nahoru

Nádraží shoří v únoru

Milan Tesař 25. ledna 2018 • 04:30
Nádraží shoří v únoru
foto: Profimedia.cz

Tohle Brňáci dokonale zazdili. Tak dlouho se mezi sebou hádali, jestli hlavní vlakové nádraží zůstane v centru jejich města, anebo se přestěhuje k řece, až – lidově řečeno – vypršel čas. Babišova vláda, která nemá v lásce zdlouhavé demokratické procedury, občanské protesty a referenda, řekla handrkování DOST! Umožnilo jí to nařízení 5B/1955 odsek c/, přeživší všechny novely dopravního zákoníku. Vysloveně říká, že jakmile provinční město není schopno rozhodnout o dopravní stavbě po dobu jednoho sta let, přecházejí veškeré rozhodovací pravomoci na centrálu. Laicky řečeno, brněnský drak dojezdil. O tom, kde bude stát ta jejich „rola“, direktivně rozhodne Praha.

Redakci Reflexu se podařilo dát dohromady takřka kompletní komisi v protokolech uváděnou jako ČNH (Čistá, nebrněnská hlava), mající během vládního rozhodování zvláštní poradní status. Pro mimořádné vytížení se omluvil pouze Jiří Štědroň, autor písně Mám rád vlaky, co někam jedou. Pozvání naopak přijali: primátorka Prahy Adriana Krnáčová, Jana Vetchá, pracovnice Pražského památkového úřadu, majitel stěhovací firmy Pražák a spol. Karel Pražák, jenž měl již několik konfliktů se zákazníky, herec Miroslav Donutil, denaturalizovaný Pražák, a vzácný host, podtrhující význam jednání, stotříletý duch Oscara Niemeyera, světoznámého architekta na penzi, který dokázal postavit současné hlavní město Brazílie na zelené louce, respektive v džungli. I pro tuto zkušenost byl jeho hlas – jak uvidíme – nesmírně užitečný.

***

Pojďme do toho. Byli jste někdy na brněnském hlavním nádraží?

Krnáčová: Ne.

Pražák: Ne. Proč?

Niemeyer: Bohužel ne. Jednou jsem jel z Vídně Vindobonou, na chvilku jsem si zdříml a probudil se až ve Žďáře.

Donutil: Já jezdím po D1. Cestou poslouchám mnou namluvené audioknihy. Víte, jak to na trase někdy vypadá. Můj hlas mě uklidňuje.

Vetchá: Já tam byla jednou, přijela jsem se seznámit s historií Petrova. Ukradli mi tam mobil.

Myslíte si, že vzhledem k nulovému emocionálnímu vztahu k nádraží budete rozhodovat s čistou hlavou?

Vetchá: Je to dost hloupý, že tu s námi Brňáci nemohou být. Rozhodovat o nich bez nich, to mi připomíná Mnichov.

Krnáčová: Tak pozor! Já si to tady vypsala… sto let se v tom ta jelita babrají. V roce 1927 byla vyhlášena soutěž, že jim nádraží v centru smrdí. Vyústila ve snahu posunout dráhu o 600 – opakuju slovy šest set (!) – metrů. Slyšíte dobře. A jakože velkej problém. Za bolševika všichni drželi hubu. Roku 2004 si vypsali referendum… nepřišli lidi. Kompromisní návrh rychlodráhy, že by na starém nádraží nechali pár linek, si zamítli v roce 2009. Rok 2014: druhé referendum, znovu nepřišli lidi. Takže o čem tu mluvíme?

Vetchá (překvapeně): To jsem nevěděla, takže jim je to takhle jedno?

Krnáčová: Přesně, názorná ukázka toho, jak si Brňáci vládnou sami.

Pražák: To je neuvěřitelný. Když se loučil s kariérou čutálista Švancara, přišlo na Lužánky třicet tisíc lidí. A k referendu nepřijdou? Dobře jim tak.

Krnáčová: A chcete slyšet třešničku na dortu? Loni vyšly výsledky předražené studie, která rozhodla, že obě varianty – „Řeka“ i nádraží blíž centru, „Petrov“ – jsou vhodné. Fakt, Šalamoun hadr. A celé to ve finále poslaly k šípku Děti Země tvrzením, že projekt „Řeka“ postrádá kvalitní hlukovou studii. To vám říkám, takový město je zase zralý na diktaturu. Hovada!

Donutil: Nebuďte sprostá, paní primátorko.

Vetchá: Že to říkáte právě vy, Adriano, v Praze je to stejný.

Krnáčová (bojovně se předkloní a klepe důrazně prstem o stůl): Jeden příklad mi uveďte!

Vetchá: Blanka. To jste se předvedli. Člověk se bál dupnout, aby se ve městě nepropadl.

Krnáčová (rozčileně): My? Já Blanku zdědila po debilech, co tam seděli přede mnou.

Vetchá: Aha. A jak jste Máťovi Stropnickému sebrala dohled nad stavebními předpisy? Kdyby takhle jednali v Brně, tak by nádraží vyřešili hned… ale blbě…

Krnáčová: Sto let se s tím serou… (mávne rukou). Předpisy zdržujou.

Niemeyer: Pche! Kvalitnější hluková studie!! Když jsem stavěl v džungli, řvalo mi tam pět tisíc bagrů. Tam měli změřit hluk. Praskl by jim měřák. Co si ty děti ze země myslí? Že nádraží je kostel? Přece není možné, aby nádraží nedělalo hluk.

Prosím, nechte Prahu Prahou, teď jde o Brno a za Brňáky tu máme Mirka Donutila. Mirku, upřímně, jak vy, patriot, celou tu jejich nádražní neschopnost prožíváte? Nejsou blbí?

Donutil: Podívejte, já už jsem spíš Pražák, žiju tady hafo let a vskutku nevím, zda bývalý bard pražského Národního divadla o sobě může říkat, že je Brňák. Nebyla by to zrada na držitelích abonomá? Ale jak jsem říkal, občas tam zajedu vozem, abych si připomněl tu maloměstskou vůni, z níž jsem vyšel.

Pražák: Neuhejbejte, člověče! Na rovinu! Jste Brňák, nebo jako Pražák?

Donutil: Nerad bych byl sluha dvou pánů, tak ano, jako Prágl se cítím.

Přátele, pojďme k jádru pudla. Stěhovat, nebo nestěhovat?

Pražák: Rozhodně stěhovat. Možná to bude naše firma, možná jiná, ale za stěhováky říkám, že to bude drahý jako frasa. A zaplatíte to všichni.

Vetchá: Čas od času se přece stěhujeme všichni. Co na tom může být? Pořád je to o tom: zabalit, přestěhovat, vybalit. Hlavně aby se nic neztratilo.

Pražák: Vy si to, paní, fakt představujete jako Hurvínek válku. Podívejte, já musím najmout kamióny. A že jich bude! To máte dobrých dvacet třicet kamiónů jenom na koleje, další na nástupiště i s cedulema. A to vůbec nemluvím, že bysme stěhovali historickou budovu nádraží… to se pak musí celé rozebrat, napytlovat, to jsou další kamióny. A pak, samozřejmě, uklidit ten bordel.

Co vy na to, pane architekte?

Niemeyer: Podívejte, já bych nejdřív boural a rozhodoval se teprve potom. Teprve když to město srovnáte se zemí, vylezou na povrch přirozené horizonty a vy se můžete kvalifikovaně rozhodnout.

Zanechal byste historickou budovu nádraží?

Niemeyer: Samozřejmě že ne! Tuctová stavba. Já a Le Corbusier jsme vždycky pracovali výhradně s brutálně valivým betonem.

Vetchá: Pane architekte, co to říkáte? Ta budova je památkově chráněná a s nádražím v Břeclavi je nejstarší v Česku. Já tohle prostě nebudu poslouchat. Já vaši práci uznávám, ale tady jde přece o něco víc než o barák. O něco, čemu se říká genius loci, kde se psala historie: celé století odjížděli z nádraží branci maminkám na vojnu, odsud určitě vyjížděl třeba pan Polívka po­prvé do ­Prahy.

Donutil (se záhadným úsměvem): Tak úplně to nebylo.

Krnáčová: Jé, pane Donutile, povídejte, jak to bylo. Mám vaše historky s Bolkem a Frantou Kocourkem moc ráda.

Donutil: Jeli jsme autem, on řídil a byl úplně namol. Vzpomínám si, jak jsme za jízdy skandovali: „Na-ko-pe-me Pra-ze pr-del!“ Parádní doba.

Pražák: Nezlobte se, ale zrovna teď uvažujete úplně jako Brňák. Emoce jsou na hovno.

Niemeyer: Já nevím, o co jde. Kdyby se nádraží stěhovalo jinam, třeba do jiného města, do Jihlavy, neřeknu, ale jde přece pouze o kilometr. To je máček.

Donutil: Souhlas. Já taky byl taková brněnská, dá se říct, pamětihodnost, a přestěhoval jsem se do Prahy úplně v pohodě.

Krnáčová: Já když jsem se stěhovala, tak mě vždycky zajímalo, aby okna nebyla na sever.

Aktivisté a koalice „Nádraží v centru“ argumentují tím, že od řeky by to měli cestující daleko do centra.

Vetchá: Já nechápu, jak může být v Brně, v tom malinkém městečku, něco daleko.

Krnáčová: Víte, jak se v Brně říká ekologickým aktivistům? Zelená lež.

Vetchá: Já slyšela, že u řeky se stavět musí, protože politici a na ně navázané firmy tam skoupili pozemky.

Pražák: A já zase slyšel, že pod Petrovem se stavět musí, protože politici a na ně navázané firmy tam skoupili pozemky.

Donutil (překvapeně): Já tomu nevěřím. Brňák nikdy takhle za roh neuvažuje. Brňák je přímý.

Pražák: Zase mluvíte jako Brňák. Pane redaktore, já vůbec nevím, proč tu ten člověk má být. Herec je to dobrý, ale Pražáka hraje blbě. Je jasně podjatý.

Niemeyer: Víte, v čem je podle mě problém, a tu zkušenost mám i z jiných měst? Jakmile je jedno nádraží ve městě HLAVNÍ, lidi jezdí HLAVNĚ na ně.

Pražák: No to je snad logický…

Niemeyer: Co to udělat jinak? Srovnat se zemí a pak postavit mnoho nádraží po celém městě, aby se o žádném nemohlo říct, že je hlavní. To by celou věc vyřešilo.

Donutil: Já vám říkám, jakmile jim s tím hneme kamkoliv, vyskočí z kůže. Já Brňáky znám.

Pražák (sveřepě): To je mi líto, stěhovat se bude. Naberu lidi, pronajmu kamióny, konečně kšeft.

Vetchá: Námitka! Ve Švejkovi přece přednosta Putimi jasně říká, že nádraží se nesmí stěhovat.

Krnáčová: To jste přesně vy památkáři, rádio Jerevan. Neříkal to přednosta, ale válečný vojenský zákon z roku 1914, a neříkal stěhovat, ale fotit. Vidíte, jak si ohýbáte realitu? Vy mi říkejte něco o Blance.

Niemeyer: Já četl Švejka v portugalštině. Výborný překlad.

Donutil: Mně se líbí, co říká tady pan architekt. Nádraží bych jim tam nechal, ale neříkal bych tomu nádraží. Říkal bych tomu třeba zastávka Petrov.

Krnáčová: Takže kdybych

jela z Prahy do Brna, nejela

bych do Brna, ale do zastávky ­Petrov?

Donutil: Ano, dokonale by to odpovídalo statusu provinčního města. My, co jsme z něj vypadli a dobyli svět, se proženeme v rychlovlaku přes moderní nádraží u řeky.

Mimochodem, ví někdo, co je to za řeku? Pane Donutile?

Donutil: Svratka nebo Svitava. Mně to jako klukovi, který si tam hrával, vždycky splývalo.

Krnáčová (zapíná mobilní aplikaci mapy.cz): Hele, a neteče ta řeka náhodou do centra?

Niemeyer: Chesus, to je nápad! Vy jste měla být architekt! Z nádraží do centra budou pendlovat čluny. Argument vzdálenosti padne. Přátelé, to je geniální, že mě to nenapadlo v Brasílii.

Krnáčová (kouká do mapy): Tak bohužel, neteče do centra.

Všichni: Co?

Krnáčová: Svratka teče z města pryč.

Všichni (zklamaně): Aha.

Pražák: Já bych je nechal s těma kuframa proběhnout. Lidi jsou líní a tlustý. Já to vidím, když stěhujeme a potřebujeme vejtah. A myslíte, že bába s nákupem vyjde jednou po schodech? Hovno!

Pane Pražáku, já pak budu muset ty vaše promluvy trochu upravit.

Vetchá: Mně pořád nejde do hlavy, proč se má vlastně to nádraží stěhovat, když je nejstarší v republice.

Krnáčová: Nelze zmodernizovat, nejde tam dát víc kolejí, málo místa.

Niemeyer: Jak říkám, srovnat se zemí.

Vetchá: Nezlobte se, pan architekte, ale vy na mě působíte strašně destruktivně. Vám jsou sto tři roky a sám musíte vědět, jaký to je, když přestěhujou starého člověka. Když ho vytrhnou z jeho prostředí…

Niemeyer (zničehonic se rozpláče): Proč jste tak zlá, paní Vetchá, když musíte z novin vědět, že žiju v Belu Horizonte v domě pro odložené architekty?

Krnáčová: Jednu věc vám řeknu. Je lepší dvakrát vyhořet než se jednou stěhovat.

(Dlouhé ticho, členové komise se na sebe dívají a na jazyku mají cosi, co nikdo z nich zjevně nechce vyslovit nahlas.)

Krnáčová: Co na mě tak koukáte?

Pražák: No… teď jste to vyslovila.

Krnáčová: Co?

Pražák: Konečné řešení.

Krnáčová: Prosím?

(Další dlouhé ticho, během něhož to všem začíná docházet. Pražák vstane a podívá se, jestli není nikdo za dveřmi.)

Pražák: Jak myslíte, že se dneska staví? Jak myslíte, že se stavěl bytový komplex na místě vinohradského pivovaru? Když ho památkáři developerovi nechtěli nechat strhnout, tak ho prostě zapálili. A bylo.

Vetchá (má dlaně na uších a křičí): Tohleto mi vůbec neříkejte!

Krnáčová: Tedy tato varianta je hustě rychlá. A oheň očišťuje.

Vetchá (začne pobrekávat): Já si připadám jak na konferenci ve Wannsee.

Dobrá, kdo tedy bude Reinhard Heydrich a řekne to nahlas?

Niemeyer: Já to klidně řeknu. Prostě to nádraží zapálíme a nebude CO stěhovat!

Donutil: Ty vole, spálit nádraží? Jezdili jsme z něj s Provázkem na první štace.

Pražák: Tohle nejde, vyveďte toho Brňáka!

Donutil (teatrálně vzlyká dojetím): No tak dobrá, tak su Brňák. Za Prágla se jenom převlíkám. Klidně mě ukřižujte.

Krnáčová: Upřímně, my si myslíme, že byste se měl stát tváří toho projektu.

Donutil (vyděšeně): Kdo my?

(Krnáčová se rozhlíží, všichni pokyvují hlavami.)

Donutil (nechápavě): To jim jako mám říct, že jim tady z Prahy zapálíme nádraží? Zbláznili jste se?

Vetchá (strká si do kabelky tlustou obálku, kterou jí nenápadně podala Krnáčová): Je fakt, že od vás to vezmou.

Pražák: Ještě budou rádi, že mají nádraží u řeky. Až vystoupí ulepený z vlaku, můžou se vykoupat. Kdo tohle má? (Bere mobil.) Já zavolám meteorologům.

(Vytáčí číslo a mluví do mobilu.)

Dobrý den, Hydrometeorologický ústav? Super. Můžete mi dát echo na nějaký suchý den v dohledný době? V Brně! Výborně, píšu si.

(Zapisuje si a pak slavnostně povstane, spolu s ním i zbytek debatujících včetně novináře z Reflexu.)

Pražák (slavnostně): Hlavní nádraží v Brně shoří dvanáctého února.

Donutil (plačky si tiše zpívá pro sebe): Bylo tu, není tu, havrani na plotu…

Niemeyer: Pěkná písnička. Nevíte, kdo ji složil?

Pražák (se stoprocentní jistotou v hlase): Já myslím, že Karel Hašler. Pražák, samozřejmě.



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,290
20,490
28,590
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře