nahoru

Proč jsme po sobě nestříleli?

Josef Ryzec 16. února 2003 • 21:17

Když jsem si v mém oblíbeném časopise Reflex (1/03) přečetl slova Bohumila Pečinky o tom, že "naši předkové po sobě také v minulosti nikdy nestříleli. Pominu samozřejmě vypovězení části českého obyvatelstva ze Slovenska v letech 1939 až 1940 nebo excesy českých četníků tamtéž za první republiky" -, náhle jsem měl pocit, jako bych se ocitl někde v hluboko předlistopadovém Rudém právu.

Můj tchán, štábní kapitán Jan Skabranský, byl prvorepublikovým četníkem, který ihned po skončení první světové války (kde mimo jiné bojoval na Piavě v historicky známé krvavé bitvě) sloužil na nejrůznějších místech Slovenska a Podkarpatské Rusi (asi 17 četnických stanic) až do vzniku autonomního pomnichovského Slovenska v roce 1938. Více než kdo jiný tedy důvěrně znal poměry v této značně rozlehlé (mnohem řidčeji osídlené, též mnohem zanedbanější než Čechy a Morava) části nového Československa. Kromě plnění základních úkolů četníka byl součástí kontrašpionážních útvarů republiky působících proti neustálému tlaku "maďarského živlu", který si dělal trvalé nároky na Slovensko, při pobytu prezidenta Masaryka v Topoľčiankách byl velitelem jeho osobní ochrany. Několikrát mu zachránil život před atentátníky z řad nacionalistických Slováků a těch Maďarů, kteří neuznávali daný status Československa.
Na místě by bylo spíše připomenout mnoho českých četníků zastřelených při výkonu služby různými místními "živly" zásadně ze zálohy. Jak snadným terčem byl například osamělý četník, putující liduprázdnou krajinou na své povinné obchůzce od jedné vesnice ke druhé. Jeho zbraň se dozajista hodila každému "zbojníkovi". Tak trochu o tom "vypráví" zcela nepravdivá legenda, sepsaná komunistickým spisovatelem Ivanem Olbrachtem, o údajném lidovém hrdinovi Nikolaji Šuhajovi loupežníku, kterému narouboval vlastnosti zbojníka Juraje Jánošíka. Nikola byl ale pouhý "sprostý vrah", zabíjející bez výstrahy každého jen z radosti zabíjet, včetně svých vlastních lidí. Když byl nakonec četníky dopaden, nejvíce si oddechla vesnice, z níž pocházel.
Můj tchán byl jedním z četníků, kteří po Nikolaji Šuhajovi pátrali, u jeho dopadení však již nebyl. S tím údajným střílením v souvislosti s "vypovězením části českého obyvatelstva ze Slovenska v letech 1939 až 1940" měl můj tchán také jednu konkrétní zkušenost. Když bylo pozdějšímu ministrovi vnitra slovenského štátu Šaňovi Machovi asi 18 let, tak mu tchán při jedné nacionalistické výtržnosti (jako hlavnímu iniciátorovi, který fyzicky a slovně napadal ostatní četníky) dal pár facek. Šaňo mu to nikdy nezapomněl. Když se stal ministrem "farského státu", první jeho akcí bylo uspořádání honu na mého tchána. Něco o tom se mu doneslo od jeho slovenských kolegů, a tak poslal napřed rodinu do Čech vlakem. Sám čekal na rozkaz z Prahy k odsunu. V noci před dnem konečného uzavření hranic přišla mého tchána varovat farářova kuchařka, jež náhodou vyslechla hovor faráře s učitelem, jak si již rozdělovali majetek pána žandára, až ho přijdou k ránu lidé z nového vedení zlikvidovat. Všimněte si: varovala ho kuchařka - sama od sebe! Můj tchán pak hned nasedl do svého auta a vydal se k hranicím. Když ho k ránu "noví slovenští likvidátoři" nezastihli tam, kde měl být, rozběhl se pátrací kolotoč nové slovenské policie s cílem dopadnout vyhlédnutý cíl ještě na území nového slovenského štátu. Bylo to téměř jako v nějaké "bondovce": noví slovenští policisté dorazili k novým slovenským hraničním závorám pozdě. Přesně ve chvíli, kdy auto s tchánem již vjíždělo na území též nového státu, jemuž dnes říkáme protektorát. Přesto si Slováci neodpustili střelbu, hranice nehranice. Ani si při tom moc neuvědomovali, že hranici v té době již hlídali němečtí, a ne čeští četníci. Tak či tak, další fyzické pronásledování mého tchána bylo vyloučeno a dlužno dodat, že němečtí četníci se chovali vzhledem k nečekanému incidentu korektně a nezúčastněně, k mému tchánovi pak kolegiálně. Ten pokračoval v cestě domů. Neboli v tomto případě stříleli Slováci na "vypovězeného" Čecha, a ne naopak.
Když se po uzavření mnichovské dohody a po své abdikaci rozhodl bývalý prezident Edvard Beneš odlétnout 22. 10. 1938 do Londýna, bylo mému tchánovi oznámeno, že v letadle jsou rezervována místa i pro něho a jeho rodinu (možná proto, že dříve působil také jako velitel Masarykovy osobní ochrany). Tchán však jako jediný odmítl odletět s Benešem ze své vlasti s tím, že lidé ho potřebují tady. Podotýkám, že sestra mého tchána provozovala v té době blízko Londýna penzión, kde bylo později ubytováno mnoho československých letců, kteří se zúčastnili bitvy o Británii. Během druhé světové války sloužil můj tchán jako velitel četnické stanice v Kaceřově blízko Plzně. Současně působil v protifašistickém odboji v jedné z mála skupin, které gestapo nevypátralo (je historickým faktem, že až okolo osmdesáti pro cent odbojových skupin bylo za války založeno agenty gestapa - na jeho popud a pod jeho kontrolou). Po válce tchán učil na četnické škole ve Zbiroze a v roce 1946 se stal vojenským velitelem v Plzni. Mimo jiné jako první vyslýchal známého "Fučíkova" komisaře Böhma, kterého mu předali Američané. Krátce po "Vítězném únoru 1948" se ho snažili jeho dva přímí podřízení coby "zástupci revolučního výboru přebírajícího ve jménu lidu moc nad městem" odzbrojit. Jednoho z nich tchán vyhodil zavřeným oknem na ulici (naštěstí to bylo v přízemí, a tak se jeho prudce defenestrovanému podřízenému nic nestalo) a druhý zbaběle utekl.
Celá věc měla zvláštní dohru. Nejprve se nový prezident Gottwald rozmýšlel, že s mým tchánem udělá krátký proces jako s ostatními jemu nepohodlnými. Jenomže mezitím mu poslalo asi sto padesát předválečných komunistů z okolí Kaceřo va, které tchán během války zachránil před gestapem, protestní dopis, v němž Gottwalda upozorňovali, že si nepřejí žádné sankce vůči panu štábnímu kapitánovi. Poté se k mému tchánovi dostavila jiná delegace "z nejvyšších míst" (zřejmě vyslaná přímo Gottwaldem) s návrhem okamžitého povýšení a výhledem na skvělé zítřky - pod podmínkou ovšem, že vstoupí do KSČ. Proti tomu stála okamžitá ztráta všech funkcí, všech vojenských hodností, nároku na vojenský důchod a v nejkratší možné době (opuštění služebního bytu) vystěhování z Plzně. K tomu tchán lakonicky poznamenal, že přísahal prezidentu Masarykovi a na tom zůstane. Mohl vlastně mluvit o štěstí, že nebyl nakonec zavřen jako jeho bratr, též prvorepublikový četník. Za Gottwalda byl nejprve odsouzen k trestu smrti "za velezradu", pak mu byl trest "zmírněn" na doživotí, posléze strávil v gottwaldovských věznicích kolem šestnácti let.
Doufám, že v souvislosti s volbou našeho příštího prezidenta (kdy jsou v médiích dávány největší šance kandidátům z řad bývalých členů KSČ) chápete mé obavy o osud našich vzpomínek na prvorepublikové četníky. A nejen na ně.

Josef Ryzec


Kurzy měn
25,300
20,490
28,640
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře