nahoru

Ženy islamistů

Lenka Klicperová, Markéta Kutilová 8. února 2018 • 04:30
Ženy islamistů
foto: Lenka Klicperová

„Chci zemřít, smrt pro mě bude lepší než život. I pro mé děti bude lepší dál nežít. Proč? Byla jsem Dá’iš. Byla jsem s Islámským státem.“ Přiznání z úst jedné z královen chalífátu, Tunisanky jménem Chadídža. Uprostřed stanu v uprchlickém táboře Ajn Issa nedaleko od Rakky zní její přání teatrálně.

Rakka, hlavní město samozvaného Islámského státu, je osvobozeno, byť zničeno. Z útrob rozstřílených a rozbombardovaných domů se vyvalily nejen desetitisíce jejích obyvatel, ale také rodiny těch, kteří Rakku ovládali – rodiny džihádistů, zejména jejich manželky a děti. Tedy bývalá šlechta chalífátu.

Peklo na zemi

Dominují jim rusky mluvící ženy z kavkazských republik a ženy ze severní Afriky. A tak zde potkáváme takřka celý svět – ženy ze Španělska, z Tuniska, Alžírska, Maroka, Kazachstánu, Dagestánu, Turecka, Čečenska a dalších zemí.

Spojenecká letadla Rakku prakticky neustále bombardovala, a hlavní město Islámského státu se tak změnilo v peklo na zemi. Lze jen odhadovat, kolik civilistů při náletech zahynulo, kolik jich zemřelo během bojů a kolik jich islamisté vzali do hrobu s sebou jako rukojmí.

Většina manželek islamistů se během posledních říjnových dní dostala během bojů k pozicím kurdsko-arabských sil SDF (Syrské demokratické síly) pod vedením kurdských Lidových obranných jednotek (YPG). Jejich manželé byli v té době buď mrtví, nebo na útěku. Někteří se dostali do zajetí SDF.

Řezali lidem hlavy

Chadídža je jednou ze 120 manželek islamistů z IS, jimž se podařilo přežít poslední dny Rakky, tedy čas, kdy probíhala poslední fáze ­bitvy.

„Můj manžel si vybral smrt a je pro něj lepší, že už nežije. Byl to bojovník,“ přiznává bez obalu Chadídža. Její muž byl také Tunisan a přišel do Islámského státu s jasným úmyslem bojovat za něj a zemřít za něj. To se mu povedlo. Chadídža zůstala i s jejich čtyřmi dětmi. Je to už její druhý manžel, s tím prvním, také Tunisanem, žila v syrském Aleppu, jehož předměstí IS také ovládal.

Uvědomila si, že jí nepomůže nic než lítost. Možná i lítost cítí, a jestli ne, dobře ji hraje. Velká gesta, slzy, velká slova, to je nyní součást jejího života. Ani s tou smrtí to zjevně nemyslí tak vážně. Přesto opakovaně do kamer pláče a v závalu slz vzlyká, že chce zemřít. „Smrt byla lepší pro mého manžela, bude lepší i pro mě a moje děti. Nechci, abychom žili s cejchem Islámského státu. Celá společnost nás odsuzuje,“ naříká tato pět­advacetiletá Tunisanka ve stanu v uprchlickém táboře.

Pravdou je, že ostatní obyvatelé tábora manželky džihádistů nesnášejí. „Žili s námi v Rakce, chovali se povýšeně, řezali lidem hlavy a věšeli je na plot. Jsem naštvaná, že s nimi musíme žít v jednom táboře,“ říká kadeřnice Ajda, která svůj byznys provozuje v modrém stanu na kraji tábora. A jež manželkám extremistů česala vlasy už v Rakce, takže s nimi má bohaté zkušenosti.

Not fighting!

Každá z manželek džihádistů má několik dětí. Jako stupínky, většinou co rok, to dítě. Ale ani ony to nemají jednoduché. Jsou to „děti Dá’iš“. „Nesnášíme je, jejich otcové jsou vrazi, nikdy si s nimi nehrajeme,“ vykládá před stanem desetiletá Rewan, jejíž bratr právě nadává dvěma sestrám z Turecka. Hlouček dětí dívky navlečené do hidžábu doslova šikanuje.

V jejich stanu nás už čeká jejich matka Ginaj. Ještě se ani na nic nestihneme zeptat a už ­chatrnou angličtinou prohlašuje, že její manžel nebojoval. „Not fighting, not fighting!“ opakuje dokola. To ostatně tvrdí skoro všechny manželky džihádistů.

Její turecký manžel je mrtev a ona se zoufale chce dostat i se čtyřmi dětmi zpět domů. Do Istanbulu. „Prosím, zavolejte mému bratrovi, ať si pro nás přijede,“ říká a vytahuje jeho číslo. Nemůžeme ale zasahovat do práce vyšetřovatelů, kteří nám telefonát k sousedům nepovolí.

Turecko považuje syrské Kurdy za teroristy, kvůli jejich napojení na Kurdskou stranu pracujících (PKK). I přesto, že jiný člen NATO – USA – Kurdy podporuje vojensky.

Dnes už není tajemstvím, že Turecko mělo na IS přímé vazby – od IS Turci vykupovali ropu a pro IS nechali ze svého území proudit zbraně, potraviny a další zboží. Hranice z Turecka do Sýrie na území Islámského státu přešlo i 20 000 zahraničních bojovníků. Aniž by jim v tom Turecko jakkoliv bránilo. To ostatně potvrzují všechny manželky bojovníků – dostaly se sem přes Turecko.

„Nebyl to žádný problém, turečtí vojáci se na nás usmáli a řekli, ať jdeme,“ říká dvaatřicetiletá Zama. V létě 2015 se spolu s manželem vydala z Dagestánu do země zaslíbené. „Na internetu ukazovali, jak je tam všechno krásné, město překrásné, žijí tam samí muslimové. Říkali: Přijeďte, podívejte se, jestli se vám tu bude líbit, zůstaňte. Všichni muslimové se sem chystají. My jsme s mužem hodně cestovali, i po Evropě. Tak jsme si řekli, že to zkusíme,“ vypráví žena, jíž jsou pod modrým nikábem vidět jen velké modré oči.

Ve stanu žije se čtyřmi dětmi, má vzorně naklizeno, na rozdíl od Arabek či žen ze severní Afriky.

Spasitel Kadyrov

Jejího manžela uvěznili Kurdové. Zama tvrdí, že manžel bojoval, ale z donucení. „Nebyla práce, tak musel bojovat, zpět nás nepustili,“ pokračuje Zama a pak přiznává, že její manžel byl doma v Dagestánu policistou, jenž přišel o práci kvůli rvačce. Pak se stal kulturistou. Z toho lze usuzovat, že byl snadným terčem pro ty, kteří Kavkazany do služeb IS rekrutovali.

A doma jim v odjezdu k teroristům nikdo nebránil.

„Rusko mělo zájem na tom, aby tito lidé odjížděli. Rádi jim to umožňovali. Bylo to od nich velmi chytré. Sami se tak zbavili potenciálních džihádistů a je fakt, že za poslední roky dramaticky klesl počet teroristických útoků na Kavkaze,“ říká Emil Aslan, politolog z Univerzity Karlovy.

Tisíce Kavkazanů v boji padly, stovky se jich teď chtějí vrátit, včetně jejich manželek. V návratu jim pomáhá Rusko i čečenský prezident Kadyrov. „Nedávno Rusko repatriovalo 40 rodin. My jim v tom nebráníme. Tito lidé jsou pro nás problém, teď s nimi problém budou mít doma,“ říká Lamia Ahmad Rašídová, Kurdka, která vede ženskou sekci tábora Ajn Issa a pracuje i jako vyšetřovatelka.

Nyní na odvoz domů čeká další várka rusky mluvících žen. „Přijede pro nás člověk od čečenského prezidenta Kadyrova, už během tohoto měsíce. Odveze nás domů,“ doufá Žanár, která pochází z Kazachstánu. Shrnuje tak naděje všech rusky mluvících žen, jež se samy o sebe nedovedou postarat a doufají, že čečenský prezident vyvine aktivitu a ze Sýrie je ­dostane.

Žanár se před měsícem narodila trojčata. Jsou to pohrobci, jejich otec, bojovník IS z Kazachstánu, je mrtev. „Já nic, já byla pořád doma, nic jsem neviděla, o ničem jsem nevěděla. Můj manžel mě sem prostě přivezl a pak zemřel. Domů jezdil jen na víkendy, jinak nevím, co dělal,“ tvrdí utrápená matka pěti dětí.

K návratu domů se upíná i Dagestánka Zama. „Chci, aby moje děti chodily do ruských škol a učily se rusky,“ říká s tím, že v Rakce její děti do školy nechodily vůbec. Ani v táboře do školy nechodí. Ty starší si hrají celé dny hry na telefonu, zatímco mladší se tisknou k mámině dlouhé sukni.

Jenže návrat do vlasti nemusí být tak sladký a snadný, jak si ženy malují. „Kadyrov je chce dostat domů, aby posílil národní ­hrdost. Udělaly sice chybu, ale pořád to jsou Čečenky nebo Kavkazanky. Tyto ženy však často končí na popravišti, prostě zmizí a pak je někde najdou mrtvé. Někdy jsou znásilňovány, o tom se samozřejmě moc nemluví,“ doplňuje Aslan.

Budoucnost manželek džihádistů se bude odvíjet hlavně od toho, z jaké země do Sýrie přijely. Některým se nestane nic, jiné skončí ve vězení.

Přístup jednotlivých zemí k nim se dost liší, ale v zásadě se dá říci, že nikdo neví přesně, co s nimi. „Bojovníka IS odsoudíte snadno, ale můžete někoho uvěznit jen proto, že byl něčí manželkou?“ ptá se Bronislav Ostřanský, orientalista z Akademie věd ČR. Podle něj se přísně k IS manželkám postavila Belgie, Francie a Nizozemsko. „Když se vrátí, jdou automaticky do vězení, protože byly součástí teroristické organizace,“ vysvětluje.

Generace džihádu

Role žen v IS byla nejdříve jednoduchá. Žena měla poskytovat zázemí bojovníkovi a rodit děti. „Jenže jakmile začal IS ztrácet město Mosul, vydalo vedení IS prohlášení, že i ženy se mohou účastnit boje. A skutečně desítky žen zemřely jako sebevražedné atentátnice,“ říká Ostřanský. Právě kvůli novým nařízením chalífátu jsou manželky bojovníků nyní vnímány jako hrozba. „Dostaly za úkol vrátit se do svých zemí původu a vychovat další generaci džihádistů. Ale nemají zakázáno ani účastnit se přímého útoku. Vzpomeňme na Kavkaz a tamní černé vdovy,“ varuje Ostřanský.

Nyní je čas vzpomenout si na srdceryvný pláč Tunisanky Chadídže a její přání zemřít. „Nemůžu žít s cejchem džihádistky, všichni to o mně vědí. Nemůžu se vrátit zpět do Tuniska. Chci zemřít.“

Během doby, kdy jsme v táboře pracovaly, se Chadídža ujala tří osiřelých dětí z Egypta, také potomků islamistů. Jejich otec padl. Matka z neznámých důvodů nechala děti svému osudu a utekla do Turecka. Chadídža si chce sirotky vzít k sobě a starat se o ně. Počet drobotiny obývající její stan o rozměrech dva krát tři metry tak stoupne na sedm. Můžeme jen spekulovat, co ji k tomu vede – velmi pravděpodobně snaha zalíbit se kurdským úřadům a vydobýt si v Sýrii trochu lepší pozici. Pozici polepšené džihádistky.

Slova o touze po smrti jsme pak slyšely i z úst další manželky džihádisty, Syřanky Mai. „Chci se dostat do Turecka a tam klidně žít. Turecké úřady se na nic neptají, normálně nás pustí do země,“ potvrzuje známý fakt, že hranice ze Sýrie do Turecka už překročily tisíce bojovníků a jejich rodin.

„Když se to nepovede, chci zemřít. I s dětmi. Bude to tak pro nás všechny lepší.“ Mai je bývalá učitelka angličtiny ze syrského Homsu, mluví plynně anglicky a ostentativně kouří. Možná je to celé hra a chce ukázat, že už nesdílí myšlenky džihádu. „Chalífát byl pro mě zklamání, šlo jim jen o prachy,“ říká Mai. Dokonce přiznává, že jí bylo občas líto sexuálních otrokyň bojovníků. „Když je vozili po městě, nikdy je nezahalovali, aby všichni viděli, že tohle jsou otrokyně, to bylo hrozně potupné,“ říká Mai, ale jedním dechem dodává, že otroctví je vlastně normální. Když bojovník vyhraje, má právo vzít si manželky a dcery soupeřů jako kořist.

Nějak se nemůžeme zbavit pocitu, že všechno na téhle mladé matce čtyř dětí je falešné. Prostě jí nevěříme. Vypadá to, že tu hraje jen jakousi hru pro nás, novinářky. „Těmto ženám nelze příliš věřit. Lžou o tom, že jejich manželé nebyli bojovníci, nebo říkají, že o ničem nevěděly, hrají divadlo,“ myslí si Lamia Rašídová, která se všemi strávila při rozhovorech stovky hodin.

Pod nikábem Vuitton

V nehostinném táboře Ajn Issa v současné době přebývá na 17 000 civilistů, jimž se podařilo dostat z Rakky. Jsou zde ale i lidé z Aleppa, Mosulu a dalších částí rozvráceného chalífátu. V táboře je o civilisty po materiální stránce postaráno. Ženy mají k dispozici dostatečné zásoby potravin, v táboře se vaří v rozlehlé vyvařovně, kde se denně spotřebuje deset tun obilovin. Několikrát do týdne přijíždí ambulance, k dispozici je i ženská lékařka. Stany jsou jakž takž vytápěné. V Sýrii je nyní zima a teploty padají až k nule. V táboře mají děti možnost chodit i do školy, ale...

„Většina manželek džihádistů neposílá děti do školy, ačkoliv tu možnost mají. Ony chtějí své náboženské školy,“ říká vyšetřovatelka Rašídová. Přesto se některé ženy islamistů cítí ublíženě. Málokteré jsou také ochotny poskytnout interview novinářům. Nikdo je k tomu v táboře nenutí, je to jen na nich. „Podívejte se, v jakých podmínkách tady musíme žít!“ rozmachuje se rukou žena z Alžíru, která odmítla sdělit své jméno. Tohle je moje kuchyně, ukazuje důsledně zahalená žena, z níž jsou vidět jen černé oči, podmalované tužkou. A na rukou zlaté prsteny a náramky.

„Lidé tu jsou milí, to ano, ale ne všichni. Vojáci mi sebrali všechny cennosti, měla jsem iPhony, hodně věcí od Louise Vuittona. To mi všechno sebrali a teď nemám nic,“ máchá rozčileně rukou ověšenou cinkajícím zlatem. Podle ní se v Rakce pod Islámským státem žilo velice dobře. Lituje jen toho, že se Islámský stát nakonec roz­padl a jí jako džihádistické manželce skončily zlaté časy.

Nenáviděla jsem ho...

Ne všechny manželky bojovníků IS však prožívaly pohodlný a blahobytný život. Radže je šestnáct let. Do této doby se stihla třikrát provdat za bojovníky IS. Proti své vůli ovšem. Chodila chvíli do školy, ale pak jí otec přikázal se školou přestat. Poprvé se musela vdát, když jí bylo třináct let. Za islamistu, pochopitelně. Do roka porodila malého Muhammada. Žili všichni v Bukamalu, v provincii Dajr az-Zaur, v níž se nyní stále bojuje a kam se uchýlilo asi tisíc bojovníků IS. Někteří sem uprchli z Rakky.

„Pak otec řekl islamistům z IS, aby mě rozvedli. A musela jsem si vzít bratrance z Iráku, který byl taky u IS. Pak otec opět změnil názor a donutil mne vzít si Hámida z IS,“ vypráví mladičká dívka svůj příběh, jemuž asi nerozumí ani ona sama. Konzervativně vychovávaná dívka přece nemusí ničemu rozumět, ta má jen poslouchat příkazy otce nebo manžela. „Hámidovi bylo pětatřicet. Kromě mne měl ještě jednu ženu.

On byl součástí Hizby, tajné policie IS, která byla hrozně krutá. Byl dokonce jejím velitelem emírem, byl hodně bohatý. Mému otci za mě zaplatil milión syrských lir. Bil mě každý den, choval se ke mně jako k otrokyni,“ vypráví nesmírně krásná Radža. Jejího manžela nakonec zatkli Američané jako mnoho význačných představitelů IS. Je ve vyšetřovací vazbě, Radža neví kde. „Nenáviděla jsem ho, jsem ráda, že je pryč. Ale možná ještě víc než IS se bojím své vlastní rodiny, která byla na IS napojená. Můj strýc byl taky Dá’iš. Bojím se, že mě bude otec chtít zase prodat,“ líčí svoje obavy Radža. Islamisté byli nakonec v Bukamalu obklíčeni kurdsko-arabskými SDF. Hámid začal nutit Radžu, aby začala kouřit, aby přestala nosit nikáb. Aby vypadali jako normální civilisté, ne členové IS.

Co s nimi?

„Co s ženami džihádistů? Nevíme. Jejich domovské země o ně zatím nejeví téměř žádný zájem. Někteří odmítli domů odejít a raději tu zůstali. Část těchto lidí žije stále ideologií IS. A pochybuji, že se změní. Ostatní civilisté z tábora je nemají rádi. Kdyby tu nebyl Asajiš (oficiální zpravodajská agentura), lidi by je raději zabili,“ shrnuje Rašídová.

Jaký bude tedy osud bývalých královen chalífátu, je zatím ve hvězdách. Mnohem pravděpodobněji se dá odhadovat, co vyroste z jejich dětí v uprchlickém táboře, jejž nemohou opustit. A kde je nikdo nemůže donutit alespoň k tomu, poslat svoje děti do školy. Vyroste nová generace negramotných džihádistů, kteří budou mít před sebou příklad svých mrtvých otců. A své matky budou vidět jako oběti celé roky živořící v uprchlickém táboře. Jsou lepší předpoklady k tomu, stát se džihádistou?

Lenka Klicperová, Markéta Kutilová


Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,290
20,500
28,620
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře