nahoru

Bez pokličky

Richard Erml 21. února 2003 • 15:46

S VÁCLAVEM POSTRÁNECKÝM (59) je radost dělat rozhovor. Proto, že na všechno má názor jasně zformulovaný a vyhraněný, což u herců pracujících s emocemi nebývá pravidlem. Co si však s hercem, který jasně ví, jak má divadlo vypadat, mají počít režiséři a tápající kolegové? Kupodivu i Postráneckého největší kritici se shodnou na tom, že pracovali s vynikajícím hercem.

Vy jste hercem už od svých dětských filmových rolí. Co byste dnes řekl sedmnáctiletému mladíkovi toužícímu hrát divadlo?
Aby se naučil číst hry a poslouchat druhé lidi.

Foto
Jasné. A jak to je se schopností svůj talent prosadit?
Slyšel jsem před časem v televizi, jak Miroslav Donutil vykládá mladým hercům, že pokora je blbá slabost. Řekl bych, že to popletl. Ve skutečnosti mluvil o své odvaze a touze. Protože pokoru Donutil cítit musí už proto, že je dobrým hercem. Herecká pokora je pravým požehnáním pro ty, kteří se nikdy nespokojí s dosaženým.

Ani jako nebezpečně talentovaný mladík jste neměl pocit, že vám patří svět?
Do Slováckého divadla jsem opravdu vletěl jako velký suverén, protože už předtím jsem hrál velkou roli na Vinohradech. A to mi bylo těch sedmnáct. Naštěstí se mě ujali dva starší kolegové, kteří mě báječně vyléčili.

A co když začínající herec nenarazí na ty správné lidi, nedostane příležitost?
Tomu nevěřte. Já jsem si dlouhá léta vybíral starší kamarády a učil se od nich. Každý herec má v životě něco, co se mu nepodařilo, co promarnil. Starší herci se pak chovají podobně jako rodiče, kteří se chtějí zahojit na dětech. Pro mladého člověka by nemělo být těžké se z této touhy či stesku něčemu přiučit. Herecká příležitost většinou přichází neočekávaně, netřese se před tím země, ta šance přijde jako blesk. A reakce na ni musí být okamžitá, totální. Teď, zboř se, světe, přestanu vylučovat, přijímat potravu, budu dělat jenom tohle a šanci už nepustím.

Měl jste vy sám nad někým patronát, tak jako ho nad vámi převzali herci v Uherském Hradišti?
Měl jsem v Národním dva herce. Ivana Luťanského a Vláďu Beneše. Nemusel jsem je ničemu učit. Jen jsem jim pomáhal s rovnováhou. Ivan odešel a na Vláďu jsem hrdý. U mladých herců na oblasti vidím ještě jiný problém: pokud zavčas neodejdou z neperspektivního divadla, hrozí jim, že se zařadí mezi průměr. Jestliže takový mladý talent ví o místě, kde by se mohl rozvíjet, ať tam jde okamžitě. Pokud se mu ale nic nenabízí, tak si nemyslím, že by se člověk nemohl dost naučit i ze záporných zkušeností. A jestli má navíc pocit, že on je tím škrtátkem, ať si to vyzkouší. Herci, kteří mají dar zapalovat ostatní, jsou pro divadlo ohromným přínosem.

Zkuste tuto schopnost více přiblížit.
Napadá mě příklad z fotbalu. Vzpomínám si na Bohemku v době, kdy aspirovala na titul, jak prohrála doma nula čtyři. Komentátor to přičítal tomu, že z mužstva odešli klíčoví hráči, a mně tehdy okamžitě naskočila asociace na situaci v činohře Národního divadla. Jak by bylo dobré, kdyby zůstala Jana Hlaváčová, Petr Kostka anebo teď naposledy Josef Somr. Protože i v té Bohemce většina hráčů zůstala a hráli s pořád stejným nasazením jako předtím, ale nějak se jim už tolik nedařilo. A já si jsem jist, že ve všech těchto kolektivních hrách se vyskytují jedinci, kteří mají něco jako startér, kterým se celý tým dostává do těch nejvyšších otáček. Takoví jedinci dokáží svou energií zbláznit ostatní. Protože mají v sobě onu permanentní nespokojenost s dosaženým a ta je nakažlivá. Ta přeskakuje a elektrizuje, až najednou všichni získají pocit, že to jsou i jejich vlastnosti, ale mýlí se. Teprve když tihle inspirativní jedinci kolektiv opustí, tak zbytek zjistí, že se sám vybudit nedokáže. Soubor pak skomírá, i když má mezi sebou výborné hráče.

Copak tuhle roli startéra neplní režisér?
To ano, ale v jiné poloze. Když sám režíruji, tak si připadám jako vedoucí zásobovacího tábora horolezců, který už vzhledem ke svému věku a kondici nemůže na výstup pomýšlet. Zato ten svůj tým vybaví strategií na zdolání vrcholu, technikou, jídlem, nacpe jim to do ruksaku, nakopne, poplive a - jděte. A oni jdou - sami. Režisér nedobývá vrchol, o něj usilují herci, kteří jsou bezprostředně konfrontováni s horou, a tou horou je publikum. Zdolat onu špici, aby všichni ti staří, mladí, vzdělaní, nevzdělaní, pravicoví, levicoví, kluci i holky udělali v jeden okamžikáááách a měli společný zážitek, to je úplný vrchol. Když si lidé uvědomí, že mají stejnou emoci, neznám nic krásnějšího. Tohle evangelium kážu už řadu let, a moc mě pro to potěšil skoro totožný pohled na divadelní personální strategii, jak jej poodhalil v jednom z posledních loňských čísel Divadelních novin jedinečný německý herec Gert Voss. Pro mnohé divadelníky u nás musí být nanejvýš překvapivé, že k němu dospěl ve shodě s režisérem Peterem Zadekem.

S inscenacemi, které jste dělal jako režisér, objíždíte celou re publiku. S jakým publikem se střetáváte?
Nikdy nemůžete dopředu odhadnout, jaké bude. Potěšilo mě narvané divadlo v Hradci Králové, kde bylo osmdesát přístavků, potlesk vestoje. Říkal jsem si: buďto jim to tam režisér Morávek dává přesolené a oni jsou na sladké, nebo obráceně. Rozhodně jsme jim tam ve skladbě menu kápli do noty, změnu jídelníčku uvítali.

V Hradci je vyspělé publikum, ale co vesnické štace?
Před představením v Kamenici u Nového Boru jsem zašel do hospody přilehlé k sálu. Jeden chlap na mě zahulákal: Že to je ale změna, co? Dřív nás sebrali do autobusu a odvezli do divadla, dneska jezdíte za náma! Tudle byl u nás pan Neckář a každého vítal potřesením ruky. Trochu vám teče do bot, co? Začal jsem to s tím člověkem rozvíjet: Poslouchejte, mně to připadá, že by vám udělalo radost, kdybysme brečeli, jak jsme dopadli. Neměl byste mít spíš radost, že za vámi přijeli pražští herci, nepřijde vám to výhodnější? Jenom manželku nakulmujete, navléknete do toho nejlepšího... A dneska nikdo nejdete? Tak si jednoho vyberte, ať zavolá manželce. A oni si opravdu jednoho zvolili a ten se mi pak strašně omlouval. Jenomže já jsem rád, že k té proměně došlo. To bylo za bolševika, že se návštěvnost zajišťovala. Hra mohla být sebeblbější, ale bylo plno, protože přijely autobusy. Dneska je agenturních představení jak hub po dešti, ale proč ne. Riziko není malé. Vím o celé řadě případů, že se představení musela s velkou ztrátou rušit.

Foto
Fakt je, že repertoárové divadlo snadněji přežije svůj inscenační omyl. Na druhou stranu zájezdové skupiny jdou často na samý okraj podbízivosti.
Trochu jsme zapomněli prověřovat svou práci zájmem veřejnosti. Vůbec není tak snadné pěstovat v umělcích vnímavost a cit pro to, čím žijí jejich současníci, aby se dokázali stejně naladit a zformulovat, co je štve, vyjádřit pocit, který mají. Jezdil jsem díky Cenám Thálie hodně po divadlech a propadl zvláštní vášni - pozoroval jsem publikum. Lidé potřebují kontakt se živým hercem, už už se s ním pustit do řeči, sedí na krajíčku, dopovídají za postavy. A když reagují onou společnou emocí, tak jsem blažený. Divadlo prožívá boom, a my nemáme současnou českou hru, která by hodnověrně evokovala pocity současníků a dokázala probouzet společné emoce. Mělo by se vyhlásit celostátní pátrání po vrahovi českého dramatu. Kdo vyděsil autory tak, že nechtějí svěřit svá přediva divadelním tvůrcům? Kdo tak příznačně devalvoval autorství na autorství úprav? Autorům úprav mimochodem říkám tantiémisté. Čepýří si své ambiciózní chocholy na cizí účet a dávají si za to ještě platit. Komedie Toníka Procházky a v posledku i Zelenkovy Příběhy obyčejného šílenství, to jsou zaplaťpánbůh důkazy, že se masakr úplně nepovedl.

Jenomže drtivá většina "zájezdovek" láká dnes diváky na prověřené bulvární komedie. S Moliérem anebo Čechovem nikdo, myslím, nejezdí.
Mluví z vás intelektuálská vulgarizace bulváru. Když potřebujete do malého dítěte vpravit nějaký hnusný vitamín, tak musíte udělat kolem kašičku, aby si nevšimlo, co dostává. Ve hře má být nějaké vábidlo, pozvání na cestu, možnost divácké sebeprojekce. Čechov psal své komedie o Rusech. Smál se jejich pře svědčení, že opravdu šťastni nemohou být dříve než zítra. To jim zůstalo. Čechov psal své komedie bledě modře, přijmeme-li rozlišení Júlia Satinského, zatímco nám to jejich "do Moskvy, do Moskvy", ať děláme co děláme, vychází zpravidla velice tmavomodře. A Čechov v tmavomodrém českém láku je opravdovou lahůdkou jen pro intelektuály, a ti divadlo neuživí. Moliére ano. Na toho určitě brzy dojde.

V Národním divadle jste postrachem režisérů. S kým se vám v posledních letech přesto dobře spolupracovalo?
Po revoluci byl nejlepší režisér, se kterým jsem pracoval, Miroslav Kro bot. Protože on je maximalista a já také. Sice působí jako méďa, ale je neústupný a paličatě si jde za svým a to já mám hrozně rád. Proto jsem se mu nakonec rád podroboval a on měl ke mně důvěru. Nikdo jiný takto důsledně nepracoval, takže se ani nedivím, že z Národního odešel. Jeho inscenace Rok na vsi byla pro mě spontánním pokračováním Macháčkových Našich furiantů, kde i v těch drobných hereckých výkonech byla velká lidská pravda a síla. A jak to bylo sklenuté a silné v detailech! Také práce s Petrem Kracikem mě velice těšila. Tylova Paličova dcera v jeho režii v Národním divadle byla, soudím, směle vystavěné a publikem úžasně citlivě přijímané představení. Odhlédnu-li od všeho, dělá se mi dobře s každým režisérem - ne vždy se ale práce daří a ne vždy je mnou režisér nadšen.

Se svými kritickými názory se nijak netajíte. Vyhovuje vám tato pozice obávaného kverulanta?
Opakuji - jsem maximalista. Nemám rád plané řeči a flákání. Strašně rád zkouším, a protože mám hodně energie, tak jsem skoro neunavitelný. Když někomu řeknu: jdi někam, tak to platí jen pro tu chvíli. Nejdu si stěžovat na ředitelství, jak se to někdy dělává, nenasazuji nikomu psí hlavu, nevytvářím dusná klimata. Tak jaképak kverulantství. Fakt je, že se mě v divadle trošku bojí hlavně proto, že všechny problémy hned otevírám. Chci, aby se o nich mluvilo. Prostě nemám rád žádné pokličky. Jednoznačně dávám přednost tomu, domlouvat se na divadle než za divadlem.

Nebyl jste mezi herci se svou nechutí vůči postmodernismu na divadle zdaleka osamocen, ale ten, stejně jako cool dramatika, už je dneska na odchodu...
Ale něco z něj ještě přetrvává: když něco neumím, tak se vůči tomu vymezím, budu si dělat srandu. Jenomže umělec vždycky vytváří něco, co tu ještě nebylo. Není umění objevit systém postupů, které donekonečna varíruji. A právě postmodernismus byl takto použitelný prefabrikát. Divadelní umění, pokud je tvorbou, musí ctít tvorbu autora. V každé zemi by mělo být aspoň jedno divadlo, které to dělá. Zní mi to jako chiméra, když kritik napíše, že Gogolův humor zastaral. Možná ho blbě hrají, ale ten humor nikdy nezestárne. Nejrychleji stárne nové, avantgardní divadlo.

Vy prostě avantgardu nemáte v lásce. Všechny ty divadelní Ikary, jakými byli Artaud, Grotowski, pálící si křídla...
Ale já si jsem jist, že divadelní revoluce se musí cyklicky opakovat. Jenom mi je líto těch sil, které se musí vynaložit ve snaze se odlišit a rozdrtit vše, co bylo. Říkám si, že ty síly mohly být použity účelněji.

Vy tedy nevěříte na vývoj divadla?
Kdyby teď obživl nějaký antický herec a postavil se tady vedle mě, tak já věřím tomu, že bychom si během dvou hodin porozuměli. Jak to hrajeme my, jak oni, kdo co dělá navíc, kde zase ubrat. Prostě jsem si jist, že mezi hercem dva tisíce let starým a mnou je rozdíl dvou hodin, abychom se pochopili a mohli si jít udělat záskok. Proč to ale říkám. Navzdory tomu, že stovky reformátorů divadla měly pocit zmaru a nutkavou potřebu revoluce, která vše změní, tak podle mě ta základní podmínka zůstává pořád stejná: hraj tak, aby ti divák rozuměl a měl s dalšími diváky společný zážitek emoce. Tato podmínka zůstává zachována skrze všechny ukončené anebo právě probíhající divadelní revoluce.

____________________________

VÁCLAV POSTRÁNECKÝ se narodil 8. září 1943 v Praze. Jako herec-elév byl v roce 1960 angažován do Slováckého divadla v Uherském Hradišti. Po dvou sezónách přešel do brněnského Státního divadla, od roku 1969 účinkoval v Městských divadlech pražských a v roce 1979 nastoupil do angažmá v Národním divadle. Zde vynikl v inscenacích Miroslava Macháčka - jako Fiala ve Stroupežnického Našich furiantech nebo v roli Valdštejna v Daňkově Vévodkyni valdštejnských vojsk. Z dalších rolí: Edgar v Králi Learovi, Zajíček v Lucerně, Rogožin v Idiotovi. V devadesátých letech spolupráce s režisérem Miroslavem Krobotem: Martin v dramatizaci Roku na vsi bratří Mrštíků, titulní Král Oidipus. Za roli Podkolatova v Ženitbě získal v roce 1995 Cenu Thálie. Václav Postránecký se věnuje režii v oblastních divadlech i agenturních inscenací (např. Opala je poklad, Bosé nohy v parku). Je pedagogem pražské FAMU, člen prezídia Herecké asociace.

Richard Erml


Kurzy měn
25,270
20,500
28,590
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře