nahoru

Argentina ve víru krize

Petr Holec 2. března 2003 • 19:49

Osmadvacátého ledna byla obloha azurově modrá a letní slunce rozpálilo bulváry třináctimiliónového Buenos Aires na téměř čtyřicet stupňů. Hic, který klidí do klimatizovaného stínu nejen zpocené gringos jako já. Městské ulice však zdaleka neosiřely. Naopak. Vyrazily do nich tisíce zástupců Hnutí třídního boje, většinou nezaměstnaných lidí protestujících proti své zoufalé ekonomické situaci.

Foto
"Tato forma protestu nebude během příští vlády příliš častá," reagoval v rádiu s latinskoamerickým klidem prezident Eduardo Duhalde. Odkazoval tak k nadcházejícím dubnovým volbám, jež podle něj vyhraje jeho Peronistická strana. Duhaldeho hlas zněl jako po dlouhé a předčasně ukončené odpolední siestě. Je těžké potlačit zívnutí. "Členů Hnutí třídního boje pomalu ubývá a jejich motivace je spíš politická, než že by jim šlo skutečně o chudé," dodal ještě el presidente.
Předseda hnutí, jehož členové vyrážejí do ulic téměř denně, Juan Carlos Alderete, to viděl jinak: "Chceme upozornit na chyby v informačním systému, kvůli kterým zůstává spousta nezaměstnaných bez podpory," opáčil ve stejném rádiu. Jeho hlas zněl jako hlas lidí, kteří už mají nonstop siesty bez peněz dost. Většina hostů bistra popíjela espreso a radši si četla noviny nebo knížky.
V Buenos Aires dav pochodoval od ministerstva práce k ministerstvu péče. Obě sídlí v centru a jediným výsledkem bylo, že se už tak pekelná doprava stala ještě pekelnější. Řidiči, kteří si jinak za zácpu musí nadávat navzájem, mohli alespoň jednou nadávat někomu jinému. V parnu příjemná změna.

Foto
FUNGUJÍCÍ CHAOS

Argentina je údajně v krizi. Vloni v lednu se zhroutil kurs pesa (1:1 k dolaru, do té doby byla Argentina nejdražší latinskoamerickou zemí) a argentinská měna se propadla na čtvrtinu hodnoty. Během dvou bouřlivých týdnů měla země šest prezidentů. Z více než sedmatřiceti miliónů obyvatel je bez práce čtvrtina lidí. Loni v květnu zavedla vláda podporu pro nezaměstnané hlavy rodin ve výši 150 pesos (zhruba 45 dolarů) měsíčně, na níž nyní přežívají asi dva milióny domácností. Oběd v průměrné restauraci stojí okolo 10 pesos, pivo či espreso okolo dvou. Moje průvodkyně, osmadvacetiletá svobodná a s rodiči žijící Andrea, pracuje v bance a měsíčně vydělá tisíc pesos. Když se ptám, jak s tím v drahé metropoli vyjde, odpovídá, jako když jsme za komunismu vysvětlovali, čím to, že většina z nás má auto i chatu, když se máme tak špatně: "Nějak to jít musí."
Podobně jako americká města jsou i argentinská dělena pravoúhlými a pro dopravu většinou jednosměrnými ulicemi nabitými kavárnami, bistry a restauracemi, takže nezabloudíte. Vedle pompézních art deco či secesních staveb s mansardami narazíte i na běžné bytovky s rozsáhlými terasami a prosklenými stěnami či moderní železo-skleněné výškové budovy bank. To vše v obdivuhodné symbióze. Procházel jsem rušnou Avenidou de Mayo, spojující Plaza del Congreso s Plaza de Mayo. Vévodí jí známý růžový prezidentský palác Casa Rosada, z jehož balkónu psali historii země nejen Perón se svou manželkou Evitou, ale i diktátoři jako Leopoldo Galtieri, který zemi v roce 1982 vehnal i do nesmyslné války s Británií o Falklandy. V den masových demonstrací byla tahle ulice plná spěchajících lidí mluvících do mobilů. Největší krize byla ta novinářská: žádná velká krize v dohledu. Srdce města protíná obří bulvár tvořený dvakrát devíti pruhy hustého provozu, z obou stran ještě lemovanými dalšími čtyřmi pruhy. Když chcete bezpečně přejít, pokud lze o něčem podobném v Latinské Americe mluvit, potřebujete na to tři zelené a hodně rychlé nohy. A nejen kvůli šířce. Argentinští řidiči jsou za každých okolností pány silnic i přechodů. Když se vám na přechod, přestože máte zelenou, nepodaří vstoupit ještě před prvním autem startujícím na plný plyn z boční ulice, máte smůlu. Další řidiči už jen následují. Můžete si třeba opakovat maňana. Zastavil jsem se ve středním pruhu, sedl si na vysoký obrubník a pozoroval okolní maglajz. O latinskoamerické mentalitě vám řekne víc než jakákoli studie. Zvenku vše vypadá bláznivě, uvnitř však téměř vše funguje. Na něco podobného je bohužel pražská magistrála příliš úzká.

Foto
WHISKY JAKO VÍNO

V pátek večer jsem s Andreou seděl v hospodě v honosné čtvrti Recoleta, vzdáleně připomínající pražské Staré Město. Kromě hřbitova argentinské smetánky, jejíž příslušníci tu mají hrobky podobající se soukromým mauzoleím, jde o několik bloků restaurací, barů a diskoték. Chtěl jsem, aby mě Andrea vzala někam, kam se chodí bavit běžní Argentinci jako ona. Před krizí pracovala za 2000 pesos pro americkou banku, u níž měla úspory 4000 dolarů. Po krizi pracuje za 1000 pesos pro jinou americkou banku, jen už nemá žádné úspory. O všechny přišla během krize. " Odstěhovala jsem se z pronajatého bytu a žiju s rodiči," říká. " Přišli o práci, a tak se o ně starám." Měsíčně pobírají státní podporu 150 pesos a podle Andrey nemají velkou šanci, že by brzy našli práci.
Když se Andrey, jež vystudovala filmovou produkci, ptám, proč nedělá u filmu, vysvětluje, že produkční společnosti sice "najímají" lidi, ale často jim neplatí. "Řekli mi, že mě vezmou, ale platit mě začnou až za půl roku, když se osvědčím. Je velká konkurence. Nemohla jsem to vzít, potřebuju peníze. Musím pomáhat rodičům." Andrea se právě vrátila ze Španělska, kde si podobně jako 15 000 Argentinců, kteří zde už díky svým předkům žijí (podle nového španělského zákona se národnost dědí i po matce), chtěla vyřídit pobyt. Neuspěla.
Okolo půlnoci se ze zaplněných barů i přilehlých zahrádek linul rock nacional, latinskoamerický rock, občas znějící, jako kdyby Bohuš Matuš spojil ve španělštině síly s kluky z Lunetiku.
"Co je to za lidi?" ptám se. "Normální, jako já," usmála se Andrea. "A kde berou peníze? Všude v novinách se píše, jak je situace zoufalá." "Ale situace je zoufalá. Jenomže vždycky nějaký peníze máš, ne? Navíc my moc neutratíme." Rozhlédl jsem se kolem. Většina lidí popíjela stejně jako Andrea minerálku. Jediný, komu začalo stoupat sladké mendozské víno do hlavy, jsem byl asi já.
Řekl jsem Andree, že chci vidět argentinské boliche. Diskotéky, boliches, otvírají až ve dvě hodiny ráno, v pět už ale často zavírají. Lidé stojí dlouhé fronty, aby si tři hodiny zatancovali. A že tancují! Málokde narazíte na techno nebo house, většinou tu pouštějí hlučnou směs diska, rocku nacional a salsy. Ani tady lidé moc nepijí, všichni si šetří energii na tanec. V boliche v Recoletě roztancovávali z pódia hustý dav dva namakaní, do půl těla svlečení černoši s mikrofony přichycenými u pusy. Podobně jako cvičitelky aerobiku udávali směr i rytmus pohybů a dav je nadšeně následoval. Na rozdíl od většiny cvičitelek aerobiku byli oba pohybově nadaní.
Foto
Druhý den mě Andrea poslala do ulice Reconquista s tím, že tu uvidím obyčejnější lidi. Ulice začíná pobočkami snad všech bank sídlících v Argentině, po pár blocích však osiří a ztemní. Banky nahradí svinčík. Asi po patnácti blocích jsem narazil na zaplivaný bar, kde popíjeli pivo obyčejní chlápci v levných košilích, zatímco v rohu hrál muž za doprovodu blonďaté zpěvačky tango. Ve druhém rohu postávalo pár žen nabízejících samy sebe. U baru jsem se dal do řeči s pětapadesátiletým architektem Jorgem, jenž mluvil na argentinské poměry vynikající angličtinou. Po pár zdvořilostních pivech mi vysvětlil, že spoluvlastní firmu, která se v minulosti podílela na soukro mých i městských zakázkách. Nyní však nepracuje, není práce. "Žijeme s manželkou z úspor, o které jsme naštěstí nepřišli," řekl mi. "A taky nám pomáhají příbuzní na Floridě. Je to těžká doba. Ještě že můj syn právě dostudoval. Chodil na soukromou vysokou školu a teď bych neměl na školné."
Že se něco stalo, pochopíte už při procházce městem. V centru i na periférii uvidíte spoustu rozestavěných staveb, na kterých se nepracuje. Nad mohutnými betonovými skelety mnohdy ještě ční ramena jeřábů, ovšem bez jeřábníků. Nesolventní banky zastavily financování, investoři vycouvali, dělníci odešli. Jorge jen mávl rukou nad budoucností. "Přežili jsme diktaturu, přežijeme i tohle." Načež objednal za pět pesos Jacka Danielse a já se poprvé v životě cítil jako zahraniční zpravodaj, neboť to, co následovalo, bylo i v éře globalizace něco skutečně zahraničního. Barman naplnil až po okraj dvoudecovou sklenku a podal mi ji. Poté následovala dlouhá konverzace s Jorgem na téma...
Druhý den jsem se podíval do svých poznámek. Jediná čitelná věta, napsaná velkým hůlkovým písmem, byla: ROZLÉVAJÍ TADY WHISKY JAKO VÍNO!

Foto
CIVILIZAČNÍ TEST

Po pěti dnech v metropoli jsem si šel na autobusové nádraží Retiro koupit lístek. Cestou jsem měl znovu možnost změřit nejspolehlivější indikátory ekonomické vyspělosti země: veřejné záchodky a vzhled na ulici žijících psů. V prvním ohledu ční Argentina několik pater nad námi, pokud jde o psy, vyhlásil bych remízu. Ani vypelichané krysy jako v Mexiku, ani z bohatých zbytků se lesknoucí srst jako v USA.
Nejen Argentinu, ale celou Latinskou Ameriku spojují obří a velmi pohodlné klimatizované autobusy. Autobusové linky, jimiž cestuje většina obyvatel, dobře ilustrují úroveň argentinských služeb. Ve své smůle měla země to štěstí, že všichni její hnusní diktátoři byli pravicoví, takže nikdy lidem neukradli majetek. Dokonce podporovali zahraniční investice. Proto je většina lidí pracujících ve službách - ostatně skoro jako všichni Argentinci - vždy zdvořilá, nápomocná a nikdy vás neokradou. Současně jsou navonění, upravení a vkusně oblečení. Snad i proto, že zde Asiaté prodávají zeleninu a ovoce - nikoli oblečení jako u nás. Hned za světem klimatizovaných autobusů se ale nachází jeden z městských slumů. Nejde o rozlehlou favelu brazilského střihu, přesto však místo nese všechny známky zuboženého slumu, smutné symboliky latinsko-americké chudoby. Vede sem asfaltová silnice, kterou místní ukončili tím, že přes ni natáhli síť na nohejbal, za níž odpočívá několik vraků aut. Cihlové, papundeklové či jakékoli jiné jednopokojové příbytky, často bez elektřiny, zde vyrůstají jeden na druhém. Všude visí vyprané prádlo, jež byste mohli vyprat ještě jednou a nic by se nezměnilo. Děti žebrají o peníze.

PRAVIDLO PRAVÉ RUKY

Projel jsem několik větších i menších argentinských měst. V Mendoze, Córdobě, Santa Fé, Paraně i Rosariu jsem našel stejnojmenné ulice se spoustou ozbrojených policistů v perfektně padnoucích uniformách, kteří ovšem do běžného života občanů nijak nezasahují. V kavárnách a bistrech noblesní seňorové vzrušeně diskutují o fotbale, zatímco se za okny táhnou hodinové fronty lidí čekající na výběr peněz v bance. Ve srovnání s Českem vypadají argentinská města jako vyspělý svět. Když mluvíte s Argentinci o krizi, obvykle se jako většina Čechů neptají, co pro ně udělá vláda. Spíš vám řeknou, co pro sebe udělají sami. Což jistě dává větší naději než tlachy politiků. Předposlední večer v Argentině jsem v Rosariu, třetím největším městě, popíjel na zahrádce Baru del Mar pivo se čtyřicetiletým restauratérem Marcellem. Měsíčně si vydělá 2000 pesos. Před krizí, než přišel o úspory a taky se rozvedl, jezdívali s manželkou a dcerou na dovolenou do Rio de Janeira nebo za bratrancem do Chicaga. Teď nemůže nikam, protože většinu peněz spolkne nájem a alimenty. Jeho otec pochází z Itálie, takže Marcello má pas EU a mohl by žít v kterékoli zemi unie. Ale nechce: " Takové lidi a počasí bych nikde jinde nenašel," říká. Zeptal jsem se, koho bude v dubnu volit. "Vůbec mě to nezajímá. Ale v Argentině musíš volit, jinak můžeš dostat pokutu nebo jít na pár dnů do vězení. Někoho si vyberu."
Bar sídlí na křižovatce. Přes dva týdny mi vrtalo hlavou, proč jsou všechna argentinská auta ze všech stran pomuchlaná, když jsem neviděl jedinou nehodu. Pak do starého peugeotu zaparkovaného naproti usedla mladá dívka. Vjela do křižovatky, kam právě vlítl taxík. " Marcello," zeptal jsem se, " podle čeho se u vás řídí přednost v jízdě?" "Podle pravé ruky," odvětil automaticky. " Tak jak to, že nejel první ten taxík?" " No, ne vždycky...," usmál se.



Kurzy měn
25,290
20,530
28,530
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře