nahoru

Bámmm!

Andrej Bán 15. ledna 2004 • 15:16

Najednou to udělalo bum a hrad z písku se i s podhradím sesypal, jako když tatínek na pláži omylem zakopne o dílo svého synka. Nepatřičné přirovnání? Možná, ale dobře se hodí pro pochopení toho, co se v Íránu nedávno událo.

Hněvající se ruka Alláhova neudeřila z nebes, ale hrábla odspodu. Jedno město zmizelo z povrchu země. Ze zpravodajského hlediska je to už vytěžené téma, jen stěží se objeví další senzace v podobě vyproštění nějakého dědečka nebo babičky, co pod troskami přežili tři týdny. Spíše než o orientálních zázracích je možné zmínit se o islámské chaokracii. O tom, jak se tento společenský systém chová v mezní situaci.

THIS IS ART

Foto
"Mohu?" vytáhl si bez svolení na letišti v provinčním centru Kermánu íránský policista z mého batohu dva české časopisy. Je Nový rok, šestý den po zemětřesení. Jako jediný novinář jsem přiletěl se slovenským speciálem, který dovezl stany a přikrývky. Ty se teď vykládají, aby pak tupolev odvezl zpátky do Bratislavy záchranáře s jejich psy. "Sport?" optal se strážce islámské mravnosti v uniformě, když listoval Reflexem s Hanou a Hanou na obálce a Týdnem s Pavlem Nedvědem. "Yes," říkám. Pak ale nadržený okrskář objevil v Týdnu článek o špercích na intimních místech. Zarazil se. Volá kolegy.
Bylo jim hloupé čumět na ženskou se šperkem přímo na holém klíně, ale hrozně je to lákalo. "???" otočili fotku směrem ke mně a já se bál, jestli dostanu vízum, nebo mě z Íránské islámské republiky rovnou vykážou. A taky: jak komunikovat v zemi, kde se znalost angličtiny omezuje na číslovky nebo pozdrav "tenkjúverimačmistr"? "This is art," povídám s úsměvem. Prošlo mi to. Pak už jsme s velvyslancem Janem Jursou a jeho íránským řidičem zamávali našemu odlétajícímu letadlu, nasedli do bílého diplomatického mercedesu a vydali se na stoosmdesátikilometrovou jízdu do Bámu. Nikde žádné značení, jeden kruhový objezd s chaotickým provozem (právo většího) střídá druhý.
Asi dvacetkrát se náš řidič ptal na správný směr. Když už jsme konečně vyrazili
Foto
za město, kde se pouštní krajina otevřela a zapadající slunce do ruda nasvěcovalo obrovské hory nalevo od silnice, usínal jsem únavou. "Export ... import ... saldo ... traktory ... převodovky do aut ... inspekce jaderných zařízení ... embargo," vnímal jsem v polospánku klíčová slova vyprávění sdílného velvyslance o nevyužitých možnostech obchodních styků. Proti nám se valila nekonečná řada aut, v nichž každý večer utíkají obyvatelé Bámu pře spat k příbuzným nebo známým do Kermánu. Ráno se vracejí, aby hledali v ruinách pohřešované blízké a zařízení domácností.

V KEMPU ÍRÁNSKÉHO FBI

Tábor OSN se stany humanitárních a záchranářských misí z celého světa se nacházel v objektu SEPAH, což je, jak mi pak objasnil jeden íránský přítel, zkratka pro íránský FBI. Honza Mrkvička ze společnosti Člověk v tísni mě uvedl do stanu íránských horských záchranářů, kde jsem v následujících dnech spal. Na zemi koberce, uprostřed stanu cosi jako "lampovařič", tedy petrolejové těleso vydávající světlo a teplo, na němž se neustále ohřívala nádoba s čajem.
Foto
V rohu kartóny s tuňákovými a špenátovými konzervami, arabským chlebem a minerálkou, kterou jsme se i umývali, protože v kasárenských hygienických zařízeních většinou netekla voda. "Salám," podal jsem postupně ruku všem spolubydlícím studentům z Teheránu, co přijeli pomáhat jako tlumočníci a distributoři pomoci. Nádir, Amír, Rezá, Mustafá a Mehdi byli vesměs sympatičtí kluci, s nimiž se po večerech dalo bavit o všem: al-Kajdou a Saddámem počínaje a zahraničními vozy konče.
Pokud si chce Íránec dovést třeba octavii (vyrábějí se tu pouze starší modely peugeotů), musí zaplatit 300 pro cent navíc. "Sto procent pro islámské duchovní, sto pro světskou moc a sto pro stát. Za každý airbag tisíc dolarů navíc. Tady se berou jako luxus," objasňuje mi Mehdi, talentovaný počítačový programátor, který vytvořil jedny z prvních internetových novin v Íránu. Po studiích měl nabídku pracovat v kalifornském Silicon Valley, 11. září ale všechny naděje zmařilo. Prozatím.

KAM S MĚSTEM?

Noční Bám se světélkujícími stany Červeného půlměsíce vypadal vlídně, asi jako mamutí skautský tábor před večerkou. Krutost toho, co se tady událo, ukázal až
Foto
ranní rozbřesk. Když jsem se příští den pro šel po táboře SEPAH a pak i dvacet kilometrů po městě, nabyl jsem dojmu, že rozdíl mezi předchozí stavební činností a zemětřesením není příliš patrný. Kasárny i vyasfaltovaný plácek katastrofu ustály, všudypřítomný chaos ale nemohl být pouze výsledkem dvanácti sekund otřesů o síle 6,3 stupně Richterovy stupnice.
Bám je prý postaven z nepálených cihel a písku - tvrdila média -, a proto se tolik lidí doslova udusilo pod lavinou sutě. To je ale jen kus pravdy. Když prozápadního šáha Rezy Pahlavího, který stavbu nebezpečných baráků z písku rozumně zakazoval, vystřídal v roce 1979 ájatolláh Chomejní se svou partičkou duchovních, vyšel požadavkům chudého lidu vstříc. V Bámu vypukl nekontrolovaný stavební boom. Jen málo budov, zejména sídla firem a zámožnějších obyvatel, bylo vyztuženo železobetonem. Ty pořád stojí. K nebesům se tyčí i mešita v centru města, které přitom zasáhlo epicentrum zemětřesení. Umný stavitel propojil portál železnými kolejemi, nemluvě o festovních zdech svatostánku. Jenže k čemu je dnes těch pár baráků, jež stojí v moři trosek?
Prezident Chátamí s image íránského Gorbačova sice slibuje, že se město během dvou let znovu vybuduje, je to ale spíše zbožné přání. Perestrojka tady bude dlouhá a bolestná. Chápu ale, že vláda nemůže neobnovit více než 2000 let starou citadelu Arg-e-Bám, největší pískovou stavbu na světě a magnet turistického ruchu (a tudíž i zdroj milovaných dolarů jako nástroj nenáviděného Velkého Satana). Takže co s Bámem? Nebylo by lepší postavit jej na jiném místě? A jinak?

KDYBY TISÍC INŽENÝRŮ

"Mám tady tisíce inženýrů ... v kritických situacích ale nemůžeme držet evropský
Foto
standard," prudce gestikuloval pan Tobatabej, jeden ze šéfů Íránského červeného půlměsíce, když vysvětloval Janu Mrkvičkovi, proč se nemůže přesně domluvit na logistice a montáži mobilních hygienických zařízení, která v Bámu Člověk v tísni hodlá brzy vybudovat. "Okej, ale já potřebuji vědět ...," opakoval neodbytně český humanitární pracovník se sešitem a náčrtky v ruce. Nakonec se jakžtakž domluvili a Honza vyrazil se svým tlumočníkem do Kermánu obstarat potřebný materiál. Měl přitom štěstí, když si hned po příjezdu na čestné slovo od jakéhosi Íránce půjčil místní SIM kartu. Náš roaming tady nefunguje.
A koupě SIM karty vyjde v Íránu na tisícovku dolarů. Obvyklý dialog s tlumočníkem: "Umíš anglicky?" "Jasně. Na 40 procent." "Jak-dlouho-jsi-se-učil-anglicky?" vyslovuji v angličtině pomalu slovo po slově. "???" Po zkušenostech s těmi, co se tady vydávají za tlumočníky, tvrdím, že limitujícím faktorem účinné pomoci Bámu je komunikační bariéra. V zájmu toho, aby se předešlo tak velkým obětem, měla vláda ze všech koutů země prostě povolat do Bámu všechny osoby mluvící obstojně anglicky, španělsky nebo jiným světovým jazykem. Zkušenost pětky dobrovolných mexických záchranářů z brigády B.I.R.T, kteří během 19 let své existence procestovali nejednu světovou katastrofu a přijeli pomáhat za své peníze i sem, je varující a nijak výjimečná. Aniž by si jich někdo v táboře všiml, čekali od sobotního rána na jasné sdělení: KAM a JAK se dnes pojede? V jedenáct se objevil chlápek v pickupu, který na všechno říkal "okej, okej", a Mexičany kamsi odvezl.
Jel jsem s nimi. Po čtvrthodinové jízdě jsme se ocitli v objektu požární zbrojnice, kde nás všichni nadšeně objali, políbili a pohostili džusem a sušenkami. Pak nám s hrdostí ukazovali svou techniku, hasičské mercedesy s vysokozdvižnou plošinou a pojízdnou laboratoří. Nakonec mě požádali o skupinové foto do rodinného
Foto
alba. "Děkujeme. My bychom ale rádi šli zachraňovat lidi," dotazovali se stále nespokojenější Mexičané. "Okej, okej." Ve dvě nás naložili zpátky do pickupu. Chlápek nás ale zavezl zpátky do kempu SEPAH. V půl čtvrté se Mexičané dostali ke své práci. V pět už byla tma.

TÝDEN PO

"To je doktor Mutzenbichler. Specialista na mezinárodní dezorganizaci," ukazuje mi německý expert na pitnou vodu své plyšové zvířátko, jež nosí v kapse kombinézy. Do Bámu přijela i skupina dvaadvaceti pracovníků z vládní německé organizace Technisches Hilfswerk (THW), která pomáhá v různých krizových místech světa.
Foto
Rozložili si v kempu sofistikované zařízení schopné vyprodukovat 160 tisíc litrů té nejčistší vody denně. Nabízeli je nemocnicím, místním úřadům. Zbytečně. "Máme svou vodu ...," zněla odpověď. Místní voda, jíž je jinak dostatek, je všechno jiné, jenom ne čistá tekutina. Zklamaní Němci se tedy sbalili a odjeli domů. O týden dřív, než plánovali. Na druhou stranu - místní humanitární organizace celkem zvládly urgentní zásobování stany, potravinami, vodou a léky. Pravdou je i to, že v Bámu týden po zemětřesení nevypukly žádné epidemie, jak se všichni obávali. Rozsah katastrofy je ale tak obrovský, že bez cizí - a dobře zorganizované - pomoci si tady prostě nemají šanci poradit.
Foto

Andrej Bán


Kurzy měn
25,270
20,500
28,590
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře