nahoru

Střet civilizací

Jana Šebestová 30. července 2015 • 00:15
Střet civilizací
foto: Jana Šebestová

„V San Diegu jsou parky pro lidi,“ vzpomíná Jana Šebestová (45). „Psi mohou jen někam, mají svá uzavřená hřiště podobně jako u nás děti. Až při pohledu na tyto ohrazené výběhy pro zvířata mi došlo, jak je absurdní, že v Česku je to naopak.“

Do Kalifornie mě vyslala německá společnost Schüco, pro niž pracuji. Cílem bylo získat větší podíl na tamějším trhu se solárními elektrárnami. Nabídku jsem dostala na rok a mohla (respektive musela) jsem se tam přestěhovat i s dcerou Bárou, která tam chodila do školy.

Venku lepší než doma

Předměstí San Diega, kam jsme se nastěhovaly, má španělský název La Jolla. Místní to vyslovují buď La Hoja, nebo La Džola. Jde o nejkrásnější a také nejdražší čtvrť v celém San Diegu. Má nádherné pláže, okázalou rezidenční výstavbu a hlavní třídu plnou designových obchodů, barů a restaurací.

Centrum jsem si finančně nemohla dovolit, takže jsem si našla byt na hranici s univerzitní čtvrtí. I tam stojí pronájmy domů nebo apartmánů skoro o polovinu víc než jinde ve městě. Co mě přitom překvapilo, žádný z asi patnácti domů nebo bytů, jež jsem při hledání navštívila, nedosahoval u nás běžné kvality bydlení. Byty byly většinou hodně tmavé a jejich ne­útulné vybavení mělo k obvyklému standardu v Česku také dost daleko.

Časem jsme proto s Bárou přehodnotily způsob existence. Setrvávat doma nemělo smysl, když navíc venku bylo skvěle. Volný čas jsme proto trávily na plážích a v parcích, jen tak na dece s košíkem na piknik. Venku jsme se učily, někdy i pracovaly, odpočívaly a seznamovaly se s novými lidmi. Kalifornie, konkrétně oblast San Diega, je typická tím, že se tam potkávají všechny myslitelné národnosti. I v základní škole, kam chodila Bára, byli žáci asi ze třiceti různých zemí.

Lekce z telefonování

Náplní mé práce bylo vedení týmu amerických prodejců a kromě toho jsem měla na starost i vlastní region, kde jsem pečovala o klienty a hledala nové zákazníky. Solární energii začaly po Evropě dotovat i Spojené státy a konkurence dodavatelů byla obrovská. Zaujal jen ten, kdo nabídl něco navíc – kromě nízkých cen a špičkového servisu nejčastěji i vtipný projev jako součást dokonalé prezentace. Tohle se Američané učí už na základce a jsou v tom nedostižní. Když byl ve firmě interní mítink, skladníci vystřihli lepší prezentaci než většina našich manažerů v Evropě.

Já byla doma úspěšná, ale na americkém trhu jsem se měla co učit. Jinou obchodní terminologií počínaje a výslovností konče. Na začátku mě tipovali na „odněkud z Ruska“, po roce dřiny jsem se posunula na „odněkud z Argentiny“. V zemi, kde všichni odněkud přišli, a když ne oni, tak jejich rodiče či prarodiče, tohle nevadí. Musíte se však domluvit.

Po telefonu to šlo ztuha. Zpočátku jsem některé vzkazy ve hlasové schránce musela poslouchat i třicetkrát po sobě, než jsem rozpoznala firmu a jméno volajícího. Musela jsem si také najmout trenéra na „cold calls“, první telefonické oslovení možného zákazníka, což je jedna z nejtěžších disciplín vůbec.

Svá úskalí měl i ústní projev. ­Trvalo měsíce, než jsem podle volby slov a intonace dokázala rozlišit, jestli ta úžasně pozitivní reakce mého protějšku znamená opravdu úspěch, nebo jde o na­prostý propadák.

Víc než víc

Amerika a Evropa, zejména Německo, to je střet civilizací. Možná proto mě tam firma vyslala, říkám si. Jako vhodného prostředníka. Němci pořád zdlouhavě řeší, proč se něco stalo, a všechno podrobně analyzují, kdežto Američané jsou rychlí a pružní průkopníci slepých uliček. Nedaří se to takhle? Zkusíme něco jiného. Taky ne? Tak jinak…

Netroufám si posoudit, co funguje lépe, ovšem rozdíly bijí do očí. Třeba firemní hospodaření. Americké firmy pro svou potřebu skoro nic nekupují. Všechno se pronajímá, aby to šlo rychle a snadno odstřihnout. Služby, vybavení… Také se hodně přijímá a propouští. Nediví se tomu ani zaměstnanci, ani firmy, když lidé odcházejí ze své vůle. Spíš vypadá podezřele, že někdo dlouho zůstává, aniž by postupoval v kariéře nebo se posunul někam dál.

Produkt je důležitý, ale ještě důležitější je servis. Když něco nefunguje, Američany to nevzruší. Zavolají na nějakou tu horkou linku, kterou mají ke všemu, nebo to vyřeší na chatu a někdo bleskurychle přijede a spraví, respektive vymění. Reklamace? Zapomeňte na nějaké zasílání výrobci a týdny čekání, jestli máte právo na výměnu. Prostě výrobek vrátíte a dají vám jiný.

Skoro absurdní jsou americké byznys plány. Při prodejních mítincích byli moji kolegové až chorobně pozitivní. Každý nadhodnocoval cíl alespoň o sto procent. Nejprve jsem podléhala jejich nadšení a sebejisté argumentaci, ovšem realita nás pak vždy doběhla. To už ale nikdo neřešil. Když jsem naopak pár měsíců po příjezdu odprezentovala vlastní plány, přízemní, nicméně z evropského pohledu reálné a pozitivní (zvýšení o dvacet procent), dočkala jsem se nesouhlasného mlčení a později i kritiky, že není nutné vidět všechno tak negativně.

Pro klienta všechno

Jestliže byla nová práce výzvou a těžkým bojem, ve volném čase jsem se jako zákaznice cítila úžasně. Nechutná vám americký chléb? Koupíte si naši šumavu, francouzskou bagetu nebo arabský pita chléb. Služby pak dojem ze spotřebitelského ráje ještě umocňují. Že by si někdo účtoval k ceně přirážku za to, že platíte kartou? Naopak – jedno- až dvouprocentní sleva z nákupu je samozřejmostí. Chcete nějakou službu vypovědět? Zapomeňte na měsíce výpovědních lhůt. Končím a přestávám platit. Hned.

Krásný příklad vstřícnosti jsem zažila při nákupu šatů u Macy’s. „Nechte si je tady stranou,“ řekla mi prodavačka. „Zítra začnou slevy a já vám je dám o čtvrtinu levněji.“ Namítla jsem, že je potřebuju už večer. „Tak dobře,“ zamyslela se slečna za pultem. „Zítra je přineste zpátky, uděláme vratku a já vám je znova vyúčtuju.“ Někdo by v tom možná viděl neloajálnost k zaměstnavateli, jenže jde o něco jiného – hlavním cílem je udržet si klienta.

Škola hrou

Snad ještě víc než já si pobyt v San Diegu užívala dcera, jež tam nastoupila ve veřejné škole do čtvrté třídy. Zpočátku se bála (anglicky uměla minimálně), ale spolužáci i učitelé v Doyle elementary ji přijali skvěle. Byla nadšená od prvního dne. Když ji pak ke konci vyhlásili za hvězdu třídy, byla neskutečně šťastná.

Superstar se vyhlašuje každý měsíc a vybrané děti se oceňují vcelku za cokoli – Báru pochválili, že je milá k ostatním, rozmluvila se a zlepšila své výsledky. Pro děti je takové ocenění velkou motivací a funguje i na jejich rodiče. Ti se vyhlašování účastní a pak hrdě vozí na autě samolepku My Child is Superstar in Doyle elementary.

Jana Šebestová


Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,470
20,880
28,690
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře