nahoru

Múzy nezemřely!

Kateřina Kadlecová 19. července 2012 • 00:15

„Všichni se mě ptají, jestli už píšu novou knihu, jestli myslím na nějaké další téma. Jenže já tenhle román psala osm let a nedokážu ho ze sebe dostat tak rychle. Bůhví, jestli ho vůbec časem vytlačí jiný příběh – nemůžu zaručit, že ještě někdy něco napíšu.“ MARIE MICHLOVÁ PRO REFLEX

 

„Nový prozaický debut zásadního významu“, „skvěle napsaná próza založená na mimořádně zručně utkané kombinaci fikce a skutečnosti“, „mimořádná zábavnost a čtivost“, „neuvěřitelná hloubka autorčiných znalostí literárního prostředí dané doby“. Kdo aspoň trochu zná Viktora Stoilova, ví, že muž číslo jedna v prestižním nakladatelství Torst je obyčejně na superlativy skoupý. Před šesti týdny jich ovšem Torst do zprávy provázející vydání prvotiny Marie Michlové, tehdy ještě dvaadvacetileté studentky historie, navršil slušnou řádku. On totiž tlustý historický román s hlavou, patou i duší nevychází v českém prostředí každý den.

 

Smrt múz je úctyhodný špalek připomínající v mnohém nejlepší historické romány Hilary Mantelové, Sarah Watersové nebo Věčnou Ambru Kathleen Winsorové. Nejde jen o rozsah, žánr, zasazení děje na britské ostrovy nebo o to, že jde o díla psaná ženami primárně pro ženy, ale především o čtivost, jistou lechtivost, o zevrubnou znalost dané doby a poučené užití reálných postav a dějinných okolností. Fiktivní spisovatel John Smith na prahu smrti dopisuje své paměti a předkládá je čtenáři k posouzení. Jeho život zdaleka nebyl tak nudný, jak se jej v úvodu snaží přesvědčit – léhal s Georgem Gordonem Byronem, posmíval se Charlesi Dickensovi a Walter „Wattie“ Scott mu svěřoval tajemství své tvorby. Ženy kolem prozaika, hrdého ne-básníka Smithe byly krásné a umíraly rychle stejně jako sláva všech jeho literárních děl vyjma Život Johna Smithe v dopisech Byronovi, publikovaný bez autorova vědomí.

 

Kouzlo Smrti múz tkví v synergii obdivuhodné erudice autorky, znalkyně Skotska první poloviny 19. století, a jejího sebevědomého stylu protkaného vtipem a osvěžující ironií. Humor, zkratka, dobový jazyk proložený aktuální profánností: „Vy si píšete se Swiftem?“ užasl jsem. „Ty kráso!“ Podobnými překvapivými spojeními se čtenář bude bavit zejména na prvních sto stranách, než ho začnou poněkud mořit konstrukty kolem smrti múz, poetické nemoci umělců „zvlášť rozšířené mezi mladými básníky do šestatřiceti let“. Zábava však nekončí – jistá pošetilost, poťouchlost a nevyzpytatelnost autorského subjektu jsou nakonec tím, co čtenáře u pěti set stránek udrží spíše než pečlivě prostudované a věrně vylíčené peripetie dobového tisku, detaily krojů a móresů či narážky pro zasvěcence, skutečné výroky i roztomilé historické drobnůstky umně zakomponované do textu. Svévole romanopisce, který ve svých memoárech místy nudí čtenáře nekonečnými dialogy i prázdnou rétorikou a dráždí výpadky paměti a odbočkami od děje, aby posléze nechal na prostoru dvou stránek zcela nečekaně poumírat na souchotiny téměř celou rodinu své osudové ženy, včetně jí samotné, svádí stejně k ráně pěstí jako k hluboké pokloně.

 

Ačkoli mateřským jazykem Marie Michlové je ruština, na jejím stylu to není ani v nejmenším znát. Je mnohomluvný, vinou čehož román v poslední třetině (bohaté zejména na skony manželek, milenek a přátel) ztratí prvotní spád; rozsáhlejší krácení by bylo na místě. Autorka, jež příští rok promuje na pražské filozofické fakultě, totiž za osm let práce na své prvotině nahromadila několik desítek jejích verzí, jež pak podle svých slov „stále dokola kombinovala a upravovala“, a spíš než pocit završení díla ji k jejímu publikování paradoxně přiměl neúspěch manuskriptu v soutěži o Literární cenu Knižního klubu. Výsledný román je v našich podmínkách pozoruhodným úkazem – a pro milovníky Skotska, dobré literatury a poučné historické prózy povinnou četbou.

 

MARIE MICHLOVÁ

SMRT MÚZ

Vydal Torst, 2012.

514 stran.



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,250
20,460
28,650
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře