nahoru

Evropská unie se rozpadne

Jefim Fištejn 5. října 2017 • 00:15
Evropská unie se rozpadne
foto: Nguyen Phuong Thao

Britský politik Nigel Farage (53) je jedním z nejhlasitějších kritiků současných poměrů v Evropské unii. Založil a donedávna vedl britskou Stranu nezávislosti Spojeného království (UKIP). Jak uvažuje člověk, jenž je pokládán za hlavního strůjce britského odchodu z Evropské unie?

Brzy po brexitu jste rezignoval na funkci předsedy vaší euroskeptické strany. Mnozí pokládali váš krok za zbrklý, nelitujete toho?

Ani náhodou. V životě každého člověka jsou okamžiky, kdy je správný čas na velká rozhodnutí. Rozhodnutí samozřejmě mohou být správná a nesprávná, ale zralý člověk musí mít odvahu je učinit. Po brexitu byl totiž míč na vládní straně hřiště a já členem vlády nejsem. Neviděl jsem pro sebe žádnou roli, kterou bych mohl hrát při jednáních s Bruselem. Naše vítězství bylo fenomenální, avšak po něm bylo správné opustit londýnské hřiště a pokračovat v zápase na půdě Evropského parlamentu i jinde. Doslova jsem ztrojnásobil své posluchačstvo jako autor rozhlasových a televizních pořadů, hodně píšu a vystupuji.

Tehdy jste řekl: „Práce je hotova, úkol splněn.“ Nemá Británie tu hlavní práci naopak před sebou?

Tak jinak. Moje strana (UKIP) byla nejúspěšnější v dějinách britské politiky. Neexistuje žádný jiný příklad, kdy by politický subjekt, jehož nosnou myšlenku v okamžiku zrodu nepodporoval takřka nikdo, zvítězil na celé čáře v tak krátké době. Náš výkon nejenže z gruntu proměnil britskou politiku, ale nepochybně poslouží jako inspirace pro jiná spřízněná hnutí.

Nedávno jste kritizoval ministra zahraničí Borise Johnsona za jeho postup v jednáních s EU. Jaký by podle vás měl být vztah Británie a Evropské unie?

Víte, referendum pro nás představovalo největší dosavadní zkoušku demokracie. Podařilo se nám přesvědčit neuvěřitelné množství lidí: 17 a půl miliónu jich hlasovalo pro odchod z EU. Otázka byla formulována nesmlouvavě a odpověď zněla víc než jednoznačně. Každý věděl, pro co hlasuje – pro kontrolu nad vlastními zákony, nad vlastním soudnictvím, nad vlastními hranicemi, nad svou suverenitou. A každý, kdo se referenda účastnil, ať již hlasoval pro, nebo proti brexitu, věděl, že odchod znamená také opuštění společného trhu.

Proč tedy kritizujete britskou vládu?

Devět měsíců už není schopna jasně formulovat, na čem se všichni dohodli. Nyní se mluví o tom, že jednání potrvá dva roky, a britská strana si přeje dokonce další tři roky pro dokončení úmluv. To je přece směšné. Lidé si zaslouží mít to, pro co hlasovali. Liknavost – to naší vládě vyčítám.

Možná to bude tím, že jste zmizel z vysoké britské politiky.

(Smích) Pokud potřebují mou pomoc, mohou mi zavolat třeba zítra. Jsem stále zde a stále připraven své vlasti posloužit.

Myslíte, že existuje druh reformy, který by mohl zachránit EU v její současné podobě?

Žádná reforma už Evropskou unii zachránit nemůže! Takovou příležitostí bylo dobrodružství s přijetím-nepřijetím Ústavy EU v letech 2002–2003, a ten okamžik promeškali. Promarnili možnost demokratizovat Unii a dodat jí nové legitimity. To se nestalo. Přiznám se bez mučení, že i v takovém případě bych byl proti Unii, protože národní zájmy jsou zásadně v rozporu s evropskými zájmy a ty já osobně pokládám za zcela falešnou koncepci. Je úsměvné, že když o potřebě reformy mluví Juncker či Merkelová nebo Mac-

ron, mají na mysli v podstatě pokračování toho stejného, co máme teď. Jako že reforma ano, ale taková, jež by nezměnila nic a vše nechala při starém.

Mluvíte o tom jako o sovětské perestrojce. To myslíte vážně?

Naprosto. Tečku za jakýmkoli uvažováním o spásných reformách udělal předseda Evropské komise Juncker svým posledním projevem. Jeho poselství je jednoznačné: Chceme mít jednoho všemocného prezidenta Evropy, jednoho všemocného ministra financí, jednu měnu pro všechny členské státy, jedny ozbrojené síly pro všechny, a to do roku 2025. Tato vize byla odměněna potleskem vestoje. Tohle je budoucnost Evropské unie. Žádnou jinou reformu taková vize nepředpokládá. To je zhruba to, před čím varoval již George Orwell ve své utopii a co se naplňuje nyní v celé své obludnosti.

Jste rovněž velkým kritikem masové migrace. Kancléřka Merkelová ráda opakuje: „Co jiného jsme mohli dělat tváří v tvář lidské tragédii? Přece jsme nemohli do nešťastníků střílet z kulometů nebo vodních děl?“ Co byste jí odpověděl?

Jak nestoudným divadelním patosem zavánějí tato slova! Za nimi je neschopnost přiznat a možná i pochopit, že postoje a rozhodnutí evropských lídrů v posledních desetiletích byly od základu falešné. V případě Německa za tím stojí naprosto nepřekonaný a nezpracovaný komplex viny z minulosti. Od samého počátku krize jsem tvrdě kritizoval nesmyslnou představu, že ten, kdo došlápne na evropskou půdu, už na ní smí zůstat. Vždy jsem volal po tom, aby Evropa vypracovala jasnou definici toho, kdo je a kdo není uprchlíkem, a zřídila pro potřebné záchytná centra na území severní Afriky nebo Blízkého východu.

Takže australský model přijímání uprchlíků?

Bohužel současní evropští lídři nejsou schopni pochopit ani smysl australského poselství, které spočívá v tom, že kdo se dostane do země protizákonně a bez potřebného povolení, má nulovou šanci tam zůstat. Evropský způsob uvažování je pravým opakem. Je to nacvičování sebevraždy. Čas mi dal za pravdu: 70 až 80 procent přistěhovalců absolutně neodpovídá klasické definici uprchlíka. Ve zdrcující většině se jedná o mladé fyzicky zdatné muže přicházející ze všech koutů světa v touze najít novou šanci, nové příležitosti, lepší život. Neumím si představit horší rozhodnutí než otevření hranic a ztrátu kontroly nad jejich proudem.

Mám tomu rozumět tak, že evropská civilizace je ztracena?

Zadělali jsme si na problémy, s nimiž budeme žít dlouhá desetiletí. Než dojde ke zlepšení, věci se budou zhoršovat. A tímto slzavým údolím si musíme projít. Ptáte-li se mě, zda už nevidím žádnou šanci na přežití, odpovídám jasně, že šance tu stále je, ale Evropa musí jednat mnohem rozhodnějším a zároveň chytřejším způsobem.

Jak z pohledu politika hodnotíte islám?

Někdy slyším hlasy, že islám je sám o sobě zlo, je to náboženství nenávisti a agrese. Takto by problém neměl být formulován. Je pravda, že na mnoha místech Evropy, včetně Británie, podíl muslimského obyvatelstva stále roste. Je absolutně nemožné zavřít do vězení tisíce a tisíce podezřelých z vyznávání islámu. Nesmyslný je už samotný požadavek a já s ním nemohu souhlasit. Značná část muslimského obyvatelstva je schopna začlenění do domácí většiny. Mnozí muslimové udržují dobré sousedské vztahy, posílají své děti do školy atd. Tím, že budeme démonizovat celé náboženství, poštveme proti sobě i ty umírněné v něm.

Co nabízíte?

Jsem pro přísnou kontrolu přicházejících, pro bezvýhradné trvání na křesťanských hodnotách, které tvoří základ naší civilizace, jsem pro vymahatelnost stejného práva pro všechny a pro bezpodmínečné dodržování našich zákonů a zvyklostí všemi. Musíme být nesmiřitelní v boji proti ideologii islamismu, ale nedémonizovat při tom náboženství jako takové.

Jak hodnotíte odpor středoevropských zemí k nucenému přidělování migrantů?

Zrovna vy Češi máte s obdobným problémem náramnou zkušenost. Zakusili jste na své kůži, jak vypadala Brežněvova doktrína omezené suverenity, a zdárně jste ji přežili. S vnucováním postojů z ciziny jste měli co do činění v letech 1948 a 1968. Právě proto, že přicházím zvenčí, mohu si dovolit objektivní a nestranný náhled. Dlouhá desetiletí jste žili v podmínkách cizího diktátu a neúplné suverenity, a přece jen jste se dokázali vymanit ze stínu sovětského impéria. Dokázali jste si najít nové uspořádání, své místo v Evropě, váš rozvod se Slovenskem byl vzorně sametový.

Zasloužili jste si výsadu samostatně rozhodovat o tom, koho ve své zemi chcete a koho nechcete. Evropská unie si na tuto výsadu činí nárok. Až toho dosáhne, bude chtít rozhodovat také o tom, jaké daně máte platit a za co máte vydávat peníze. V celém problému tohle je skutečné „jádro pudla“: chcete coby český národ mít suverenitu a právo rozhodovat o svém osudu?

My ale nejsme ostrůvkem v oceánu, existujeme v nějakém geopolitickém prostředí, jsme obklopeni ze všech stran členskými zeměmi EU.

Švýcarsko je ve stejné situaci a nestěžuje si. Rozumím vašim obavám – jsou to obavy malého, nikoli však nejmenšího evropského státu. Jenže když nic jiného, nikdo by vám neměl zakazovat veřejnou debatu na toto téma. V evropské politice působím posledních dvacet let, za tu dobu jsem procestoval mnoho zemí. Tohle je má čtvrtá návštěva České republiky a všiml jsem si, že zdejší elity jsou ochotny udělat cokoli, jen aby taková veřejná diskuse ani nezačala.

Možná je to proto, že většina z nás sdílí obavy, že okamžitě po vystoupení z EU Rusko podnikne pokus o naše úplné podmanění.

Obava je oprávněná, ale odpověď na ni je snadná: EU není jediná organizace, jejímž členem Česká republika je. Je tu ještě NATO. A na to se občas zapomíná. Položím vám vstřícnou otázku: Kdyby vaše země byla náhle ohrožena Ruskem – připusťme takovou možnost –, na koho se s důvěrou obrátíte s prosbou o záruky ve věci bezpečnosti a suverenity? Na pana Junckera, nebo spíše na pana Trumpa?

Na Trumpa.

A o tom to je (smích). Otázka je mnohem závažnější, než se na první pohled zdá. O co si myslíte, že panu Junckerovi jde, když pléduje za vytvoření plně integrovaných ozbrojených sil EU do roku 2025? Jde mu především o oslabení a vystrnadění NATO. Právě z hlediska středoevropského národa by to mělo být na pováženou a mělo by ve vašich hlavách začít blikat varovné světélko. Dost bylo nerozlišování mezi úlohou EU a rolí NATO –

je načase začít je rozlišovat a diskutovat o tom.

A co Trumpovy výhrady k NATO?

Měl jsem tu čest podrobně s prezidentem Trumpem hovořit a zjistil jsem, že navzdory hloupým fámám nemá nic proti NATO. Velice si přeje, aby aliance byla ve všech ohledech akceschopná, a proto trvá na jejím reformování a zefektivnění tak, aby lépe mohla společně vést protiteroristický boj. Nemá snad pravdu v tom, že úsilí a prostředky na provoz NATO by se měly rozdělovat spravedlivě mezi všechnyčleny?

Od konce druhé světové války to byly především Spojené státy, které nasazením obrovských prostředků, a dokonce životů zajišťovaly bezpečnost všech Evropanů. Paradox dnešní situace je v tom, že menší členové NATO jsou ochotni vynaložit žádaná dvě procenta HDP na společnou obranu, leč jsou od toho zrazováni velkými bossy z EU. Tentýž Juncker jim říká, že je zbytečné dávat dvě procenta HDP, postačí jedno procento, nechte Ameriku jako vždy tahat horké kaštany z ohně. To si rozhodně zaslouží veřejnou diskusi.

Jak na vás prezident Trump zapůsobil?

Předně to není žádný prosťáček. Je to vnímavý a bystrý politik. On sám a jeho tým poměrně dobře znali náš příběh a snažili se pochopit, jak se mohlo stát, že z takového outsidra, jakým jsem byl já, se stala vůdčí postava brexitu. Cítili jsme vůči sobě značný respekt. Člověk k němu nesmí přistupovat se sadou triviálních představ o tom, jak vypadají západní státníci. Jinak bude nemile překvapen. Trump má velmi vyvinuté politické instinkty.

Před několika dny jsme měli možnost slyšet jeho projev na Valném shromáždění OSN, v němž zesumíroval svou politickou filozofii. Kdo chce, může ji kritizovat, ale já ji zcela ctím. Mám rád rovnou a srozumitelnou řeč bez vytáček. Všimněte si jedné věci: Trump začínal jako izolacionista, bez zájmu o okolní svět. Nyní nabízí světu jasné, čitelné a demokratické vedení.

Jak se vidíte vy sám? V médiích jste většinou označován za Protievropana.

Rád bych vyvrátil některé lživé představy o mých názorech. V mém politickém programu a v celém mém usilování není zbla nic, co by mohlo být označeno za protievropské. Pění mi to opravdu krev, když jsem označován za Antievropana. Jsem Evropan do morku kosti, svým vzděláním a životní dráhou. Pracoval jsem pro francouzské obchodní společnosti, oženil se s Němkou, miluji španělská vína. Evropa je fantastický kontinent, podmaňující svou překvapivou různorodostí a mnohotvárností. A právě toho si na ­Evropě nejvíc cením.

A co sedmdesát let bez evropských válek? Nehrozily by po rozpadu EU nějaké?

Představa, že teprve EU zastavila v Evropě války, jež jsou typické pro koexistenci národních států, je pouze zákeřným mýtem. Příklad z nejkrvavějších – rozpad Jugoslávie a lokální války s etnickými čistkami, které následovaly. To vše bylo již v dobách EU. Jen koexistence demokraticky vyspělých národních států je pravou zárukou míru.

Jako dobří sousedé dokážeme vykonat spoustu věcí rukou společnou a nerozdílnou: studentské výměny, společné dvoustranné nebo mnohostranné projekty, vše je možné v mírumilovné Evropě demokratických národů. Co možné není, je svěřit právo rozhodovat o tom do Bruselu, předat ho nevoleným úředníkům bez lidového mandátu. Hodně jsem přispěl k úspěchu brexitu a myslím si, že tudy vede cesta pro všechny. Jsem pevně přesvědčen, že unijní projekt dříve nebo později vezme za své a Evropa bude opět tím mírovým, přátelským a pestrým kontinentem, který tolik milujeme.

Co chcete dál dělat?

Vstoupil jsem do politiky, abych něco udělal, ne někým byl. Byl jsem podnikatel a do svých třiceti let jsem neměl žádné politické ambice. Změnilo se to až po Maastrichtu, v důsledku bruselských kroků vedoucích ke ztrátě suverenity mé vlasti.

Rozhlédl jsem se kolem sebe a zjistil, že ani konzervativci, ani labouristé nemají střevo na to, aby zvedli vlajku a zatroubili k boji. Mám bojovného ducha, nebaví mě pronášet uhlazené a nic neznamenající floskule. Cítil jsem potřebu postavit se na odpor a to jsem udělal. Neznamená to, že mě nezajímá nic kromě problematiky Evropské unie. Velmi mě znepokojuje spousta tíživých problémů naší vnitřní britské politiky, třeba nedostatky zdravotnického a školského systému nebo fakt, že se rozevírají nůžky mezi těmi, kdo rozhodují, a těmi, kdo jsou nuceni rozhodnutí plnit.

Co vás v politice nejvíce zajímá?

Spousta věcí, ovšem motivací pro můj vstup do politiky bylo nebezpečí vycházející z Evropské unie. Moje pozice je dnes velmi prostá: pokud vláda Theresy Mayové uspokojivým způsobem uskuteční to, pro co jsme hlasovali v referendu, a zajistí nám opět plnou suverenitu, nezávislost na Bruselu a respekt světa, pak si klidně odkroutím zbývající léta v Evropském parlamentu a poté se budu věnovat svým tichým zálibám, třeba zrovna rybaření.

Pokud ovšem smysl brexitu nebude naplněn, rozhodně nejsem typ člověka, jenž by seděl v koutě a tiše remcal. Vrátím se bez váhání do první linie a budu pokračovat v zápase. V tom vidím své poslání.



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,250
20,460
28,640
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře