Jako básník byl geniální. Když chtěl. Jako člověk měl k dokonalosti daleko. A jako šéf filmového odboru na ministerstvu informací zestátňoval československou kinematografii. VÍTĚZSLAV NEZVAL je i šedesát let po smrti někým, ke komu se vracíme, ačkoliv se s ním v duchu často hádáme. Dnešní generace už na něj tolik nepřísahají, ale jeho poezie se přesto nikdy nestane nudnou klasikou. Koluje nám v žilách. Edison, Sbohem a šáteček, Žena v množném čísle, Praha s prsty deště i Absolutní hrobař s modernistickými obrazy, jako je tento: „Smečka psů pronásleduje stín jelena, který se pase za výkladní skříní na trávníku, jenž pokrývá ohromný kulatý stůl, připravený na večeři pro tři.“
Tento článek je součástí balíčku PREMIUM.
Odemkněte si exkluzivní obsah a videa!
