nahoru

Ve víru kouzelný přítomnosti

Michal Bystrov 5. října 2017 • 00:15
Ve víru kouzelný přítomnosti
foto: Archív

Kladenská skupina Zrní křtí nové album s názvem Jiskřící. Na dosud největším koncertu ve své historii, pořádaném 11. října v pražském Foru Karlín, se představí s Filharmonií Hradec Králové a bude experimentovat s elektronikou, měnící její hudbu v magnetickou bouři. „Vždycky chci, aby deska nesla myšlenku, který jsem v daný době plnej,“ říká frontman HONZA UNGER hovorovou češtinou, na níž si zakládá i v oficiálních rozhovorech. „Vtipný je slyšet ji pak s odstupem a vnímat, jak ses od tý doby pohnul. Někdy je trochu směšný, jaks byl přehnanej nebo patetickej nebo radikální nebo jak ses styděl. Ale je to záznam pravdivý skutečnosti – a to mě baví.“

V úvodní písni alba Jiskřící zpíváte: „Je to pryč, je to pryč, starý zdi, co nás držely. Ztracený ve svobodným světě, před náma volná pláň.“ Znamená to průšvih, nebo naději?

Písnička Před náma je expozice; ne mrtvej bod, ale bod nula, ze kterýho lze vyjít. S pocitem, že je ztracenej, se člověk přirozeně potýká dnes a denně. Nevíme, proč jsme tu, a to v nás vyvolává pocit úzkosti. Každej se potřebuje k něčemu hlásit, někým být, něčeho dosáhnout. Ukotvit nás může životní cíl, víra, ale snadno taky strach, ideologie, společnej nepřítel. V Americe postavil Trump svou kampaň na tom, že se vrátí starý dobrý časy jasných amerických hodnot. A to my chceme. Chceme to mít jednoduchý, přehledný, hlavně žádnej chaos. Myslím si ale, že bychom tu nekonečnost měli spíš přijmout. Najít kotvu v něčem nepopsatelným, nedefinovatelným.

Vy sám si připadáte ztracený?

Před třemi lety, po vydání desky Následuj kojota, jsem se tak cítil. Po třinácti letech se mi rozpadl vztah, protože jsem se zamiloval do svý současný ženy. Vůbec jsem nevěděl, jak se k takový situaci postavit. Minulou ženu jsem měl a pořád mám moc rád. Snažil jsem se to v sobě nějak vyřešit, ale utápěl jsem se ve výčitkách, lítosti a zmatku. Po roce jsem se absolutně sesypal. Zhroutilo se mi všechno, na co jsem byl zvyklej. Ale pak jsem ucítil něco zvláštního. Ve chvíli největší krize, kdy se mi zdálo, že mizím, že už neexistuju, kdy jsem se vzdal a jako bych umřel, jsem si najednou uvědomil, že jsem taky něco našel. Jsem tady, stojím ve víru kouzelný přítomnosti. Možný je všechno a já se toho nebojím. Byl to krásnej pocit a na něj postupně navazovaly další objevy. Tenhle okamžik mě naučil důvěřovat životu, spolehnout se na něj.

Pro albovou novinku Zrní je typická kombinace smyčců a elektroniky. Líbí se mi, že nejdete po „hezkých“ smyčcích, ale že jste je donutili skřípat. Takový kontrast lidského a odlidštěného, jemnosti a tvrdosti, prostě Gentle Artbrut.

Mám rád pronikání ošklivejch výběžků do něčeho hezkýho. Tu komunikaci mezi něhou a brutalitou, divokostí a klidem. Možná mě ovlivnilo místo, kde jsem vyrůstal. Prostředí Kladna, kde se zhroutilo hornictví a hutnictví, na kterým to celý stálo, a zůstaly jizvy, krátery. To vše v květech a vůních trnek, fialek a zlatobýlů, v atmosféře nový generace svobodný éry. Tenhle střet mě baví. Zánik a vznik. Je v tom nějakej základní princip. Smíření zdánlivých protikladů.

Kdybych měl krátce popsat vaši hudbu, řekl bych asi, že je otevřená.

Opravdu vymýšlím texty i melodie s pocitem otevřenýho prostoru, ze kterýho vyrůstají nový děje a světy. Otevřenost novým tvarům je pro Zrní moc důležitá. Nechceme se opakovat. Navíc je to jeden z klíčů k šťastnýmu životu – a dneska zvlášť. Být otevřený jiným názorům, změnám situací.

S tím souvisí písnička Igor Pelech o bezdomovci, co živoří kousek od nás, ale my děláme, že ho

nevidíme. Proč jste o tomhle ­odvěkém problému napsal ­zrovna teď?

Toulal jsem se za městem, v areálu rozpadlý Poldi Kladno, a narazil na starej, vybydlenej kancelářskej barák. Vlezl jsem do něj, abych ho prozkoumal. Tři patra, spousta místností, strašnej bordel, smrad, všude záchod, odpadky. Uprostřed toho všeho byla matrace s dekou, svíčky, kazeťák. Něco jako obývák s ložnicí, kde evidentně někdo žil. Představil jsem si konkrétního člověka a tak silně mě to zasáhlo, že jsem rovnou začal psát. Vidět, v čem je možný existovat, čemu se dá říkat domov. Došlo mi, že kdykoliv mi připadá, že mi život ublížil, musím pomyslet na lidi, jako je imaginární Igor Pelech, který jsou o několik pater hůř. A poslat jim přání.

Hrajete s filharmoniky, dotýkáte se jiných žánrů, od vážné hudby až po trans a techno. Kam až to můžete hnát, aniž přijdete o určitou intimitu, jež je pro vás typická?

To je důležitá otázka, kterou řešíme. O tu intimitu bychom se připravit nechtěli. Baví nás blízkej kontakt s publikem, interaktivnost komorních koncertů, kde se může stát něco kouzelnýho. Já bych to rád přenesl i na větší pódia, ale to se musí umět. Příští rok chceme jet po malých klubech a hrát akusticky, jen se skromným osvětlením, třeba při svíčkách. Ale zajímají nás i zvukový a vi-

zuální možnosti velkých sálů. Obecně je otázkou, kam kapela jako my může vlastně dojít. Myslim, že v rámci republiky jsme se dostali asi někam na hranici. A teď musíme hledat, kudy dál…

Michal Bystrov


Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,250
20,460
28,640
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře