nahoru

Hory, svoboda a co je víc ...

Tereza Čapková 10. března 2003 • 13:38

Na čtyři měsíce odjíždějí do zasněžených hor. Tam každý den včetně sobot a nedělí učí tříleté děti nebo sedmdesátileté Holanďany vládnout lyžemi, popřípadě snowboardem. Jsou to mladí lidé, kteří nesnášejí autority a práci v kanceláři. Přes zimu se živí jako instruktoři, zbytek roku cestují po světě.

Povolání lyžařského instruktora je obyčejná sezónní práce. Výjimeční jsou lidé, kteří ji dělají. Alespoň těch dvanáct, co jsem poznala. Dostali se sem všichni víceméně stejně. Před zimní sezónou objevili na Internetu nebo v novinách inzerát. Firma hledala zaměstnance do půjčoven lyžařských potřeb nebo lyžařské instruktory. Věděli, že když na inzerát odpovědí, odjedou na čtyři měsíce mezi cizí lidi, se kterými musí přežít ve společné ubytovně. Takových zimních komunit je na českých horách spousta. Poznala jsem partu instruktorů a jejich kolegů z půjčoven v Albrechticích v Jizerských horách.

Foto
TOLERANCE NADE VŠE
Společné měli ze začátku jedno: žádné stálé zaměstnání a náchylnost k volnosti. Instruktoři musí pracovat každý den od devíti do čtyř. Jen jednou za měsíc mají dva dny volna. To ovšem nesmí být třeba únor, kdy mají Holanďané, Poláci a Praha prázdniny. V průměru je albrechtickým instruktorům a půjčovákům okolo dvaceti. Na svůj věk se ale chovají zvláštně. Respektují se navzájem a vypadají spíš jako dobře fungující rodina. Se mnou si žádné velké starosti nedělali. "Tady na zemi se můžeš klidně vyspat," ukázal David na zem, kde ležela desítka párů lyžařských a snowboardových bot. Několik jsem jich odhrnula, položila spacák a pochopila, že tady se asi s ničím a s nikým nepářou. To mi druhý den potvrdila v malé instruktorské boudičce Sandra. "Na začátku sezóny sem přijely dvě peroxidový blondýny, že tu budou dělat instruktorky, a když to tu uviděly, okamžitě odjely," říká s ironickým zábleskem v očích, sedíc na pultu, kde se zapisují objednávky. Zatímco většina jejich vrstevníků bydlí s rodiči a nechává se od nich živit, Sandra, Petr, Standa, Mazák, Lukáš a David cestují a pracují po celém světě.

PŘIJELI JSME SEM ŽÍT
Že do Albrechtic přijeli žít, vykřikla černovlasá Sandra z kuchyňského okénka. Ale těch, co si to myslí, je víc. Marek, který rád skládá ornamenty ze svíček a po večerech ostatním vykládá karty, za sebou nechal zaměstnání manažera na Slovensku a odjel do Čech půjčovat lyže. "Chtěli tam po mně moc odpovědnosti. Už bych se tam nevrátil," říká zamračeně. Výjimkou není ani šestadvacetiletý Lukáš, šéf instruktorů. Vystudovaný učitel. V létě pracuje na Aljašce a v zimě žije na horách. O svých svěřencích říká, že je to taková sebranka, ale vesměs pohodoví lidi. "Když se sem někdo nehodí, ostatní mu to daj´ najevo a odjede. To se tu ale stalo jen jednou," dodává. Další z instruktorů, světlovlasý David, za sebou nechal v Praze dvě školy. Prý počkají. Ze dne na den odjel do Jizerek učit malé děti na snowboardu. Podobné příběhy uslyšíte i od dalších. Každý z nich hledá svou svobodu. Ať už na Aljašce, ve Španělsku a Švýcarsku, nebo také v albrechtické ubytovně U Broučka.

Foto
UŽ MĚ ŽRALY BLECHY
Ve chvíli, kdy do Broučka vstupuji, je zimní sezóna v plném proudu. Instruktoři a "půjčováci" spolu bydlí už měsíc a půl. Za celé čtyři dny jsem viděla jeden konflikt - kvůli vykládání karet. Za čtvrt hodiny byl vyřešen, bez křiku. Jediným místem, kde jsou podle instruktorů časté hádky, je kuchyň. Podlouhlá úzká místnost s haldou neumytého nádobí ve dřezu. Každý si ho má po sobě umýt sám, ale to, zdá se, nefunguje. "Kdo mi sněd´ čokoládu, měl jsem ji v lednici," vyřítí se večer z kuchyně šéf Broučka Budík. Nikdo v místnosti neodpovídá. Budík radši odejde. Druhý den se ráno podobná situace opakuje. "Kde je moje víno? Leželo na stole!" Každodenní situace. Každý z nájemníků Broučka tyhle "ztráty" tiše toleruje. Asi proto, že sám z cizích zásob určitě někdy ujedl. "Jdu se najíst do hospody, na tohle nemám nervy. Jeden den nakoupíš a druhý den ti z toho zbude půlka," říká Petr. Musel se hodně snažit, aby se místnímu životu přizpůsobil. Celé léto pase krávy ve Švýcarsku. "Jsem tam sám, jen se svým psem. Na lidi si potom musím zvykat," říká tiše na dřevěných schodech v úzké chodbě baráku. Vedle v místnosti se rozvaluje na sešlé sedačce jeho pravý opak, dredatý Standa, který cestuje se svými kamarády po Španělsku a lidi mu problém nedělají. V Albrechticích pracuje už potřetí. "Do Broučka jsem se těšil, protože mě ve Španělsku žraly blechy. Jen mi teď došlo hulení. Nemáš na jointa?" povídá rozšafně.

JE TU PROSTĚ POHODA
Když řekne pět různých lidí, že je "to tu prostě pohoda", asi na tom něco bude. Ale jaká je vlastně ta jejich pohoda? Metr sněhu na sjezdovce, zasněžené lesy a modrá obloha. Bydlení blízko u vleku, dvanáct lidí v baráku s malou kuchyní a jednou sprchou? Místem, kde se vše děje, epicentrem zábavy, večeří a snídaní, je v domě společenská místnost. Sedačky okolo velkého černého stolu už dávno ztratily barvu, ale svému účelu slouží. Jen záda se občas na jedné prohnou, když narazí na ocelovou výztuhu. Stůl se skoro ztrácí pod nedopitými flaškami fernetu, vína, rumu a pod přeplněnými popelníky. Mezi tím hoří čajové svíčky. "Jdu nakoupit věci na večeři, přispějete mi někdo?" nabízí se Sandra. Jednou za čas totiž vaří pro celý barák. Dnes je taky "uklízecí den" - čtvrtek. Každý čtvrtek se začnou nájemníci striktně oddělovat na instruktory a "půjčováky". V úklidu se totiž tyhle dvě skupiny střídají. Dnes uklízejí "půjčováci". Zdá se mi to nespravedlivé, protože je jich míň.

"ZABREAKUJ" SI TAKY
Vedoucí domu, přísný hlídač, instruktory obávaný Budík, se zlobí, že ještě není vyluxováno a koupelna že není umytá. Má to ale svůj důvod. Dredatý Standa, půjčovák, se totiž rozhodl, že dlouho "nebreakoval" - necvičil akrobatický hiphopový tanec. Uprostřed společenské místnosti si rozložil cvičební papírovou plochu. To se pak špatně luxuje. Za chvíli nepořádku a smlouvání s Budíkem, který stojí naštvaný uprostřed dveří, to ale stojí. Lepší než televize. Standa se točí na hlavě, hází salta, přehazuje nohy přes hlavu a rozhodně nevypadá, že dlouho necvičil. "Jo, tak tohle je v pohodě. Dobrýýý," ozývá se ze všech koutů. Sedí nás tu osm. "Pojď si to zkusit, Davide, víš, že jsem ti minule slíbil, že tě to naučím," láká Davida Standa. David se poslušně rozhýbává. "Tuhle nohu sem, tuhle tam. Musíš si najít vlastní rytmus," vysvětluje Standa. Taky to jdu zkusit, mám začít stojkou. Padám. Při takové legraci přestává Budík na chvíli bručet a sedá si ke mně doprovázen svou fenkou. "Je mi jasný, že když je tady tolik lidí, nedá se uklízet každý den. Ale musím to tu udržet v pořádku," říká přísně a od úklidu přechází k lidem . "Když se tady objeví špatný člověk, zkazí akorát morálku," vysvětluje, proč může fungovat dvanáct lidí v jednom domě. Standa sklidil taneční plochu, Petr začíná luxovat a Sandra vaří.

Foto
PĚKNĚ VÁS VYKLEPNEM
"My vás vyklepnem," překřikují se kluci. Z Prahy přijela dodávka, přivezla "fotbálek". Plastoví panáčci na duralových tyčích se pod sklem snaží vstřelit míč do nepřátelské brány. Fotbálek je za chvíli sestaven a nekonečný souboj žlutých a černých začíná. "My jdem do hospody, kdo jde s náma," ozve se a část osazenstva vyráží za zábavou. Hospoda je stylová, dřevěná a z větší části prosklená, s výhledem na sjezdovku, kde právě končí svou večerní šichtu rolba. S hospodskou se všichni dobře znají. "Je dvanáct, teď už malý panáky nedávám, to se nevyplatí. Za chvíli zavírám - dejte si velkýho," rozkazuje hospodská a většina poslechne. I večer má svůj konec a ráno se brzo vstává do práce. Okolo druhé ranní dům usíná. V půl deváté se vstává. Všichni si rychle rozebírají červeno-modré uniformy, lyže nebo snowboardy postavené okolo stěn a utíkají do práce. Budík zavedl novinku. Kdo přijde pozdě, zaplatí padesát korun pokuty.

RUČIČKY NAHORU
Zajímavé je, že večer drsní instruktoři ošlehaní životem přes den úplně vymění tvář. V červeno-modrých uniformách vypadají seriózně a důležitě. Jejich zákazníci jsou většinou tři čtyři roky staří a říkají jim strejdo nebo teto. Na děti se musí opatrně. "Tak a teď dej ručičky nahoru, polož si je na kolínka, dobře, a zase. Ručičky nahoru, kolínka. Správně," stále znovu opakují. Děti stejně brečí. Pády bolí a rodiče jsou tak daleko. "Stejně radši učím děti, nemají ještě špatné návyky," svěřuje se dohněda opálený Petr, pravděpodobně oblíbenec mladých dam. Venku před budkou hladí jednoho svého malého zákazníka po hlavě. Kluk se mu odvděčí "Mami, já chci se strejdou zítra jezdit znovu." Mámu to bude stát půl tisícovky. Instruktor z toho dostane stovku. Neušetří si tady nikdo. "Stačí mi to tak na jídlo a na hospodu," říká Sandra. Podobně jsou na tom i ostatní, nikdo si ale nestěžuje. Jak říkají, málo peněz vyváží hory a parta.

Foto
SVOBODA MÁ SVÁ PRAVIDLA
Za svobodu ovšem platí nemalou částku. Z dvanácti lidí má jen Lukáš stálý vztah. "Teď už jsem tady možná naposled, přítelkyně špatně snáší, když odjíždím na čtyři měsíce pryč," říká. Už dva roky šéfuje instruktory v Albrechticích, předtím sám pracoval několik let jako instruktor. "Budu se muset vrátit k učitelování," dodává. I Petr připouští, že jeho současný styl života někdy skončí. "Tak ještě tři čtyři sezóny a pak končím. Chtěl bych stavět dřevěné sruby," říká čtyřiadvacetiletý dřevomodelář. Na stálý vztah se zatím nechystá. A co bude s ostatními, až skončí zimní sezóna? "Nevím, co budu dělat příští rok, je mi dvacet. Nemám co plánovat. Čekám, co mi život přinese," říká Marek. Podobně jsou na tom i ostatní. Mazák pojede lézt po horách ve Španělsku - možná že se k němu někdo z instruktorů přidá. Petr se vrátí do Švýcarska ke krávám. Sandru asi čeká Itálie. David se snad chystá na Korsiku. Jen Michal má úplně jasno. Vrátí se na vysokou školu, kterou kvůli úrazu opustil. Zatím si ale v Albrechticích instruktoři a půjčováci svobody užívají plnými doušky. Tak pět deset let, než začnou zakládat rodiny. Možná.

Tereza Čapková


Kurzy měn
25,330
20,540
28,650
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře