nahoru

Zasněžená romance

Kateřina Kadlecová 6. srpna 2015 • 00:15
Michael Cunningham navštívil českou metropoli v listopadu roku 2010; účastnil se zde Festivalu spisovatelů Praha
Michael Cunningham navštívil českou metropoli v listopadu roku 2010; účastnil se zde Festivalu spisovatelů Praha
• foto: 
Stanislav Krupař

Sedmý román autora Hodin je KLASICKÝ CUNNINGHAM: New York, láska, stárnutí a smrt.

„Když žijete v New Yorku, zvláště někde kolem oblasti na rohu 16. ulice a 6. avenue jako já, vždycky znáte lidi, kteří mají spoustu peněz a investují do umění nebo nábytku. Informace o luxusních komoditách a osobnostních krizích tak nějak nasáváte s newyorským vzduchem,“ vysvětlil Michael Cunningham před pěti lety při své návštěvě Prahy v rozhovoru pro Reflex, že pro něj nebylo nikterak těžké vystavět v románu s dekadentním názvem Za soumraku (česky vyšel roku 2011) mikrosvět newyorského obchodníka s uměním Petera Harrise, jenž se, zmítán krizí středního věku, jaksi připozamiluje do mnohem mladšího bratra své manželky. U romantických víceúhelníků, problematických vztahů mezi rodinnými příslušníky, u homosexuálních vzplanutí, kokainových raušů, neproduktivního hloubání snad až příliš talentovaných a rozhodně příliš rychle stárnoucích jedinců a hledání smyslu života i sebe samého v kulisách současného New Yorku zůstal dvaašedesátiletý Cunnin­gham i nadále. V pořadí sedmý román Pulitzerovou i Faulknerovou cenou ověnčeného autora, Sněhová královna, právě rok po americkém vydání i v češtině, tradičně v odeonské Světové knihovně, a jako by na příběh Za soumraku navazoval – atmosférou, tematikou, ba i „obsazením“.

Touha po lásce

Píše se listopad 2004, v brooklynské čtvrti Bushwick právě začalo sněžit a bratři Tyler a Barrett mají problém. A ne jeden. Třiačtyřicetiletému Tylerovi, barmanovi s uměleckými ambicemi, zřejmě umírá jeho nastávající, pro niž prostě nedokáže složit dostatečně skvělou svatební píseň (a to si pomáhá zakázanými látkami, nos má plný „sněhu“), zatímco z kdysi nadějného multitalentovaného benjamínka Barretta se vyklubal nevyzrálý, nepraktický snílek, pro kterého žádná práce není dost dobrá a jenž není dost dobrý pro žádného muže z těch, pro něž vzplanul. Kde zůstala spravedlnost? Jak je možné, že někdo, kdo umí procítěně recitovat tolik náročných básní, netrůní na vrcholu společenského žebříčku a musí žít s bratrem a jeho partnerkou v bytě, kde je všechno nakřivo? 

Stejně jako tihle dva věční chlapci i jejich přátelé stárnou a nedosahují svých cílů. Pokud tedy není Liziným cílem najít si o čtvrtstoletí mladšího přihlouplého krasavce a profetovat se po jeho boku zpátky do mládí, pokud není Betiným cílem prodávat v Lizině zapadlém obchůdku s předraženou vintage veteší, pokud Ping nechce zbytek svého života strávit poučováním nepříliš zaujatého publika a Foster beznadějným lovem ženatých heterosexuálů a zbytků své pomalu mizející krásy… Všichni tihle cool, ale ani náhodou ne happy přátelé jsou tak trochu Emou Bovaryovou (Barrett čte Flaubertův román už pošesté, což o něm mnohé prozrazuje), všichni přes své intelektuální schopnosti touží především po romantické lásce, po určitým způsobem vznešenějším životě, po vysvobození ze zimního paláce titulní andersenovské Sněhové královny.

Čekání na smrt

Cunninghamův román, jehož děj se rozprostírá do čtyř let „od voleb do voleb“, je autentický, cituplný, moudrý, plný vášně, něžnosti, krásy a pochybností. Autor zasazuje dílo za dílem do kulis svého reálného života; do příběhu jistě promítl i vlastní zkušenost s rozchodem (po čtvrtstoletí se ti dva intelektuálové rozejdou, kdo by to byl řekl), i tak často mediálně ventilované zklamání z americké politické situace poslední dekády: „Bush nejen že zabil spoustu lidí a zavraždil ekonomiku. Je to člověk vyrobený na objednávku, privilegovaný protestantský synáček, z kterého udělali zbožného texaského rančera. (…) Jak se může kdokoli, třeba jen jeden jediný člověk, vláčet do volební místnosti (sněží v Ohiu, sněží v Pensylvánii?) a myslet si při tom – fajn, tak si to dáme ještě na další čtyři roky?“ vkládá do úst angažovanému Tylerovi, který se utíká k politickému aktivismu snad i proto, aby nemusel řešit své vlastní problémy. Oba bratři čekají na osvícení, na vytržení ze všednodennosti, již nejsou schopni přetavit v něco jedinečného. Když Barrett na obloze nad Central Parkem uvidí „veliké nazelenalé světlo“, „krásné“, „mocné“ a „taky trochu děsivé“, považuje je za znamení shůry – zadoufá, že někdo konečně převezme otěže osudu místo něj, že se na něj usměje štěstí, láska, všechno dohromady. Jestli tyhle elementy nejsou společné všem hloubavcům středního věku, tak co tedy? Po pravdě, právě „hloubavcům středního věku“ jsou Cunninghamovy prózy určeny především. Oduševnělé dialogy se špetkou vtipu a životního pocitu vyjádřeného máchovským „na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal“ mohou nepovolaného začít nudit…

Michael Cunningham dokázal nejen svými proslulými Hodinami, že je ctitelem Virginie Woolfové. Modernistické metody, ohledávání času jakožto veličiny velmi nefyzikální, úspornost výtečného stylu a neokázalost užívání skvěle zvládnutého jazyka, zaměření na city a vztahy několika postav obývajících určitou část New Yorku (dynamiku vazeb mezi bratry zkoumal ostatně už před deseti lety ve Vzorových dnech), ponory do vlastní sexuality, čekání na všemožně ohlašovanou smrt. A v křehkém příběhu Sněhové královny čtenář najde ještě něco víc – zvláštní a vzácný dojem pohádkovosti, pomíjivosti a nadpozemskosti.



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,470
20,880
28,690
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře