nahoru

Maléry paní Mallory

Kateřina Kadlecová 30. července 2015 • 00:15
Maléry paní Mallory
foto: Tomáš Třeštík

Nový časosběrný dokument Heleny Třeštíkové: Konec dobrý, všechno dobré.

„žila v chráněném bydlení s ročním chlapečkem a padla mi do oka proto, že je nesmírně zajímavá, otevřená, autentická, někdy až sebevražedně upřímná. Nestydí se kamery a je úplně stejná před ní i mimo ni, nestylizuje se. To všechno jsou pro dokument vynikající vlastnosti,“ popisuje nejznámější česká dokumentaristka Helena Třeštíková, proč se kdysi, v hloubi roku 2002, rozhodla ponořit do osudu Miroslavy Neradové, řečené Mallory. Ta se rok předtím, po porodu synka Kryštofa, rozhodla abstinovat od drog – už jako teenager brala všechno možné a skončila na heroinu, který „milovala jako chlapa“. Pak, po šestnácti dnech pekla abstinenčních příznaků, s narkotiky skutečně přestala. Třináct let natáčení Malloryina nekonečného příběhu hledání štěstí, stability, lásky u špatných chlapů a pomoci u lhostejných státních úředníků skončilo letos v únoru – a přineslo své ovoce.

Více než hodinu a půl dlouhý dokumentární film získal ve své soutěžní kategorii na mezinárodním festivalu v Karlových Varech Křišťálový glóbus, a to v konkurenci devíti opravdu zajímavých snímků – za časosběrnou metodou, kterou pro její finanční náročnost a z nedostatku vůle i vytrvalosti využívá jen velmi málo filmařů (vzpomínáte na geniální jednoduchost loňského Linklaterova Chlapectví, natáčeného dvanáct let?), je vidět tolik práce, že to prostě nelze neocenit. Ostatně, koho by přinejmenším nezaujala možnost putování v čase a sledování proměn, ta umělecká „one-woman“ reality show pozvednutá dobrým střihem (stříhalo se z padesáti natočených hodin) a nápaditou dramaturgií? I dosavadní divácké ohlasy nasvědčují tomu, že se Mallory zařadí po bok nejúspěšnějších časosběrných dokumentů své tvůrkyně. Použitou metodou, formou zpracování i tématem se jim ostatně velmi podobá, jen na rozdíl od režisérčiných nejznámějších příběhů nešťastné matky Marcely (2006; cena za nejlepší evropský dokument na mezinárodním festivalu v Seville), drogově závislé Katky (2009; oceněna Českým lvem) a chronického zloděje Reného (2008; cena Evropské filmové akademie Prix ARTE pro nejlepší evropský dokument roku) přináší naději. Mimochodem, podle odhadu distribuční společnosti Aerofilms, která před týdnem poslala snímek do kin, uvidí Mallory kolem 25 000 diváků. To je sice číslo o řád vyšší, než bývá zvykem u ostatních kvalitních českých dokumentů, ale na někdejší návštěvnost Katky její „čistá“ kolegyně nedosáhne: rozervanou pohádku o zničené dívce a jejím „králi heroinu“ kdysi v kině vidělo 126 000 diváků, z nichž zhruba 40 % tvořili studenti a žáci na projekcích pro školy.

Pod koly osudu

„To je ten čistej život, pořád se něčeho bát?“ ptá se Mallory nešťastně před kamerou. „A víš, co je na tom šílený? Že po mně neštěkne ani pes!“ V tom se vytrvalá, silná žena spletla – podrobnosti o jejím osudu vám při masívním mediálním zájmu o „hluboký lidský příběh“ určitě neunikly. Ale když tu beznaděj divák sleduje na velkém plátně, kolotoč emocí ho strhne i tak.

Už ten dramatický start navodí patřičnou atmosféru – úzkost vzbuzující noční pohled z Nuseláku, mostu sebevrahů, podbarvuje telefonický monolog zoufalé Mallory, jež se režisérce stejně jako už tolikrát dovolala do hlasové schránky. Již z této nahrávky je zjevné, že budeme sledovat osud hrdinky s nečekaně dobrými vyjadřovacími schopnostmi, s darem objevného přirovnání a absolutní upřímnosti. Po pouhých šesti minutách snímku se prudkým střihem přeneseme do roku 2009 (právě tehdy vstoupila do hry produkční společnost Negativ a začalo se natáčet intenzívněji), z bláta do louže: Mallory zase brečí, tentokrát vedle odstaveného auta, které obývá se svým přítelem Vráťou. Ze sympatického parťáka se časem vyklube člověk se sklony k závislosti na alkoholu a s pádnou pěstí – lásky téhle plavovlásky končí vždy nezvratně modřinami, kulháním a „záchranou“ z rukou malého syna, jenž je pokaždé útoku přítomen. Ještě před rozchodem se Vráťa s Mallory a znovunabytým Kryštofem (nemohl žít s mámou na ulici, takže strávil více než rok v psychiatrické léčebně v jihočeských Opařanech) stihnou přestěhovat do pronajatého bytu. Je „pod Nuselským mostem – to nám budou padat sebevrazi do kafe“, jak Mallory výstižně popsala.

K bydlení ovšem trojici nepomohli, jak by člověk čekal, pracovníci Úřadu městské části Praha 10 – šaškování, nebo spíš kafkování mezi zavřenými dveřmi jeho věčně dovolenkujících, nemocných nebo prostě jen nekompetentních úředníků ostatně Mallory i režisérka věnovaly tolik času a stopáže, že se na nesmyslných pravidlech přidělování „sociálních“ bytů možná konečně něco změní. Společensko--kritická vrstva dokumentu však brzy ustoupí do pozadí, síla příběhu hlavní hrdinky ji přebije. Putujeme od tragédie k tragédii, z baru do baru, od punku a bezdomovectví přes romantickou pohádku o princi Jiřím Bartoškovi (tohle by si člověk opravdu nevymyslel) až k nadějnému konci.

Samozřejmě není všechno růžové: zvyk je železná košile a dlouhé měsíce vytrvale kapající kohoutek ženě, která doslova slezla hrobníkovi z lopaty, až tolik nevadí stejně jako synovy kázeňské problémy nebo podezřelé „životopisy“ potenciálních partnerů. Ale i těmihle detaily se divákovi příběh někdejšího člena pomyslného společenského podzemí polidšťuje: naši hrdinku (a hrdinku doslova a do písmene) život semlel a dostal ji na dno, ona se vlastními silami dokázala vydrápat zpátky a nestala se z ní nutně světice; má svoje chyby a režisérka se nebojí na ně poukázat.

Mallory je poslední

Režisérka Helena Třeštíková se ještě před karlovarským festivalem vyjádřila ohledně svých dalších chystaných časosběrných snímků jasně: „Nové osudy už nenačínám, Mallory je poslední.“ Nedávno dotočila dokument Lída Baarová – Zkáza krásou a momentálně se věnuje pokračování všech šesti Manželských etud nebo příběhu svého osudového zloděje. „Ten je ve skvělé životní fázi. Má v Budějovicích krásnou a milou přítelkyni se čtyřletým synkem, který mu říká táto. René se o něj dobře stará, rekonstruuje byt a seká dobrotu,“ říká s potěšením režisérka, jíž recidivista René kdysi vykradl byt.

Od Mallory se takového překvapení s největší pravděpodobností nedočká. Příběh Miroslavy „Mallory“ Neradové na plátně skončil šťastně, katarze se dostavila. Posledními záběry očekávaného dokumentárního hitu tohoto roku symbolicky projíždí dodávka dobročinné organizace Naděje, u níž Mallory v současnosti jakožto středoškolská studentka sociální práce vykonává praxi. Kruh se uzavírá – někdejší narkomanka a bezdomovkyně vrací společnosti svůj dluh.



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,470
20,880
28,690
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře