nahoru

Jelena Petrovna Blavatská

David Glockner 5. října 2017 • 00:15
Jelena Petrovna Blavatská
foto: Archív

Nejslavnější okultistka všech dob působila jako magnet na lidi, návštěvníky ze záhrobí i katastrofy všeho druhu. Přežila výbuch lodi, odhalené podvody i svého jediného syna. Pravá ruská medvědice, která jde za svým cílem tak trochu přes mrtvoly.

Už její narození (Jekatěrinoslav, ukrajinsky Katerynoslav, Ukrajina, 12. srpna 1831) bylo poznamenáno poněkud ďábelskou událostí. Zdálo se totiž, že nepřežije víc než pár dnů, a tak byly uspořádány křtiny, aby to na onom světě měla lepší. Novorozeně, slabé a neschopné podstoupit ceremonii, zastupovala jeho o pár měsíců starší tetička. Ve chvíli, kdy byl podle zvyku popliván neviditelný ďábel, se tetičce podařilo svíčkou podpálit roucho vedle stojícího popa, který pak ve zmatku oheň rozšířil. Výsledkem bylo mnoho zraněných a ještě více dohadů o tom, jaký děsivý osud Jelenu čeká. Pokud vůbec přežije první týdny.

Neviditelní kamarádi

Přežila. Vyrostlo z ní podle vlastních slov zkažené a rozmazlené dítě. Navzdory tomu, že se ji otec, carský důstojník, pokoušel vycepovat. Po matce, úspěšné spisovatelce, zdědila literární talent, po otci zas tvrdost. Byla chytrá a naprosto postrádala jakékoliv zdvořilosti a uhlazenost. „Nikdy jsem nepoznal tak náruživou osobnost, jakou je ona, tolik chtivou dosáhnout svého cíle, vždy plnou úsilí; nic kolem ní jako by neexistovalo, a i kdyby nebesa měla být na spadnutí, tak by ji to od ničeho neodradilo,“ popisuje ji současník.

Neuznávala žádnou autoritu. Neměla ani žádné kamarády. Nejraději trávila čas v katakombách pod rodinným sídlem, kde ji často přistihli, jak si povídá s někým neviditelným. Ona sama později tvrdila, že se jí často zjevoval jakýsi Ind, který fungoval jako její ochránce, a záhadná dáma jménem Tekla Lebendorfová.

V polovině devatenáctého století se světem prohnala móda spiritismu. Ve vyšší společnosti, dokonce i v té ruské, se staly duchařské seance téměř každodenní záležitostí. Podivuhodné schopnosti mladé Jeleny z ní okamžitě udělaly místní hvězdu. Před vykuleným publikem, v němž nechyběl místní pop se škopkem svěcené vody, rychle psala, co jí diktovala neviditelná estonská židovka Tekla Lebendorfová. Někdy to bylo rusky, jindy zas německy, což byl jazyk, který Blavatská nikdy neovládala. Brzy ovšem vyšlo najevo, že Tekla není mrtvá a že se o ní a jejích životních peripetiích Jelena jako dítě dozvěděla od jednoho z otcových důstojníků.

Vypelichaný havran

Byl z toho malý skandál, kroužek spiritistů se okamžitě rozpadl. Jelena se z toho ovšem nezhroutila. Spiritismus na nějaký čas odložila k ledu.

Z Jeleny Petrovny Hahnové vyrostla dívka, která nesnášela společnost a světské mravy, stejně tak nenáviděla pokrytectví v jakékoliv formě. Obecně přijaté manýry ji dováděly k zuřivosti. Nebyla to žádná krasavice a v kombinaci s vysokou inteligencí, imaginací a divokou, veselou povahou se sklony k brutálnímu cynismu jí hrozilo, že se nikdy nevdá.

Společenským událostem se vyhýbala i za cenu sebepoškozování. Raději si opařila nohu, než aby šla na ples. „Kdyby se byl býval nějaký mladý muž přede mnou odvážil jen hovořit o něčem takovém jako láska, nejspíš bych ho byla na místě zastřelila jako vzteklého psa,“ prohlašovala s nadhledem ženy, jíž podobná věc nikdy nehrozila.

Nakonec se stejně vdala. Jejímu manželovi bylo skoro čtyřicet, jí sedmnáct. Vychovatelka přitom Jelenu škádlila, že se svou povahou se nikdy nevdá. Dokonce ani za toho „starého opelichaného havrana“, generála Nikifora Blavatského, místoguvernéra Erivanské gubernie. Rozkurážená Jelena do tří dnů z generála vymámila nabídku k sňatku.

Okurka ve vagíně

Novomanželé spolu žili jen tři měsíce. Blavatská tvrdila, že manželství nikdy nebylo naplněno a že zůstala pannou. O třicet let později, už jako vůdčí postava světového okultismu, si dokonce nechala vystavit lékařské potvrzení o své neposkvrněnosti. Milovníkům záhrobí se panna v čele hnutí hodila, protože to publiku připomínalo Panenku Marii. Sama Blavatská to brala s nadhledem:

„Lékař si přinesl nástroje, nějaké kukátko či zrcátko, co se tím dá koukat dovnitř, a jiné hrůzostrašnosti. Když se dost vynadíval, zeptal se mě překvapeně: ,Vy jste nikdy nebyla vdaná?‘ – ,Byla jsem,‘ povídám, ,děti jsem ale žádné neměla.‘ Nechtěla jsem zacházet do žádných fyziologických podrobností. ,No jistě,‘ on na to, ,jak byste také mohla, když podle toho, co tu vidím, jste se s manželem nikdy stýkat ani nemohla.‘“

Jenomže to nebyla pravda.

Pes na zlatém řetěze

Blavatská o svém manželovi tvrdila, že mu je kolem sedmdesáti a že už se na nic nezmohl. Ve skutečnosti to byl čtyřicátník s obvyklými potřebami a velmi ji miloval. Soužití ale i tak skončilo divokou hádkou, po níž Jelena vsedla na koně a odcválala z Erivanu (dnes Jerevan) do Tiflisu (od roku 1936 Tbilisi) k příbuzným. Rodinná rada rozhodla, že bude poslána na převýchovu k otci do Petrohradu. Jenomže to se jí nelíbilo. Utekla do Turecka.

V následujícím roce procestovala Blízký východ a Egypt, kde se údajně sešla s jakýmsi Koptem, zřejmě zručným hypnotizérem. Ledacos od něj okoukala.

Pak zamířila do Paříže a do Londýna. Cestovní náklady hradil otec, něco si vydělala jako krasojezdkyně, klavíristka, zábavná společnice na večírcích vyšší společnosti a také psaním článků pro časopis Ruský posel.

Cestování Jelenu bavilo. Z Evropy pokračovala do Severní Ameriky. Tehdy už měla dost peněz, protože jí do klína spadlo dědictví po kmotře. Pořídila si obrovského newfoundlandského psa, kterého vodila na zlatém řetěze.

Pak ji zlákalo Peru, Nizozemská Východní Indie (od roku 1949 Indonésie), Japonsko a Indie. Pokusila se proniknout i do Tibetu, k záhadným Mahátmům, mistrům prastarých moudrostí. Jenomže úřady tehdejší britské koloniální správy v Indii jí cestu nepovolily. Potrhlou mladou ženu totiž podezíraly z toho, že je ruská špiónka.

Mezitím Blavatské došly peníze, a tak se vrátila domů.

Bylo jí dvacet sedm let. Ztloustla a její kamarádství se světem duchů už bylo naprosto zřetelné. V každé místnosti, do níž vstoupila, se ozývalo záhadné klepání a šramocení vycházející ze stěn, skříní, podlahy, ze stropu, z okenních rámů. A Jelena tyto bláznivé zvuky dokázala převést do lidské řeči.

Byla připravena na kariéru spiritistky. Jenomže místo toho rozjela kariéru svobodné matky.

Mrtvý pěvec

Blavatská prožila kolem roku 1860 minimálně dva milostné románky. V té době se sice vrátila na Kavkaz ke „starému havranovi“, generálu Blavatskému, který velkoryse zapomněl na všechno, co mu provedla, nicméně své city a tělo věnovala mladému estonskému baronovi a vášnivému spiritistovi Nicholasi Meyendorffovi. Blavatská s ním ve svých třiceti letech otěhotněla. Baron se vzápětí elegantně vypařil.

Tehdy se na scéně naštěstí objevuje další Jelenin nápadník, stárnoucí operní pěvec Agardi Metrovič. Byl ženatý, ve svém oboru spíš podprůměrný, ale jako partner se osvědčil. Možná věřil, že dítě je jeho. Jelena ho porodila v naprostém utajení (i před manželem).

Chlapeček dostal jméno Jurij. Byl to věčně nemocný hrbáček, o němž Blavatská tvrdila, že je to dítě, jež měl Meyendorff s jakousi její přítelkyní a ona se ho ujala. Nejspíš byla dobrou matkou. Se synem dokonce jela až do Boloně za specialistou, o němž se domnívala, že by ho mohl vyléčit. K ničemu to nevedlo. Jurij zemřel v pěti letech.

Tím ovšem neštěstí nekončilo. Blavatská se po synově smrti rozhodla odjet s Metrovičem do Káhiry. Jenomže na lodi vybouchly sudy se střelným prachem a čtyři sta cestujících včetně Metroviče při tom zahynulo. Blavatská byla jedním ze sedmnácti zachráněných.

Opilé médium

Vydala se znovu na cesty. Jedna z nich ji zavedla do Itálie, k vojsku Garibaldiho. Podle nezaručených zpráv se měla zúčastnit bojů, a v bitvě u Mentany v roce 1867 dokonce utržit zranění.

O rok později se jí konečně podařilo proniknout do Tibetu. Tady strávila dva roky, částečně u tajemného muže jménem Koot-Hoomi v nejsevernějším koutě Kašmíru. Tato bytost se stala Jeleniným duchovním vůdcem.

Pak zakotvila v Káhiře. Založila tu svou první spiritistickou společnost. Ona sama jako médium se tehdy ještě držela stranou, což se jí nakonec vymstilo. Ženy, jež se jí na tento důležitý post hlásily, pily jak duhy, a některé z nich navíc Blavatská přistihla při podvádění. Nakonec společnost prostě zavřela a vrátila členské příspěvky.

V roce 1873 zamířila do Ameriky. Byla naprosto bez peněz, mimo jiné proto, že zemřeli dva její obvyklí sponzoři, otec a manžel, a dědická řízení se nepříjemně vlekla. Než se jí podařilo proniknout mezi místní spiritisty, živila se výrobou umělých květin.

Pak potkala plukovníka Olcotta.

Živý mrtvý

Setkali se na venkovské seanci. „Můj zrak okamžitě přilákala rudá garibaldiovská blůza, kterou na sobě měla a jež ostře kontrastovala s mdlými barvami okolí. Měla husté světlé vlasy, které jí nedosahovaly ani k ramenům a odstávaly jí od hlavy, vlasy jemné jako hedvábí a kudrnaté už od kořenů, jako beránčí vlna. Tvář, z níž vyzařovala síla spolu s kulturností a naléhavostí…,“ básní Olcott později.

Oba byli silní kuřáci a o přestávce mezi vyvoláváním duchů zdvořilý Olcott Blavatské připálil cigaretu. „Vznikl z ní veliký a ne-

utuchající oheň.“

Olcott byl vysloužilý voják, skutečně s hodností plukovníka. Rozvedený, otec čtyř dětí. Začínal jako novinář specializovaný na farmaření, po občanské válce se stal právníkem, nicméně stále psal do novin. V době, kdy se potkal s Blavatskou, už byl známým propagátorem duchařiny.

Blavatská využila příležitosti a udiveným návštěvníkům vesnické seance předvedla, co umí. Kromě obvyklých duchů, vyvolaných místním médiem, se tak publiku zjevilo i několik nových, cizokrajných. Zabralo to. Nikomu nevadilo, když vyšlo najevo, že jeden z nich, Jelenin gruzínský sluha, byl tehdy stále naživu.

Ocásek elementála

Blavatská se mezitím znovu vdala. Jejím manželem se tentokrát stal gruzínský obchodník Bethanelli. Nejspíš se jednalo o sňatek z její strany poněkud zištný. Za pár týdnů následoval rozchod a po obvyklých právních tahanicích rozvod.

V září 1875 založila s Olcottem Theosofickou společnost. Od samého začátku to bylo problematické. Duchové byli nespolehliví, a média ještě víc. „Nikdy jsme nezahlédli ani vrtící se ocásek v dáli mizejícího elementála,“ popisuje nezdařené seance Olcott.

Blavatskou to ale moc nezajímalo. Byla plně soustředěná na psaní svého životního díla, jakési bible spiritismu s názvem Odhalená IÍis. Kniha je to těžko srozumitelná, možná i proto, že „nejperfektnější byly ty části rukopisu, které za ni byly napsány, zatímco ona spala“, jak vzpomíná Olcott. Nicméně Odhalená Ísis Blavatskou okamžitě po vydání proslavila po celém světě.

Jakmile získala americké občanství, rozhodla se ze země svobody odjet. „Máte tady té svobody trochu moc,“ prohlásila a zamířila do Indie. I s věrným Olcottem.

Usadili se na Cejlonu. Z Theosofické společnosti se mezitím stala celosvětová organizace, uvnitř patřičně rozhádaná a neovladatelná. Blavatská se pustila do psaní další tisícistránkové knihy se slibným názvem Tajná doktrína. A trpěla vedrem a vlhkem.

Dostavila se první obvinění z podvodů. Spiritisté si šli navzájem po krku. Blavatské se dařilo držet stranou, nicméně došlo nakonec i na ni. Její vlastní cejlonští sluhové prozradili, že do její esoterické pracovny vede tajný vchod, který zneužívá k přijímání vzkazů ze záhrobí. Z obdivovaného média se stala usvědčená podvodnice.

Blavatská se vrátila do Evropy. Její zdravotní stav se prudce horšil. Prohlašovala, že si na sebe přivodila velice těžkou karmu tím, že předváděla různé okultní jevy pro své známé a přátele.

Nicméně stále měla dost obdivovatelek, jež se o ni staraly. Jen zázrakem přežila těžký zánět ledvin. Znovu se vzchopila. Poslední léta svého života se věnovala výhradně psaní knih s okultní tematikou. Usadila se v Londýně a po vzoru Ježíše Krista kolem sebe shromáždila kruh dvanácti věrných. Posun byl v tom, že šest z těchto apoštolů byly ženy.

Poslední měsíce života Jeleny Blavatské byly poznamenány bolestí a zmarem. Nemohla chodit a trpěla srdeční slabostí, revmatismem a ledvinovými potížemi. Nakonec ji 8. května 1891 skolila chřipka.

David Glockner


Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,250
20,460
28,650
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře