nahoru

Továrna na umění

Marek Gregor 20. srpna 2015 • 00:15
Továrna na umění
foto: Daniel Suška

Umělecký život sochaře Čestmíra Sušky (63) podstatně ovlivnily dva rezidenční pobyty ve Spojených státech. Ten první před patnácti lety jej inspiroval k zalo­žení – v našich poměrech unikátního – sochařského studia Bubec v praž­ských Řeporyjích (je rekonstruované a znovu otevírá druhý zářijový víkend happe­ningem Art Safari 30 de luxe). V roce 2005 pak na jedné americké skládce objevil první z odložených cisteren, které ho v následujících letech zcela pohltily. Sbírka Suškových obřích vyřezávaných nádrží je až do konce roku k vidění v plzeňském Depu.

Jak se shánějí takhle obří cisterny?

Rozhodně to není tak, že bych je lopotně hledal, spíše je potkávám. Když se začnete něčím vážně zaobírat, zjistíte, že potřebného materiálu je kolem vás spousta – jedete krajinou a najednou vidíte opuštěné cisterny na poli… Takže ony opravdu chodí za mnou. Jediná cisterna, která vznikla jako fungl nový projekt, je ta největší patnáctimetrová rozhledna, nyní vystavená v Plzni.

První rozhledna z cisterny vystavená před třemi lety v DOX se stala velmi vděčným objektem. Kolik jich do dneška vzniklo?

Pět. Po té první mě následujícího roku požádali z Českých Budějovic, zda tam nemohu poslat tu původní. Říkal jsem jim, že by to byla škoda, že na místě, kde stojí, vypadá bezvadně. Takže vznikla druhá. Ve stejné době jsem se seznámil s majitelem továrny KASPER Kovo v Trutnově, jenž ode mě chtěl podobnou sochu před vlastní fabriku. Jenže se ukázalo, že těch provozů má na různých místech republiky víc. Shodou okolností se v jednom z nich vyrábějí i cisterny. Když jsem tam přijel, klesla mi brada. Do té doby jsem dělal cisterny ještě v původním studiu s partou pomocníků. Řeklo by se metodou devatenáctého století. A já tady najednou měl před sebou nejmodernější technologie. Všechno na válcích s automatickým ovládáním, obří věci, běžně o průměru tři nebo čtyři metry. Povídám mu, že s takovými možnostmi můžeme udělat opravdu velkou rozhlednu, a protože najednou přišla nabídka na výstavu do Plzně, dohodli jsme se, že ji nejdřív postavíme tam.

Předpokládám, že vaše ostatní sochy vznikají v Bubci.

Nebýt Bubce, žádné rozhledny by neexistovaly. V roce 2000 jsem se vrátil ze svého prvního amerického rezidenčního pobytu ve městě Utica, kde je fabrika, ve které se původně vyráběly obrněné transportéry pro vylodění v Normandii. Po letech ji koupili výtvarníci a udělali z ní jednu z prvních uměleckých továren svého druhu na světě. Já si tam tehdy uvědomil, že jsem už dost starej na to, abych konečně měl pořádné studio, že je zkrátka na čase, abych své sochy přestal dělat jako partyzán. A protože jsme – krátce předtím – koupili se ženou malý domek v Řeporyjích, kde jsem vyráběl sochy na zahradě a větší věci jsem musel dělat u souseda na poli, začal jsem se poohlížet po stodolách v okolí. Byly ale hrozně drahé. Až jsem se dozvěděl o obrovské skladové hale 25x50 metrů určené k demolici. Vzhledem k tomu, že stojí na obecním pozemku, nabídl jsem místnímu zastupitelstvu, že z ní uděláme otevřené studio, kde budou působit i další sochaři. Společně s Honzou Hřebejkem, Karlem Holasem a s dalšími umělci, kteří v naší vesnici bydlí, jsme založili obecně prospěšné sdružení, jehož součástí je i nejstarší rezidenční program v Praze. Za ta léta u nás vedle mnoha zahraničních sochařů působila i spousta českých umělců. Třeba Magdalena Jetelová, která tu udělala svou druhou obrovskou židli, co stála před Kampou. Posledních šest let před svou smrtí v roce 2007 tu byl i Vítek Soukup nebo Michal Gabriel, jenž za námi přivedl své studenty. František Skála tady dělal sochy, které stojí v parku Hadovka v Praze 6…

Studio jste tedy zrekonstruovali, nyní chystáte rozsáhlý sochařský park…

Dá se říci, že po patnácti letech jsme chytili druhý dech. Podařilo se mi dát dohromady tým mladých lidí, a protože kolem studia byla spousta zanedbaných obecních pozemků, přišli jsme s architektonickým projektem rozvoje celé oblasti, která má asi deset tisíc metrů čtverečních. Vznikne tak celá umělecká kolonie, což předpokládá i vznik dalších budov. Jako první jsme v letošním roce zrekonstruovali původní halu – vznikl vlastně nový barák s unikátním vybavením na sochařskou práci; těžké stroje a manipulační zařízení, jeřáby… Dalším krokem je postavení ateliéru pro malíře, pak budovy pro ubytování rezidentů, následně vznikne i studio pro práci s dětmi, pro které už nyní máme pronajaté prostory na Řeporyjském náměstí, kde pořádáme pravidelné kursy a workshopy. Pak by mělo dojít na velký kulturák, kde budou nejen výstavy, ale i kino, divadlo a koncerty. To všechno bude zasazené v sochařském parku, jenž navíc stojí přímo u brány krásného Prokopského údolí.

V mládí jste založil Kolotoč – jedno z divadel Pražské pětky. Jak se tahle zkušenost odráží ve vaší tvorbě?

Zásadně. Dodnes mě nejvíc zajímá práce s prostorem a se světlem, čemuž divadlo výrazně prospělo. Víte, já pracuju ve vlnách, inspirace zpravidla přichází ze všedních věcí, které v běžném životě člověk potkává, například ze vzorů tapet, ubrusů nebo záclon. Jednou mi přítel fyzik poslal strukturu uhlíkové nanotrubky – vypadala úplně stejně jako vzory inspirované babiččinou zástěrou na jedné z mých vyřezávaných cisteren, podle níž byl pojmenován celý cyklus Rezavé květy (vystavený v Thámově hale v Karlíně v roce 2007; pozn. red.). Začal jsem tak zkoumat struktury různých prvků a zjistil pro mě zásadní a omračující věc: celý vesmír, včetně nás, je složen ze struktur totožných se vzory, které už po tisíciletí nezávisle na sobě vznikají v nejrůznějších kulturách po celé zemi. Nemůže to být náhoda. Když jsem se stal křesťanem, pochopil jsem, že to vše bylo stvořeno jednou rukou. Křesťanství jsem zkoumal od mala, ale až tahle zkušenost mi pomohla uvědomit si, jak je dnes těžké se k němu přiznat – v té naší většinové společnosti, kde jsou křesťané vnímáni jako zvláštní, skoro starobylý druh. A co dalšího mi křesťanství dalo? Doufám, že jsem přestal přehnaně toužit po úspěchu a výjimečnosti, že jsem se zbavil ješitnosti, že jsem se srovnal ve smyslu toho, abych nikomu neubližoval a pomáhal lidem. A že opravdová svoboda spočívá v zodpovědnosti.

Co tomu říkají vaši kolegové ze skupiny Tvrdohlaví, kterou jste v roce 1987 zakládal?

Pokud vím, nikdo z nich neuvěřil, a asi proto jsou vůči mé osobě i trochu ostražití. Asi mají pocit – stejně jako já dřív –, že křesťanství člověkem manipuluje.

Je něco, co byste jako relativně čerstvý křesťan chtěl říct národu?

Doufám, že si do budoucna zvolí důstojnější zástupce do čela státu, než má teď, a přeju si, aby se Češi přestali na křesťany dívat jako na Marťany, aby se vrátili k víře svých dědů, to je důležité! A také aby si více věřili a nenechávali všechno na politicích. Aby se lidi nebáli starat o věci veřejné, aby si uvědomili, že národ může začít vzkvétat, jen když má dobré rodiny. A že by se měli zajímat o místo, kde bydlí. To je jediná cesta a v historii tomu vždycky tak bylo.



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,470
20,880
28,680
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře