nahoru

Spielreinová Sabina

HANA BENEŠOVÁ 15. února 2018 • 04:30
Spielreinová Sabina
foto: Profimedia.cz

„Chtěla mě svést a teď se mi mstí,“ vysvětloval Carl Gustav Jung v dopise Freudovi. „Nikdy jsem neměl milenku, jsem ten nejnevinnější manžel.“ Žena, již zapřel, byla jeho pacientkou a životní inspirací. Sabina Spielreinová (1885–1942) kvůli Jungovi vystudovala medicínu a věnovala se psychoanalýze. Z lásky k němu se však nevyléčila.

„Jak si mohu vážit muže, který mi lže, krade moje myšlenky, není mi přítelem, ale soupeřem? Protože ho miluji. Miluji ho a nenávidím,“ zapsala si Sabina Spielreinová v listopadu 1910 do deníku. Vztah se ženatým Jungem se rozdrolil, vytouženého, plavovlasého syna Siegfrieda mu neporodila, na společnou budoucnost mohla zapomenout. O to víc prahla po jeho uznání. „Neumím si představit, že v jeho očích budu za hloupou husu…“ Osobní zápisky Jungovy osudové ženy zůstaly neznámé až do října 1977. Tehdy se kvůli rekonstrukci začala vyklízet budova bývalého Psychologického institutu v Ženevě. Ve sklepě paláce Wilson se krčil zaprášený kufr. Ukrýval Sabininu korespondenci s Carlem Gustavem Jungem a Sigmundem Freudem.

Rabínova vnučka

Jekatěrinoslavský rabín Mordechaj byl na svou jedinou dceru hrdý. Eva Lublinská patřila k prvním ženám, jež v Rusku studovaly na univerzitě. Navíc byla krásná. O nápadníky neměla nouzi, ačkoliv její věno otec rozdal chudým. Byl si jist, že Bůh se o Evu postará. Provdala se za zámožného obchodníka s hnojivy Naftula (Nikolaje) Spielreina a odstěhovala se za ním do Rostova na Donu. Zde se jim 25. října 1885 narodila dcera Sabina. Neduživé, uplakané dítě. O dva roky později přišel na svět Jean, pak další syn, Izák, nakonec druhá dcera, Emilie, a nejmladší syn – Emil. Sabina se v šesti letech rozhodla, že se stane alchymistkou. Nesnesla také, aby jí někdo vyprávěl pohádky. Vymýšlela si svoje příběhy. Za vzpurné chování a odmlouvání dostávala výprask. Na holou. Před bratry. Poníženě pak musela políbit otcovu trestající ruku. Nikolaj Spielrein si přál, aby jeho děti v životě uspěly. Vyžadoval po nich vynikající studijní výsledky, ve stanovené dny směly doma hovořit pouze francouzsky, německy, jidiš a rusky. Sabina se učila pilně. Rabína Mordechaje velmi potěšil záměr jeho vnučky být lékařkou. Jejich chasidský rod se pyšnil řadou učenců a léčitelů.

V květnu 1901 se Eva Spielreinová s dcerami, patnáctiletou Sabinou a šestiletou Emilií, vydala z Rostova na nákupy do Berlína a pak na zotavenou do Karlových Varů. Pubertální dívka matce lázeňský, ozdravný pobyt zpestřovala hádkami, hladovkou a vyhrožováním sebevraždou.

Nedlouho po návratu do Rostova, dva týdny před šestnáctými narozeninami Sabiny, zemřela na tyfus její mladší sestra Emilie. „Tehdy jsem onemocněla. Uprchla jsem do samoty,“ uvědomovala si Sabina.

Gymnázium ukončila na jaře 1904 se zlatou medailí pro nejlepší žákyni. V té době doma s rodiči a bratry odmítala komunikovat, měla tiky, ze vzteku uhodila matku. Eva Spielreinová odvezla dceru do sanatoria ve švýcarském Interlakenu. Měsíční pobyt jí nepomohl. Vyhlášený curyšský neurolog Konstantin von Monakov, jejž posléze vyhledaly, odmítl dívku léčit. Sabinu jeho postoj silně rozrušil. Do hotelu přivolaný lékař 17. srpna 1904 zjistil, že Sabina „prokazuje známky akutní hysterie. Střídavě se směje a pláče,… vynucuje si příjem do léčebny… umístění v psychiatrickém ústavu je nezbytné.“

Farářův syn

Na klinice v Burghölzli se o čtyři stovky pacientů starali čtyři lékaři. Šéfoval jim psychiatr Paul Eugen Bleuler. „Práce v Burghölzli byla vstupenkou do kláštera,“ konstatoval Carl Gustav Jung, jenž na místo zástupce sekundáře nastoupil 1. prosince 1900. Ambiciózní lékař byl synem chudého evangelického faráře. V mládí si představoval, že jeho dědeček je nemanželský potomek Goetha; nuzné poměry tím získaly vyfantazírovaný lesk. V únoru 1903 se Jung oženil s bohatou nevěstou, Emmou Marií Rauschenbachovou, v noci se mu však vracel sen o tajemné černovlasé dívce. Vysněnou postavu spatřil na klinice v srpnu 1904. „Mladá, hezká dívka, velmi inteligentní… Pojednou se mi vybavil můj sen… Vždyť to je ona! … Její dědeček byl rabín,“ vzpomínal Jung po letech. Jeho ztělesněný sen měl chorobopis číslo 8793 a trpěl hysterií. Neurotická Sabina byla mezi pacienty výjimkou, většinu z nich na kliniku přivedl těžký alkoholismus, epilepsie nebo organické poškození mozku.

Jung předepsal devatenáctileté dívce přísný klidový režim a přeslechl varování její matky, že její dcera podléhá citovým afektům, snadno se zamiluje. Devětadvacetiletý lékař denně zaznamenával rozhovory s hospitalizovanou. Sabina připustila, že má se svým otcem komplikovaný vztah, zmínila se, že ještě v jedenácti letech jí dával na holou. O skutečnosti, že ji tělesné tresty vzrušovaly a ona si kvůli tomu připadá zlá a zkažená, mlčela až do prosince.

První týdny na klinice často trucovala a chovala se výstředně. Na ředitele Bleulera to žádný dojem neudělalo. U labilní, vzdělané dívky podporoval její zájem o vědu a už v říjnu Spielreinovy překvapil zprávou, že se jejich dcera na jaře hodlá zapsat na medicínu. Sabina se – jak ostatně předvídala její matka – do Junga zamilovala. V prosinci 1904 se manželům Jungovým narodilo dítě a Sabinin stav se prudce zhoršil. Tehdy poprvé Jungovi přiznala, že při ranách pociťovala sexuální touhu.

Sabina na svém lékaři lpěla, říkala mu zdrobněle Junga, hrála si s ním, například se stylizovala do harémové krásky. Jung své pacientce důvěřoval, přinesl jí svou disertaci, přesvědčoval ji, že se musí stát psychiatričkou.

V dubnu 1905 se Sabina přihlásila na medicínu a bezelstně uvedla, že v Burghölzli je coby pacientka. Univerzita si vyžádala znalecký posudek ředitele Bleulera. „Sabina Spielreinová není duševně chorá,“ sdělil. Sabina strávila v Brughölzli deset měsíců. Po propuštění z kliniky Jung nabídl jejím rodičům, že se jí i nadále může věnovat. Jako lékař.

Prubířský kámen

„Léčím jednu hysterii Vaší metodou. Je to obtížný případ, dvaadvacetiletá ruská studentka, už šest let nemocná,“ napsal Carl Gustav Jung 23. října 1906 Sigmundu Freudovi. Otec psychoanalýzy mu odpověděl, že inteligence pacientky bude přínosná pro úspěch léčby.

Sabina se v té době věnuje studiu. Pochopitelně navštěvuje Jungovy přednášky, diskutují spolu. Jung přednese na Mezinárodním psychiatrickém kongresu v Amsterodamu příspěvek „o těžkém případu hysterie velmi inteligentní ženy“. Hovoří o Sabině. V červenci 1907 popisuje Jung Freudovi sen „jedné pacientky“ o vězni, který chce otevřít klec s ptákem a pustit ho na svobodu. Freud rozklíčuje, že dotyčná touží mít s Jungem dítě. Sabina opravdu snila o tom, že Jungovi porodí syna. Modrookého, plavovlasého Siegfrieda. Oba totiž k slzám dojímala hudba Richarda Wagnera…

V květnu 1908 Jung Sabině píše: „Má lásko, mnohého lituji. Mrzí mě má slabost a proklínám svůj osud, jenž mně hrozí.“ Za dva měsíce ji v dopise prosí: „Vrať mi… aspoň trochu lásky..., kterou jsem ti poskytl v době Tvé nemoci.“ Jung přesvědčuje Sabinu, že je stvořena pro svobodnou lásku, jí se protiví být „někým pro ukrácení volné chvíle“. Následuje rozchod.

Do Rostova dorazí anonym. Starostlivou matku zajímá, jaký je Jungův vztah k její dceři. „Přestal jsem odsouvat city do pozadí,“ vysvětluje Evě Spielreinové. „Nikdo nemůže dvěma dospělým lidem bránit v tom, co chtějí dělat.“ Na závěr ji požádá o honorář za lékařské konzultace.

Město je plné klevet – ten doktor z Burghölzli, Jung, chce kvůli pacientce opustit rodinu! Lékař ze své ostudy viní Sabinu. Nařkne ji, že ho schválně očernila a ranila. V březnu 1909 si postěžuje Freudovi, že mu jistá žena způsobila „ošklivý skandál“. Bezradná a nešťastná Sabina v květnu 1909 písemně žádá Freuda o radu. Viděla ho ve snu, věří, že ji vyslechne a pomůže. Freuda její opovážlivost pohorší a ptá se Junga, kdo je ta tlachalka. Jung přizná, že Sabina Spielreinová je onou osobou, o níž mu už psal. „Stala se studijním předmětem mé psychoanalýzy, kvůli tomu k ní chovám zvláštní náklonnost… Byla můj prubířský kámen. Chtěla mě svést a nyní se mi mstí,“ ospravedlňuje se – a Freud o jeho slovech nepochybuje.

Dotčená Sabina si přeje, aby ji Jung přestal pomlouvat. Svěří Freudovi, že Jungovi „obětovala svou dívčí hrdost“. „Svedl mne, miloval mne,“ upřesňuje. Intimitu vztahu dokládá tím, že jí Jung půjčil svůj deník. Rozladěný Freud pochopí, že sekunduje v milenecké rozepři. Jung o dva roky později v dopise Freudovi poměr se Sabinou zlehčuje – šlo jen o „trochu biologie“.

Sabina v září 1911 promuje a odjíždí z Curychu do Vídně. V říjnu se stává členkou Vídeňské psychoanalytické společnosti, na konci listopadu má přednášku Destrukce jako příčina bytí.

„Je velmi bystrá,“ ocení Sabinu po osobním setkání Sigmund Freud. Ke sňatku s ruským židovským lékařem Pavlem Scheftelem jí gratuluje v srpnu 1912. Rok nato jí blahopřeje k narození dcery Renaty a dodává: „Vaše pozdravy Jungovi rozhodně nepředám a Vy dobře víte proč.“

Bez peněz

V letech 1912 až 1914 působí Sabina v Berlíně. Na začátku první světové války odcestuje do Švýcarska. Intenzívně se věnuje dětské psychologii, analýze snů, lingvistice, mimo jiné se zabývá utvářením oidipovského komplexu u dětí. Z odborného hlediska nahlíží také své problémy – neshody s tchyní. S Jungem si stále dopisuje, s manželem si nerozumí. Žijí z jejího věna, Pavel Scheftel je bez profesního uplatnění nespokojený, v lednu 1915 se sám vrací do Ruska.

Zimní semestr 1921/1922 v Ženevě vypadá slibně. Institut Jeana-Jacquesa Rousseaua dostal dotace a Sabina plat. Přednáší o psychoanalýze a dětském vývoji, publikuje objevnou stať o Vzniku dětských slov máma a táta. Na konci roku je však znovu bez peněz. Nemajetní pacienti platí málo, většinou vůbec. Ještě že ji matka naučila šít, od švadleny lidé altruismus nečekají. Protlouká se, jak to jde, devítiletá Renata vyrůstá v internátu.

V červnu 1922 Nikolaj Spielrein svou dceru upozorňuje, že v Moskvě vznikl výzkumný institut dětské psychoanalýzy. Mohla by pracovat ve své zemi. Zvěsti, jež přicházejí ze Sovětského svazu, ovšem v Sabině vzbuzují obavy. Jejich dům v Rostově je plný nezvaných nájemníků, ale to je to nejmenší. Nejraději by se uchýlila do Vídně, láká ji Berlín, kde našla útočiště řada ruských emigrantů. K návratu do Ruska Sabinu kupodivu přemlouvá i její manžel. Po sedmiletém odloučení jí navrhne, aby zase žili spolu. Sabina váhá. Své rozhodnutí sdělí Freudovi. „Váš úmysl odejít do Ruska je lepší než má rada, abyste zkusila štěstí v Berlíně,“ odpoví jí. Sabina odcestuje na oficiální pozvání profesora Rossolima z Neurologického institutu moskevské univerzity. „Neznám Rusko a v žádném případě bych tam nechtěla zůstat,“ uvede v žádosti o vízum, jež jí má umožnit návrat do Švýcarska. Své deníky, korespondenci s Jungem a Freudem, dopisy od rodičů a přátel pečlivě uloží do kufru. Před odjezdem v létě 1923 předá zavazadlo do úschovy kolegovi Claparderovi ze ženevského Psychologického institutu. Je přesvědčena, že za rok za dva bude zpátky.

Hadí rokle

Sabina má tři zaměstnání – od září 1923 pracuje ve Státním psychoanalytickém institutu, je dětskou lékařkou ve Vesnici III. internacionály a vede katedru psychologie v Moskvě. V roce 1924 se stěhuje za svým mužem do Rostova, pracuje jako lékařka na tamní psychiatrické klinice a s bratry Izákem a Jeanem rozvíjí teorii čísel. Sabinin manžel Pavel Scheftel je primářem rostovské dětské kliniky. Svou kolegyni, internistku Olgu Snitkovskou, přivedl do jiného stavu, se Sabinou sdílí domácnost. V červnu 1926 – v jedenačtyřiceti letech – Sabina porodí druhou dceru, vybere jí jméno Eva. Po Pavlově náhlé smrti v roce 1937, kdy na ulici podlehl infarktu, Sabina vyhledá manželovu milenku. Renata s Evou by měly poznat svou nevlastní sestru Ninu. Sabina a Olga si navzájem slíbí, že kdyby jednu z nich zatkli, ta druhá se o děti postará. Psychoanalýza už je v Sovětském svazu několik let zakázána, obětí čistek přibývá – stačí málo nebo taky nic, aby člověk skončil v gulagu, přišel o život. Vedoucího psychotechnické laboratoře Izáka Spielreina popravili v prosinci 1937, děkana Moskevského institutu pro energii Jeana Spielreina zastřelili v lednu 1938 a profesora biologie na univerzitě v Rostově Emila Spielreina postavili ke zdi v červnu 1938. Jejich otce Nikolaje zabil smutek. Během jediného roku ztratila Sabina manžela, otce a tři bratry. Pro kufr v Ženevě plný vzpomínek se vrátit nemůže. Z pasti, v níž uvízla, není úniku. To nejhorší však teprve přijde.

V červenci 1942 Rostov padne. Devátého srpna vydává německé velitelství nařízení, že se mají v úterý 11. srpna 1942 v osm ráno židovští obyvatelé ve vlastním zájmu dostavit na určená shromaždiště. Mají s sebou mít příruční zavazadlo, cennosti a klíče s připevněnou adresou. „Německé policejní orgány… nevidí jiného východiska než soustředit Židy do oddělené části města, kde budou uchráněni od nepřátelských aktů nežidovských občanů,“ ubezpečuje je ve výzvě o nutnosti stěhování Dr. Lurje ze židovské rady starších. Naděje přece umírá poslední…

Sabinu naposledy zahlédne sousedka v davu lidí, který němečtí vojáci ženou Andělskou ulicí. Sabina klopýtá, Renata s Evou matku podpírají. Vraždění rostovských Židů trvá dva dny, z Hadí rokle za městem se stane hromadný hrob.

Carl Gustav Jung přežil svou múzu o devatenáct let. Na sklonku života připustil, že „láska k Sabině ho přivedla k nejdůležitějším věcem v životě“.

HANA BENEŠOVÁ


Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,290
20,530
28,530
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře