nahoru

Moudrá botanika

JAN P. KUČERA 4. února 2004 • 15:20

Jsou u nás ještě lidé, kteří zamilovaně píší o tom, co jim samým uhranulo a stalo se jim osudem. Tak psával o vodě olomoucký hydrobiolog Otakar Ščerba, tak psal o zvířatech bývalý ředitel pražské zoo Zdeněk Veselovský, tak o flóře píše ředitel pražské botanické zahrady Václav Větvička. Ti, kteří rozhlas jako rozhlasové médium kvůli vlezlé televizi nezavrhli, či mu dokonce (sobě ku prospěchu) dávají přednost, dobře znají pravidelný pořad s názvem Moje květinová dobrá jitra, v nichž se Václav Větvička posluchačům vyznával ze svých podivuhodných vědomostí. Jeho vyprávění se vyznačovalo láskyplností, úžasem a onou zvláštní goethovskou moudrostí (jak jinak to nazvat?), kterou člověk zřejmě získá jen dlouholetým pobytováním v bezprostřední, důvěrné blízkosti zázraku nazývaného příroda. Václav Větvička nyní (konečně) svá povídání vydal knižně pod stejným názvem, jaký mají jeho ranní rozhlasové relace, a knížka (nakl. Vašut) měla okamžitě na knižním trhu úspěch. Plným právem.
Má tu vzácnou vlastnost knížek jen málokterých, že totiž není jen na jedno přečtení, nýbrž na čtení mnohá, takřka se v ní "dá říkat". Její autor není jen vědec-botanik, nýbrž i milovník české země, a tak se s ním člověk může vydat na vlastivědné cesty do míst, jichž by si bez průvodce, botanika se žertovně přiléhavým jménem, většinou ani nevšiml. Ukazuje zázraky, které se nedějí kdesi v dalekých zemích, nýbrž nám všem doslova před očima. Kdy jindy než nyní si připomenout Chestertonův v tomto případě naprosto výstižný oxymóron "ohromné maličkosti". A Větvička rovněž není "jen botanik" také tím, že spoustu zasvěcené pozornosti věnuje i svému rodnému jazyku, který krásně ovládá a s nímž si rád pohrává. Na Větvičkově knížce není sympatická jen její moudrost a mimořádné znalosti, které čtenářům zprostředkovává. Text vznikl z rozhlasových relací a je to na něm patrné, protože autor má neustále sklon k dialogu se čtenářem. Není to jen nějaká formální figura, Václav Větvička totiž nechce o přírodě přednášet, nýbrž povídat si. Potřeba dialogu text oživuje i tam, kde je vyprávěn nějaký drobný příběh, či v řadě úvah překvapujících asociacemi. Pozoruhodná jsou například srovnávání krajin s hudbou. Knížka ovšem není koncipována jako nějaký montaigneovský cikcak, naopak je tematicky členěna.
Najdeme tu kapitolu o kopcích, o vodách atd., ale také o jednotlivých regionech Čech, například Českomoravské vysočině, Novopacku, Plzeňsku, Krkonoších atd. Kdo se do některých z těchto regionů hodlá vypravit, rozhodně neprohloupí, přečte-li si, na co ho botanik s tak vyzrálým uměním dívat se upozorňuje. Nejvíc pozornosti je samozřejmě věnováno květinám, obzvláště růžím, jejichž pěstěním se Václav Větvička po léta zabýval. Knížka má přednosti i mimo svůj obsah, je polygraficky vydařená, není drahá a zdobí ji půvab botanikových neprofesionálních kreseb.

JAN P. KUČERA


Kurzy měn
25,330
20,540
28,650
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře