy již Modrého Efektu - Svět hledačů. V osmdesátých letech experimentoval Hladík s počítačovou hudbou. Po návratu svého přítele Jaroslava Hutky z emigrace s ním začal společně vystupovat v akustickém duu. Hladík je autorem hudby k řadě filmů a divadelních představení.



Kurzy měn
25,290
20,530
28,530
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře