nahoru

Církve nám přestávají stačit

Marek Gregor 25. ledna 2018 • 04:30
Daniel Pešta v instalaci své výstavy DeTermination v pražském DOX
Daniel Pešta v instalaci své výstavy DeTermination v pražském DOX
• foto: 
Nguyen Phuong Thao

Daniel Pešta (59) je typickým příkladem výtvarníka, který, aniž je produktem vysokého uměleckého školství, zaujal i v mezinárodním měřítku. Zúčastnil se posledních tří bienále v Benátkách, vloni byl oceněn na bienále v Londýně, vedle toho má za sebou i úspěšnou grafickou kariéru – v roce 2002 získal domácí titul Nejkrásnější kniha roku, za bibliofilii Tomáš Hrách Kašpárkův konec (Nakladatelství Argo). Jeho právě otevřená výstava DeTermination reaguje hned na několik společenských a politických fenoménů, které znepokojují nás všechny.

Kurátorka Terezie Zemánková v textu k výstavě píše, že jí procházejí „tři motivy: maska, genetický kód a Ježíš Kristus“. Co mají společného?

Maska je pro mne symbolem přetvářky. Málokoho za ni pustíme, abychom ukázali, jací opravdu jsme. Ježíš Kristus je pro mě důležitým symbolem z mnoha důvodů. Kromě obřadu svatosti oslovuje smír, poslání a službu, která by měla být příkladná. Jenže dnešní církve přestávají stíhat fakt, že se vyvíjíme ve vědeckém modu a neustále přicházíme na nová a nová poznání. Nechtějí si to přiznat a všechno se snaží převálcovat vlastními dogmaty. Zvláště pak „rozlousknutí“ genetického kódu bylo pro církve fatální. Zástupně proto Krista vystavuji různým životním, ale i absurdním situacím dneška: Jednou je těhotný, příště v plodové vodě, jindy má jednu ruku dlouhou. A zároveň ho přibližuji civilizačnímu fofru, který kolem těch církevních hodnostářů letí.

V DOX vystavujete obraz rozřezaný na kousky...

Dalším z mých témat je destrukce. Mnoho autorů, kteří svá díla ničí, jde po konceptu, a ještě se u toho natáčí. U mě to bylo jinak, udělal jsem velký obraz letících dívčích šatů. Po roce jsem na výstavě Anselma Kiefera ve Frankfurtu nad Mohanem objevil jeho šaty, doslova identické s mými, jenom jeho malba je několikanásobně větší, což mě tak deprimovalo, že jsem obraz doma rozřezal. Došlo k typickému dialogu, jestli je ego vyšší než já, jestli zbytky obrazu opravdu dokážu vyhodit a jestli nemám alespoň nějaké fragmenty zachovat. Rozřezané části obrazu jsem sroloval do akrylových válců a s pocitem, že to alespoň v nějaké formě bude existovat, ponořil do pryskyřice s tím, že to z ní už nikdo nedostane. Vnitřní ego bylo silnější než pokušení zániku.

Další objekty jste pro změnu z pryskyřice částečně vysekával dlátem?

To byly hodně komplikované figury muže a ženy, na něž jsem vrstvil staré oblečení, co jsem kupoval v sekáčích. Někdy mezi lety 1995 až 2005 jsem dělal pro nakladatelství Argo knižní grafiku a je pak napadlo mi nabídnout, abych udělal knihu o své tvorbě. A já udělal tu zásadní chybu, že jsem souhlasil. To jsem neměl. Když chce totiž autor graficky navrhnout knihu sám o sobě, zacyklí se, nemá odstup. A jak jsem se neustále díval na své věci, začal jsem je relativizovat, včetně těch zmíněných figur. Až jsem dospěl k závěru, že nesmějí existovat. Zase se vracíme k tomu egu. Opět jsem je ponořil do pryskyřicových bloků, kde měly – alespoň v náznaku – levitovat. Jenže zmizely úplně a mně málem vyhořel ateliér. Když totiž rozžhavenou pryskyřici nalijete v takovém množství do formy, působí jako rozpálená pec a linoleum pod ní se začne tavit. Problém byl i v tom, že pryskyřičná hmota chladne asi dalších devět hodin. Nejdřív se opravdu zdálo, že to dopadlo dobře, ještě večer figury v pryskyřici levitovaly, jenže ráno, když jsem přišel, byly pryč, prostě zmizely, protože pryskyřice asi dodatečně vytáhla i ten starý prach, který v látkách byl, a vše se zakalilo. Přišlo mi to strašně líto, představoval jsem si, že se ty moje figury v pryskyřici dusí. Řekl jsem si, že je budu alespoň částečně exhumovat, a udělal si takový archeologický výlet… Jenže pryskyřice je nesmírně odolný materiál, dlátem jsem se k figurám probojovával asi pět měsíců. Navíc jsem vůbec netušil, co se stane, až se tam prokutám. Nakonec jsem měl štěstí, protože tím, jak se oba materiály od sebe odpuzují a pryskyřice se o několik procent zmenšila, látky od ní odskočily.

Často ve svých objektech používáte obtisk vlastní tváře. Jak to máte s narcismem?

Samozřejmě že ho v sobě mám, jinak bych nemohl dělat umění. Ale narcismus má mnoho podob, někdy je neškodný, jindy může být fatální. Například v politice. Sebevzhlíživé tendence některých současných lídrů podle mne společnost zcela paralyzují. Navíc se to ještě komplikuje celou informační válkou, s níž si zatím vůbec nevíme rady. Ještě po celé minulé století ovlivňovali dění lidé, jako třeba Patočka nebo Čapek, když něco napsali, mělo to váhu a bylo to nadčasové. Vypadá to, že se v nás znovu probouzejí totalitní běsy a že opět poslušně nasloucháme podivnostem a překrouceným faktům, jako například, když multimilionář s komunistickou minulostí říká, že všeci kradnú, aby odvedl pozornost sám od sebe. Kam se najednou poděly ty klasické české vlastnosti, jako závist a nepřejícnost? A kdo by to byl před třiceti roky řekl?



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,290
20,530
28,530
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře