Zklamání z velké podzimní ofenzívy České televize.
Česká televize nás v létě bombardovala zprávami o úžasných novinkách, zejména v původní dramatické tvorbě na ČT1 i ČT2. Novou veřejnoprávní bombou měly být originální seriály, netradiční sitcomy a další formáty: výsledky jsou zatím žalostné. Pomiňme na Kavčích horách oblíbený žánr nastavované kaše (Vyprávěj, Policajti z centra) nebo menší etický podvod, zvaný Nevinné lži: s výjimkou prvních dílů ČT divákům čtyřikrát zatají, že nejde o novou řadu, nýbrž reprízy loni odvysílaných dílů (není divu, že drasticky padá sledovanost). Jako by předpokládali, že co divák, to sklerotik, jenž v paměti nepodrží rok starý zážitek.
Domácí úkol: najdi pět rozdílů mezi veřejnoprávními Policajty z centra a nováckou Kriminálkou Anděl! Obávám se, že bude podobný jako mezi Vyprávěj a Ordinací v růžové zahradě, respektive Cestami domů. Zato nic se nevyrovná olbřímímu rozdílu mezi domácím kuchtěním „kriminální“ produkce a špičkovou kvalitou, jakou reprezentuje už třetí série dánského Zločinu s neokázalou Sofií Grabolovou anebo americká mrazivě aktuální a nečernobílá série o islámském terorismu (podle izraelské předlohy) Ve jménu vlasti. (Snad aby rozdíl proti domácí produkci nebil tak do očí, jde tato skvělá série v těsně předpůlnočních časech). Zábava? Mezi novopečeným Pečeným sněhulákem či Neviditelnými a Comebackem rozdíl patrný je, bohužel v neprospěch obou veřejnoprávních projektů. Nevadí mi humor jakkoli „antisvěrákovsky“ drsný (či „odvážně“ satirický), pokud je to humor, a ne projev scenáristické i režisérské grafomanie. Při pohledu na rozjívené ostravské činoherce v „pořadu, který má koule“, jsem si říkal, že těžko už budu pražským kolegům vysvětlovat, jací jsou to ve své Aréně – „divadle roku 2013“ – bez ironie borci.
Satirický vodnický seriál Neviditelní, do něhož se podařilo vměstnat rekordní počet celebrit hereckých, bavičských i politických, začal – a bohužel i pokračuje – tím nejnešťastnějším způsobem. Jeden jediný, přes hodinu protahovaný nápad s esotericky utajenou, rozhádanou a řevnivou vodnickou mafií, upovídané dialogy a vysvětlující komentáře, to vše má z macourkovsko-vorlíčkovské hravosti snad jenom toho Vorlíčka, mihnuvšího se v jednom záběru.
Vím, jak přísně hlídá ČT, aby v předvolební publicistice neagitoval politik kandidující strany: moderátor Otázek VM (pořadu, v němž herci píší týden co týden recenze na vlastní představení) si pozve klidně pět dní před volbami jako hosty předsedy dvou stran (KDU--ČSL a KSČM), kteří to přirozeně využijí pro partajní agitaci. Totéž chucpe pak zopakuje moderátor Událostí, komentářů doslova v předvečer voleb.
Žijeme nikoli v limitované, ale v imitované demokracii. Máme média veřejné služby, jež místo nám slouží jako „píár“ gratis agentura vyvoleným politikům: volíme zas jenom ty, jež nám v mezidobí pánové Moravec a spol. – stejně jako prací prášky – nejčastěji ukážou na obrazovce. Pro ostatní koncesionáře má obrazovka uspávací narkotikum v podobě telenovel natažených na seriál, pokleslých estrád a pseudodokumentů typu 13. komnata (jež čím dál častěji nahrazují dokumenty skutečné, tak jako bylo kdysi nepohodlné Nedej se!).
A tak prosím znovu o radu každého, kdo najde pět rozdílů mezi současnou podobou hlavních veřejnoprávních kanálů a mezi těmi komerčními. Já vím letos jen o třech (čtyřech?) rozdílech ve prospěch ČT. Za prvé: bez výhrad vynikající dokumentární seriál Břetislava Rychlíka Fenomén Underground. Za druhé: způsob, jímž se letos ČT vyrovnala s 21. srpnem (Zemský ráj to na pohled; Skryté zločiny osmašedesátého; Začátek konce aj.), kdy připomněla i to, na co rádi zapomínáme: zastřelené ze srpna 1969 českými kulkami, posvěcenými Alexandrem Dubčekem. Zejména pohled na recidivu imperiálních ambic Putinova Ruska, pro které jsou, stejně jako pro Brežněva, normy mezinárodního práva cárem papíru, dodal letošnímu srpnovému výročí nečekaně aktuální rozměr: tak si představuji veřejnou službu. A za třetí až čtvrté: slibný rozjezd série Život a doba soudce A. K. Sice tu občas jak sláma z bot ční záměr „zatraktivnit“ nudu v soudní síni efektními záběry sportujícího soudce, ale i tak tomu zatím držím palce. Stejně jako jedné z mála nových epizod Nevinných lží, fotbalovému Zrádci. Jakkoli neúměrně natažený a s přilepeným happy endem (což je ostatně rozpoznávací znak série), obsahoval excelentní charakterové studie fanoušků, jaké v seriálech komerčních neuvidíme: váhavce Kryštofa Hádka a fanatika Marka Taclíka.
