nahoru

Míchačka

Luděk Staněk 4. února 2004 • 14:48

Baví se stejně zaujatě o jogínské literatuře a politické situaci v Nizozemsku jako o hudbě. A když hraje, občas můžete v davu tanečníků zahlédnout její mámu. Svět DJky jménem LADIDA (27), první dámy českého klubového života, je totiž vážně zajímavé místo k životu.

Za těch deset let, kdy jsem ji vídal hrát po klubech, jsem s ní nikdy skutečně nemluvil déle než pár minut. Došlo mi to krátce poté, co jsem si proti ní sedl v jednom baru na pražském Újezdě. Byla pobledlá a nevyspalá následkem stěhování a jednodenního výletu do Vídně, kde se snažila narychlo získat australské vízum. Přesto mluví klidně, sebevědomě, ale bez známky jakékoli arogance, kterou jí někteří lidé tak rádi přisuzují. Je to dívka, která ví, co chce, a ví, jak si o to říct. A navzdory viditelným známkám únavy vypadá spokojeně. Její přítel ji doprovodil na místo a diskrétně se vzdálil dát si drink do jiného baru přes ulici. Pokud vám stačí rozumná porce drbů, je to mezinárodně celkem úspěšný sportovec. Ale nečekejte ani fotbalistu, ani hokejistu. To by bylo pro Ladidin svět příliš banální.

Jako DJ funguješ už skoro deset let. Zažila jsi taneční scénu v jejích úplných počátcích, kdy to bylo všechno nové a v podstatě obskurní, a pohybuješ se na ní

Foto
dneska, v době, kdy to je stejně tak zábava jako byznys. V čem je to pro tebe jiné?
Především se změnili lidi. Ti, kterým bylo v době, kdy chodili na první parties, nějakých pětadvacet, dneska mají rodiny, a tedy přirozeně úplně jiné hodnoty. Přišla nová generace kluberů, jež najednou vyrůstala v úplně jiných podmínkách. Mají jiný přístup k technologiím, mají daleko víc informací. Další věc je, že taneční scéna nebo hudba obecně se tu vyvíjela strašně rychle. Během čtyř let se tu odehrálo to, co v Anglii nebo Německu trvalo let deset. Ale změna nutně neznamená k horšímu. Dnešní generace návštěvníků parties je daleko vybíravější. Nedávno jsem se o tom bavila s Michalem Loutkou, který byl jeden z úplně prvních dýdžejů tady, a zjistili jsme, že v té polovině devadesátých let lidé daleko míň řešili styly hudby. Byla prostě jedna party, kde se začal hrát house, někdy po půlnoci se hudba zrychlila a k ránu se hrálo zase jinak. Dnes jsou lidi striktnější a trvají na tom, že chtějí jeden styl hudby celou noc. Existuje víc škatulek a lidé stále častěji chtějí slyšet jen to, co je v té jedné. Dneska je na taneční scéně tolik pseudostylů, že se v tom nevyznají často ani lidé, kteří tyhle styly údajně sami hrají. Určitě. Proto se vyhýbám i tomu, abych někomu říkala, jaký styl hraju. Radši řeknu, že hraju "dynamickou elektronickou hudbu se spoustou perkusních a organických zvuků", než abych přistoupila na to, že mým stylem je třeba tech-house, ať už to znamená cokoli. Navíc, já občas ráda hraju i house a tyhle škatulky jsou prostě zavádějící.

Když nehraješ, tak se o tobě moc neví.
Mám periody, kdy nechodím mezi lidi. Když mám práci a spím třeba čtyři hodiny denně, tak to potom musím někde nabrat. Ale pak prostě jdu, ale spíš někam do nějakého lounge baru nebo na koncert. Nebo do divadla. Teď mám třeba období Duška. Byla jsem na něm na Cavemanovi i na představeních jeho divadla Vizita. Snažím se na něj zajít alespoň jednou za dva měsíce, protože jeho humor je pro mne absolutní balzám na duši. Ale nebaví mne chodit do barů. Stačí mi, že jsem dva dny v týdnu v klubech, když hraju. A tam si ten redbull s vodkou většinou dám.

Co vůbec děláš ve volném čase?
Když nehraju, nebo neskládám? Jsem vyučená kadeřnice, tak stříhám přátele a rodinu. Protože hodně cestuju, je dobrý sportovat, od ledna do června jsem třeba měla pravidelné tréninky capoeiry a flamenka. Capoeira je rytmická, má blízko k breakdance a obsahuje prvky bojových umění. Je to jeden z mála kolektivnich sportů, který mne baví. Flamenco je sexy a baví mě na něm, že se tančí na tři doby, taneční muzika je na čtyři, a tak je to příjemná změna. Nohy vydupávají melodii a to v žádném jiném tanci není. Řekla bych, že je to nejnáročnější tanec, co jsem kdy zkoušela, ale stojí za to. Taky se učím surfovat a cvičím jógu. Surfing je skvělej v tom, že v oceánu zapomeneš na svou důležitost a cítíš takovej klid a zároveň vzrušení, když se ti podaří chytit vlnu. Jóga je nejlepší strečink, co znám, a meditací načerpám energii, když nemám čas na spánek. Jenže pak jsem si hnula se zádama a měla jsem po srandě.

Hnula se zádama na józe ...?
Ale ne. To byl spíš takový pracovní úraz. Letěla jsem hrát do Záhřebu a na místo jsem se dostávala malým letadlem, čtyřmístnou cessnou. A nouzově jsme přistávali někde jinde, celé se to nějak protáhlo. Ta cesta trvala i s tím samotným hraním sedmnáct a půl hodiny, no a já už cestou zpátky nemohla, usnula jsem v
Foto
letadle na sedačce, a když jsem se probudila, měla jsem pánev posunutou o jeden a půl centimetru. Neptej se mne, jak je to možný. Lítala jsem po doktorech, nikdo nic nevěděl, pak mi to srovnala jedna fyzioterapeutka. Takže konečně nehekám a můžu si znova dělat, co chci. Pak ti dojde, že od určitého věku si na fyzičku musíš dávat pozor.

Jaké byly důležité body v tvé kariéře? Kdybys jich měla vyjmenovat třeba pět.
Když mi bylo dvanáct, tak jsem si ušetřila na první desku. Deska se jmenovala Technotronic. Tehdy mne to hodně vzalo, vzpomínám si, jak mi máma neustále říkala, abych toho nechala, že tu desku poslouchám pořád dokola. Někdy, když mi bylo sedmnáct, jsem byla na první party. To bylo v době, kdy se otevírala Radost v Praze, vlastně první taneční klub tady. Vím, že vzápětí jsem byla na první velké technoparty v Curychu. Ten třetí bod byl, když jsem se rozhodla, že budu hrát, že se stanu DJkou. V tu dobu jsem věděla, že to chci dělat stoprocentně a naplno. Do té doby jsem se živila modelingem, ale tehdy jsem si řekla, že to půjde stranou. Čtvrtý moment byl asi, když jsem potkala Christopha Kluga, člověka, který měl Planet Alfa. Byl to Němec, provozoval v Praze obchod s deskama a organizoval jedny z prvních parties v Praze. A ať si o něm říká kdo chce co chce, fakt je, že tu scénu tehdy dost posunul. Přes něj jsem se dostala poprvé ke hraní v cizině. Měla jsem možnost hrát na MayDay a podobných akcích v Německu. A konečně to poslední byla asi moje první deska. Ať už byla jakkoli nedokonalá, tehdy jsem si poprvé zkusila, jaké to je skládat ve studiu hudbu.

Jak vlastně poznáš, když máš na party svůj den? U dýdžeje to musí být složitější než u tradičního hudebníka, ne?
Když mají lidi ruce nad hlavama, tak vím, že jsou nadšení, a to je ta správná pozitivní vibrace, jak má být. Je to stejné jako při koncertě nebo sportovních akcích. Dostávám maily, kde lidi píšou, kde a kdy si na můj set dobře zatancovali, a je to příjemný, dává to pak větší smysl tomu, co dělám. Ale dám i na mámu. Teď se třeba byla podívat, když jsem hrála v Karlových lázních. Ona je opravdu drsnej kritik. Přišla za mnou a povídá: "Ta první třetina se ti moc nepovedla, ale tu poslední hodinu, to jsi válela. To bylo opravdu výborný. Ale nedávej tam ty latinskoamerický zvuky. To není dobrý a nelíbilo se to ani lidem." Ona se vážně vyzná! Ale je to tím, že chodí do klubů a tu hudbu zná. Jejími favority jsou Leftfield.

Jako jedna z mála českých dýdžejek máš zahraniční agenturu. To musí být docela dobré. Je to těžké, získat německého agenta?
Tehdy mi s tím hodně pomohl právě Christoph Klug. Dělal tady party, na kterou pozval dýdžeje z Německa, a přijel s nimi tehdy i můj současný manažer. A tehdy mi vlastně okamžitě nabídl smlouvu. Mám agenta taky v Nizozemsku, a protože vydávám na anglické značce, měla jsem možnost jet hrát třeba do Austrálie a Singapuru.

Možná i díky tomu musíš často poslouchat to, že DJky to mají jednodušší. Stačí jim vypadat dobře, ve správnou chvíli se usmát a zamrkat.
Samozřejmě to asi určitou roli hraje a já to těžko můžu popřít. Přece jen je to show-business a v něm image nebo ten "obal" hrají roli. Byla to výhoda na začátku. Podle mne jsem se jako DJka první dva roky učila a pak jsem teprve byla schopná se uvolnit a míchat z rytmu atmosféru. Takže ano, dostala jsem na začátku šanci díky tomu, jak jsem vypadala. Ale stejně tak mi pomohlo i to, že jsem mohla hrát před velkými zahraničními jmény. A to bych dost dobře nemohla, kdybych byla úplně špatná. Jenže image neimage, desky nedesky, stejně jsem tehdy trénovala techniku hraní tři hodiny denně. Mám ráda dokonalé věci.

Hraješ dnes častěji v cizině, nebo v Čechách?
To jde v takových vlnách. První tři roky jsem hrála v cizině v podstatě výjimečně. Pak byla doba, kdy jsem zase skoro nehrála v Čechách. Bylo to dobrý, ale začalo mi to ve finále celkem chybět. Tehdy se i psalo, že Ladida kašle na český publikum a kdesi cosi. A v té době jsem podepsala smlouvu s americkým vydavatelstvím Polygram, dneska je to Universal, a dostala jsem se do problémů. Podepsala jsem
Foto
jim na dva roky vydavatelskou exkluzivitu, všechno, co jsem ve studiu natočila, jsem jim posílala, a oni nevydali nic. Já neměla vlastní skladby, tím pádem kolem mne začalo být ticho, nemohla jsem vydávat a přišla o zahraniční bookingy. Takže jsem zase začala hrát víc tady, což trvalo nějaké dva roky. Teď už je to tak půl na půl.

Zjistila jsi někdy, proč o tebe Polygram nestál?
Ukázalo se, že jsme si asi každý představovali něco jiného. Oni dostali mou skladbu, vydali nějakých 300 promokopií, byly na to slušné ohlasy, tak já celá rozradostněná jdu dělat další skladby, posílám a nic. Pak přijel z Ameriky chlapík, že by si se mnou rád promluvil. No a ukázalo se, že by chtěli, abych zpívala! V tom jsme si trochu nerozuměli. Takže smlouva vypršela, oni nic nevydali, já zpívat odmítla, a tím to zhaslo. Pak mi volá můj agent, že tedy smlouva už vypršela a že je konec, že Polygram to chápe tak, že ta investice do mě se prostě nepovedla. Já pak zjistila, že oni mají takových lidí, jako jsem byla já, za rok třeba pětadvacet. A jenom jeden z nich má pak šanci vydat desku. Byly to dva ztracený roky. Sice jsem dostala nějaké peníze, za které jsem si koupila část vybavení studia, ale nemám možnost disponovat ničím, co jsem za tu dobu natočila.

To je opravdu tak důležité pro kariéru dýdžeje mít vlastní desky?
Určitě. To, že někdo hraje tvoje desky, ti dává nesmírný kredit. V dnešní době obzvlášť. Někdy v ro ce ´95 nebo ´96 to možná mohlo ještě fungovat na tom, že jen hraješ, protože to bylo něco nového a dýdžejů nebylo tolik, ale dneska je to podmínka. Ale je to důležité i pro mě osobně. Chci ve studiu zúročit tu dobu, kdy pouštím noc co noc cizí desky. Myslím, že díky tomu mám zkušenosti. A nechci skládat jen taneční hudbu, nevím, jestli se třeba chci živit skládáním hudby pro reklamy, ale něco s hudbou chci dělat určitě. Jasně, měla jsem nápady, jako že si otevřu obchod s tímhle a tamhletím, ale teď v tom mám úplně jasno. Chci dělat muziku. Můžu mít rodinu a zároveň můžu mít studio a skládat muziku.

Taneční hudba je v podstatě globální fenomén. Přesto musí být rozdíly mezi tím, jak na hudbu lidé po světě reagují. Jací jsou mladí čeští klubeři v porovnání s jinými národy?
Asi jsou otevřenější. Neznají tolik tabu. Ostatně celej Ostblok je takovej od rány ... Baví se daleko otevřeněji než třeba Němci - obecně vzato. Ale mám podobnou zkušenost třeba ze španělsky mluvících zemí nebo z Japonska. Tam je to hodně zvláštní. Ti lidé v tamních klubech vypadali úplně střízlivě, a přitom naprosto neuvěřitelně pařili. Nevím, jestli to mají z toho, jak jedí hodně wasabi, nebo co ... Taky jsem zjistila zajímavou věc. Koncem října byl v Nizozemsku European Dance Event a tuhle akci pořádá nizozemské ministerstvo zahraničí! Tamější vláda sponzoruje ohromnou evropskou party, na kterou pozvou z každé země Unie nebo z každé kandidátské země jednoho představitele taneční scény. A já dostala možnost jet za Českou republiku. Nizozemská vláda navíc dotuje padesát klubů po celém Nizozemsku. Má to samozřejmě přísný pravidla a není to jen na taneční hudbu, ale na klubový život - koncerty, divadla a tak dále. To podle mne v Čechách chybí.

Kdybys nebyla DJka, prý by ses věnovala alternativnímu léčitelství. Z čeho vychází tvoje vnímání světa?
Věřím tomu, že každý člověk má nějakou energii, a pokud se na to zaměříš a máš tu schopnost, můžeš ho přes energii vnímat. Podle mne ta energie opravdu funguje a můžeš s ní pozitivně pracovat, pokud ji správným směrem zaměříš. Na to jsem přišla už jako malá. Pak v pubertě jsem to nějak pozapomněla, to má člověk jiný starosti, hormony ti lítají nahoru dolů. Pak jsem začala číst nějaký knížky, Drtikola, Castanedu, Eduarda Tomáše, Smaragdovou deku nebo třeba Osha a tak. Ale přečtením knížky se z tebe mudrc nestane. Je to dlouhej proces zkušenosti, dávání věcí do souvislostí a tak.

Dobrá kombinace. Mystici, jogíni a pojídači kaktusů.
Přesně tak. Z každého jsem si tak nějak něco vzala a to mi vytvořilo vnímání světa. Takže ano, myslím, že asi mám vlohy k tomu, abych léčila, ale to vyžaduje přísnou disciplínu, životosprávu a tak dále. Žádný alkohol, žádné cigarety, pravidelná meditace. A na to já nemám čas, pokud chci dělat hudbu tak intenzívně, jak ji dělám. Ale věřím tomu, že k tomu časem dospěju a budu pomáhat lidem.



Kurzy měn
25,300
20,530
28,530
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře