Ostatky kardinála Josefa Berana, vězně nacistů i komunistů, se přesně před pěti lety po půl století vrátily do vlasti. Chtěli se ho zbavit navždy a nakonec režim boj s tímto drobným, a přitom tvrdohlavým mužem prohrál.
Když byl Josef Beran (1888 až 1969) v nacistickém koncentračním táboře, zřejmě ho nikdy nenapadlo, že bude jednou kardinálem, a až bude umírat, bude za ním spěchat papež, aby byl u jeho posledních chvil. Domů nesměl ani po smrti a jeho ostatky se z Říma do vlasti vracejí až nyní.
Rodák z Plzně měl podobný osud jako řada jiných československých kněží. Po maturitě studoval teologii v Římě, v červnu 1911 se stal knězem. Po působení na různých místech od roku 1929 přednášel na Teologické fakultě v Praze a roku 1932 byl jmenován rektorem pražského arcibiskupského semináře. Šestého června 1942 byl Beran zatčen a převezen do pankrácké věznice, pak do Terezína a nakonec skončil v koncentračním táboře Dachau. Po osvobození, na podzim 1946, byl jmenován pražským arcibiskupem. Veřejně působit ale mohl jen krátce.
Komunistická internace
Po zvolení Klementa Gottwalda prezidentem přistoupil Beran na to, že bude v katedrále svatého Víta konat slavnostní bohoslužbu Te Deum. Současně ale vybízel kněze, aby nepřijímali od režimu žádné oficiální funkce. Takovou postavou byl například kněz Josef Plojhar, který se v Gottwaldově vládě stal ministrem zdravotnictví a byl suspendován z kněžské funkce. Samotného Berana režim považoval za jakousi postavu představující střed mezi kolaboranty a „reakčními“ biskupy. Beran zřejmě soudil, že komunistické panství se dlouho neudrží, zatímco třeba litoměřický biskup Štěpán Trochta si myslel opak.
Plojhar se ale stal zásadní otázkou, protože komunisté chtěli jeho církevní trest zrušit, a to Beran udělat nemohl. V červnu 1949 Státní bezpečnost rozeslala falešnou instrukci kněžím, jež tvrdila, že se ruší instrukce předchozí, které kněžím zakazovaly podporovat režim. Josef Beran na to zareagoval kázáním, kde slíbil, že nikdy nebude kapitulovat a že ten, kdo odmítne zradit Boha, nemůže být zrádcem vlasti a lidí.
Dne 19. června 1949 StB zorganizovala vypískání Berana v katedrále a arcibiskupa internovali, nejdříve dva roky v Arcibiskupském paláci, později na různých místech. Neustále ho sledovali, neznal ani místo svého pobytu, nesměl číst ani komunistický tisk. StB jemu a jedné řeholnici podle některých svědectví přimíchávala do jídla afrodiziaka, aby se daly vyrobit kompromitující záběry. Pokus skončil fiaskem, protože estébáka přistihli.
Domov anebo Řím
Internace skončila, když papež Pavel VI. v únoru 1963 Berana jmenoval kardinálem. Beran stanul před volbou, že buď odjede do Říma, pak se ale nebude moci vrátit, nebo zůstane v exilu. Nakonec se rozhodl odejít, aby mohl být v čele arcidiecéze nahrazen kolaborující kapitulní vikář Stehlík biskupem Františkem Tomáškem.
Beranovi zbývaly čtyři roky života. Na II. vatikánském koncilu přednesl projev o svobodě svědomí. Tam pronesl slavnou větu: „I v mé vlasti katolická církev stále trpí pro to, co bylo v minulosti jejím jménem vykonáno proti svobodě svědomí, jako bylo v patnáctém století upálení kněze Jana Husa.“ Navštěvoval krajany a byl slyšet ve vysílání Vatikánského rozhlasu. Založil středisko Velehrad, vydávající literaturu pro československé katolíky. Ještě v lednu 1969 hovořil o smrti Jana Palacha, jehož čin neschválil, ale řekl, že se sklání před jeho hrdinstvím a ideálem.
Dne 17. května kardinál Beran umíral a papež Pavel VI. ho jel navštívit, dorazil ale několik okamžiků po jeho smrti. Jako privilegium byl Josef Beran pohřben v kryptě pod chrámem svatého Petra vedle hrobek papežů mnoha staletí. Kdyby tam jeho ostatky zůstaly, byl by to symbol údělu Čechů, co museli volit exil. Když se vracejí, je to zase symbol, že boj s ním komunisté prohráli.
