nahoru

Kluk, který mění svět

Marek Gregor 8. února 2018 • 04:30
Kluk, který mění svět
foto: Nguyen Phuong Thao

Ve svých hravých kresbách, které podepisuje nickem MrKiss, dává nové souvislosti předmětům běžné potřeby. Nedávno, při pátém výročním předávání Czech Blog Awards 2017, za ně obdržel Ynspirology Award – cenu za inspiraci. Odmala tančí. S breakdancem projel kus světa. Dvacetiletý student čtvrtého ročníku Gymnázia Na Vítězné pláni Kristián Mensa (20), po dědovi z Ghany, tak trochu náš Afričan, který od mala žije v Dolních Břežanech u Prahy.

Je ti dvacet, a ještě nemáš maturitu. Jak je to možné?

V šestnácti jsem odjel studovat na rok do Ameriky a u nás na gymplu mi ten ročník odmítli započítat. Ani se jim moc nedivím, běžná střední škola ve Státech je tak o pěti šesti předmětech: v mém případě to byla práce se dřevem, fotografická třída, angličtina, němčina a americká historie – to musí každý student splnit každý rok. Ale jinak mi nic neuteklo, vlastně je fajn si takhle prodloužit dětská léta. I když samozřejmě je trochu divný, když tvůj věk končí na -cet a jsi ještě na střední.

Vedle toho, že maluješ, už skoro deset let tančíš na Jižním Městě ve skupině Opatow Flavours. Je opravdu Jižák tak drsný, jak se říká?

Vlastně v něčem jo. Pamatuji si třeba na časy, kdy naše jediná tělocvična byl betonový plácek u stanice metra Opatov. Osobně jsem tam ale žádné větší problémy ­neměl.

A co občasné problémy související s barvou pleti?

Jasně že si občas někdo něco našel, zvlášť když jsem byl malej. Měl jsem kudrnatý vlasy, tedy „mechorost“, menší uši… Ale byly to jen maličkosti toho typu, že mě třeba jeden kluk začal píchat špendlíkem a říkat, že jsem víc „vopálenej“…

Moment, na základce na Jižním Městě ti asi nikdo neříkal, že jsi „vopálenej“. Sám mám děti ze smíšeného manželství, jejich matka je černoška, myslím, že ti spíš říkali negře…

Jasně že to odlehčuju, ale já tohle nikdy neřešil. Vždycky jsem si říkal: „Je to hlupák!“ Zároveň jsem věděl, že mám jistou výhodu: když jeden není ve stádě, není jako většina. A že si můžu jít jinou cestou, zvláště tady, v Česku, kde tmavší barva pleti není tak častá jako třeba ve Státech. I ten taneční svět má u nás pořád svoje hranice. Když má někdo kudrnatý vlasy a trochu africkej vzhled, je jinej, ale stačí jet do Německa nebo do Nizozemska a tam to už úplně mizí. Nevšímat si toho rozdílu mě naučili rodiče, kterým jsem vděčnej i za to, že nás nejen podporovali (Kristián má staršího, dvaadvacetiletého bratra Marka a mladší sourozence, dvanáctiletého Sebastiána a desetiletou Kláru; pozn. red.), přesněji, že nás tlačili, abychom měli na každý den nějakou náplň: výtvarku, hru na klavír, fotbal, tenis, tanec, dramaťák. To mi jako dítěti hodně pomohlo.

Když to takhle vypočítáváš – nebylo toho na vás přece jen moc?

Denně jsem se vracel domů v sedm nebo v půl osmý, ale byl jsem šťastnej. Jasně že jsem třeba tenis hrál tři roky, myslel jsem si, že budu Djoković, a nevyšlo to, protože mi nešlo podání. Taky jsem se chtěl naučit šít. Taky to nevyšlo – když jsem se poprvé píchnul jehlou, řekl jsem si, že to radši nechám na švadlenách.

A pak jsi v šestnácti odjel do Spojených států…

Dlouholetá kamarádka mé maminky jednou zavolala, že přemýšlí nad tím, že by svého syna Ondru poslali na rok jako výměnného studenta do Ameriky, a jestli do toho nechceme jít taky. Našli jsme AFS – organizaci, která má tady, v Praze, pobočku, a pak už to bylo rychlý. Poslali jsme přihlášku, po týdnu se mi ozvala rodina z Colorada a v létě 2014 jsem seděl v letadle. Už po pár dnech jsem si v Denveru našel docela velkou taneční komunitu, každý den jsem měl tréninky. První měsíc dva se mi zdálo, že tam jsem jako na dovolený. Klasickej americkej příběh, nic, co by člověka trápilo: v obchodě skvělý věci, jako chipsy Doritos, limonáda Mountain Dew, donuty, hamburgery… Pak přišla zima, která je v Coloradu docela pořádná, běžně minus deset dvacet, a s tím melancholičtější období. Vánoce s mou hostitelskou rodinou (máma a dvě dcery) byly dost jiný, ani si nekupovaly stromeček a já jako dárek dostal elektronickou zahřívací deku. Stýskalo se mi, ale po Novém roce se to zase rozjelo, přišlo jaro a školní rok pomalu končil! Čeho jsem si na tamní společnosti hodně vážil, je jejich otevřenost. Běžně přijdou, pozdraví a hned, jestli se s nima nechceš někdy vidět. Jindy sedíš v autobuse, někdo tě osloví: „Ty máš hezký boty.“ Nebo jen tak prohodí: „Jak se máš?“

To u nás není…

I mladí jsou tady často hodně uzavření. Stačí si sednout do pražského metra a ta uzavřenost na tebe padne. Když si třeba jen omylem s někým vyměníš pohled, už je z toho kontakt, kterého by se člověk „mohl bát“. Ale mně se to v případě třeba dalších evropských míst těžko porovnává. Já totiž sice celkem často cestuju, ale většinou po tanečních akcích, kde potkávám zpravidla jen lidi z taneční komunity, kteří jsou otevření na dvě stě procent. Vědí, že s nimi sdílíš stejné umění, že máte stejný pohled na svět a TANEČNÍ JAZYK. Často se mi ani nepodaří poznat samotnou místní kulturu. Víš, já jsem strašně vděčný za to, že jsem objevil pohodu v cestování, ale taky tady znám spoustu lidi, kteří tyhle možnosti nevyužívají, a to už většinou není o jen financích, letenku dopředu si přece můžeš koupit třeba za osm stovek.

Chodíš do školy – kdy cestuješ?

Obecně se snažím hodně využívat víkendy, protože jako středoškolák je mám v podstatě volný. A právě o víkendech bývají taneční akce. Seberu se a jedu do Holandska, Anglie, Německa… Minulý rok jsem si dal předsevzetí být alespoň jednou za měsíc někde v zahraničí. Loni i letos jsem si vydělal dokonce i na levnou letenku do Ameriky, abych se mohl vrátit do Colorada. Letěl jsem tam přes Island, se čtyřdenní přestávkou na přestup. Ubytování jsem si tam zařídil přes Couchsurfing, což je aplikace podobná Airbnb, jen s tím rozdílem, že jde o komunitu, která sdílí ubytování zdarma. Lidi mají doma volný gauč, udělají si profil, já jako cestovatel taky. Už jsem takhle bydlel dohromady asi patnáctkrát, několikrát v Holandsku, ale třeba i v Ostravě během Colours.

Sociální sítě a internetová média jsi pobláznil svými „ilustracemi“, jak sám říkáš. Nebojíš se, že ti jednou dojde inspirace?

Tuhle mi došlo, že mám zaznamenaných dalších asi čtyři sta nápadů. Obecně raději dělám pozitivnější věci, hlavním zdrojem je pro mě příroda. Asi kvůli tomu, že bydlíme kousek za Prahou, mě baví stromy, listy, květiny, vlastně všechno, co leží člověku u nohou… Tisíce barev, tisíce tvarů… Jedna ilustrace – květina přetvořená v gramofon – mě napadla, když moje americká host-máma dostala od jedné ze svých dcer k narozeninám řezanou kytku. Říkal jsem si, že už je stejně na konci své životnosti. V kuchyni jsem odstřihnul kvítek, v pokoji k němu nakreslil gramec, ofotil jsem to a pak potichu provázkem přivázal květ zpátky ke stonku. Naštěstí si nikdo ničeho nevšimnul. Taky rád kreslím osobnosti, jednak ty, které mě nějak inspirují, třeba Jimiho Hendrixe, Louise Armstronga nebo Jamese Browna, ale už jsem udělal i ilustrace lidí z té druhé strany, Donalda Trumpa nebo Miloše Zemana.

Kdy přišel první honorář?

To bylo v Americe. Měl jsem už hodně hotových věcí a postupně je začal publikovat na různých portálech: jeden den jsem o sobě napsal článek na BoaredPanda a přiložil pět ilustrací. Druhý den se probudím a vyjeveně koukám, že to má asi šestnáct tisíc sdílení a tisíc komentářů. Další tisíce lidí to viděly na Instagramu! Současně s tím se článek o mně objevil na BuzzFeed, v Huffington Postu i v Metru. A taky přišla nabídka od General Mills, firmy, která prodává cereálie. Jenže jsem to špatně prokomunikoval a oni to zrušili. První honorář jsem dostal od jednoho zlatnictví, dokreslil jsem jim jejich šperky, z prstýnku udělal květinu, z náramku Saturn s prstencem a k tomu přišel krásný americký šek na 75 dolarů, pro mě tehdy velký peníze.

A první peníze v Česku?

To bylo od Pilot Pen. Napsali mi hned po návratu z Ameriky. Paradoxní je, že vůbec netušili, že jsem z Prahy. Úvodní dopis přišel v angličtině, až potom jsem jim napsal česky, že bydlím tady. Do týdne mi poslali krabici jejich propisek, doteď pro ně dělám na Instagram čtyři ilustrace měsíčně. Mají to na svých sociálních sítích. Plno nabídek za mnou chodí přes známé a kamarády. Třeba zbrusu nová pro Bageterii Boulevard, kdy opět maluji pro jejich sociální sítě. S tím bylo spojené promo video s youtuberem Kovym, skvělou osobou a teď už i mým kamarádem. Má to své výhody: fasuju poukázky na jídlo.

V listopadu 2016 tě Huffington Post zařadil mezi „dvacet zázračných dětí, které mění svět“. Nepřišly návaly slavomanství?

Samozřejmě náběhy tam byly, už když o mně napsali poprvé – postnul jsem si to na zeď a kamarádi to sdíleli… Ale já si říkal, že se budu snažit, aby mě to moc neovlivňovalo. Člověka může ten vysavač povýšenosti rychle vcucnout! Napadá mě vtipná příhoda, kdy mi po zveřejnění Kovyho videa, ve kterém jsem účinkoval, přibyla na sociálních sítích četná komunita mladých Čechů. Následně, před prezidentskými volbami, jsem vytvořil ilustraci se Zemanem, který měl místo hlavy toaletní papír. Na to jsem dostal desítky zpráv jako: „Hm, tak ty volíš Zemana, jo? Jsi hroznej.“ Fakt asi dvacet takovýchhle zpráv, ale oni asi holt nepochopili, co pro mě znamená toaletní papír. I proto se snažím používat předměty, které jsou mezinárodní…

Odmítl jsi někdy nějakou na­bídku?

Hodně, tady, v Česku, mi chodí dotazy od firem, zda by mohli použít mou sociální síť, abych je jen sdílel, abych jim dal propagaci způsobem, jak to dělají některé jiné, vlivnější osoby. Jenže to já nedělám rád. Takže jim odepíšu, že děkuji, ale ať se nezlobí. Naštěstí většinou lidi vědí, co dělám, takže spíš přijde poptávka, že by chtěli použít některé mé práce nebo abych jim udělal něco na míru…

Prolíná se ti někde tvá taneční poloha s tou výtvarnou?

Zrovna před nedávnem jsem si říkal, že bych vytvořil projekt, v němž bych nějaké svoje flexibilní taneční figury doplnil ilustracemi nebo malbami. Postupně se snažím zlepšovat v malbě, koupím si plátno, zatím menší, 30 krát 40 cm, už jsem se párkrát přistihnul při tom, že třeba v jedenáct večer u něj sedím a říkám si: „To jsem asi umělec, ne? Když mi tady u toho hraje jazz a místností voněj akrylový barvy!“ Víš, samotné tělo je přece tak inspirativní, ale obecně si myslím, že obě tyhle formy se prolínají už v mém myšlení. Třeba když jsem večer na tréninku, napadnou mě tři čtyři ilustrace, které můžu zpracovat. A obráceně – když kreslím, napadne mě nová taneční póza. Ruka tedy tančí po papíře a tělo maluje na podlahu. Nebo ne? Ale sám si užívám i ty nejbanálnější aktivity, jako mytí nádobí nebo žehlení. Člověk zapomene na všechny strasti a problémy a soustředí se jen na ten hloupý flek na talíři nebo nerovnou zmačkaninu.



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,310
20,530
28,540
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře