nahoru

Mít svůj stát

Lenka Klicperová 21. září 2017 • 00:15
Mít svůj stát
foto: Lenka Klicperová

O Kurdech se tvrdí, že jsou největším národem bez národního státu. Jejich počet se odhaduje na 25, ale i 35 miliónů. Žijí v Iráku, Íránu, Turecku, Sýrii a další milióny osídlily Evropu. Pětadvacátého září je v iráckém Kurdistánu naplánováno referendum o samostatnosti. Kdo jsou Kurdové a čím si prošli za poslední roky války? A bude jejich hlasování automaticky znamenat suverénní stát? 

Po mnoha cestách na území Kurdistánu mohu říct: Největším nepřítelem kurdské samostatnosti jsou Kurdové sami. Jejich politická nejednotnost a ideologická roztříštěnost. Nejblíže samostatnosti jsou dnes iráčtí Kurdové, ke svému cíli postupně směřují také kurdské síly v Sýrii. Turečtí Kurdové si pod Erdoğanovým režimem mohou o samostatnosti nechat jen zdát a podobné je to i v Íránu.

Referendum

Očekávaný kladný výsledek referenda neznamená automaticky rozdělení Iráku a vyhlášení samostatného Kurdistánu. Kurdské autonomní vládě v Iráku by to však mělo dát silný mandát pro další jednání s bagdádskou vládou, která se zatím ke kurdskému programu samostatnosti staví odmítavě.

Stejné postoje sdílejí také představitelé okolních států – Turecka, Sýrie i Íránu –, kteří vidí v kurdské nezávislosti nebezpečný precedens, jenž by ohrozil jednotu těchto zemí. V případě Sýrie je to samozřejmě mnohem komplikovanější, protože územní jednotu zde ohrožuje mnoho dalších faktorů. Ale kurdský problém vidí na režimních územích jasně – autonomie je jen prvním stupněm k osamostatnění Kurdů v Sýrii. Na příkladu Iráku je ostatně vidět, že tento vývoj se dá předvídat.

Už na začátku roku 2016 se vyjádřil prezident kurdské autonomie Masúd Barzání v tom smyslu, že kurdská idea samostatnosti je blíž skutečnosti než kdy jindy. „Kdy, když ne teď?“ komentoval to tehdy v iráckém Arbílu zdroj velmi blízký prezidentu Barzánímu.

Jenže – výsledek referenda ještě neznamená, že Kurdové v Iráku konečně dosáhnou svého. I když do jejich karet hrají úspěchy v boji proti Islámskému státu. Mosulské operace se sice účastnili jen částečně – pešmerga, jejich speciální bojová jednotka, skončila prakticky boje po dobytí Bašiky, důležitého centra IS před Mosulem –, ale vojenské úspěchy jim těžko kdo může upřít. Jak prožívali Kurdové válku proti IS?

V defenzívě

V létě 2014 byli iráčtí Kurdové překvapeni bleskovým vpádem a rychlými územními zisky Islámského státu. Obsazení Hewlêru (arabsky Arbíl) v podstatě zabránily jen nálety koalice vedené Američany. Bojovníci Islámského státu byli tehdy jen dvě hodiny jízdy od kurdského hlavního města.

Arbíl, Dohúk a další velká kurdská města zaplavila vlna uprchlíků z území obsazených IS. Především z Mosulu, jenž padl v červnu 2014 po bleskové šestidenní operaci. Počet bojovníků IS, kteří město přepadli, Kurdové odhadují asi na 700. „Kdyby IS neměl podporu místních obyvatel, nikdy by Mosul tak rychle neovládl,“ je přesvědčen generálmajor Naman Chadár, šéf poradců ministra pro pešmergu.

Mosul podle jeho slov mělo bránit až třicet pět tisíc vojáků. Tedy tři divize irácké armády vyzbrojené nejmodernější technikou. Šlo většinou o ší’ity a ti se k místním sunnitům chovali s neskrývaným

despektem. Než Islámský stát ovládl Mosul, podařilo se mu proniknout do všech bezpečnostních složek města a spojit se s bývalými přisluhovači režimu Saddáma Husajna. Když pak bojovníci IS vstoupili do města, místní je vítali jako osvoboditele.

Pešmerga nastupuje

Kurdové mobilizovali svoje síly, pešmerga byla zejména v počátcích zoufale nevybavená, neměla dostatek těžkých zbraní. Na to si Kurdové v podstatě stěžují dodnes, i když v porovnání se syrskými Kurdy je jejich výzbroj a výstroj mnohonásobně lepší.

Země Evropské unie, mezi nimi zejména Německo (ale i Česko), a USA dodávaly zbraně a munici. Operace Kurdů kryla ze vzduchu koaliční letadla. Pešmergské vojsko začalo odvádět dobrou práci a bojovníky IS vytlačilo z některých území, jež do pátého září 2015 ovládali. Podařilo se jim vybudovat zákopy v délce 1050 km. Kdo měl bagr, jel pomáhat hloubit zákopy. Hromada červeného jílu byla to jediné, co je chránilo před odstřelovači IS. Sirwan Barzání, syn prezidenta kurdské autonomie Masúda Barzáního a jeden z pešmergských velitelů, s nímž jsem na frontě mluvila v květnu 2015, odhadoval počty příslušníků IS na maximálně 15 000 v Iráku a stejný počet v Sýrii. Do islamistického vojska se hrnuly hordy z Čečenska, ze severní Afriky, z Turecka, arabských států. A také nemalý počet Iráčanů a Syřanů. Zajatců ovšem braly všechny bojující strany málo.

Setkání s „isisáky“

V Kirkúku se mi v roce 2015 podařilo mluvit se dvěma zajatými příslušníky IS. Dvaadvacetiletého Kásima Ahmeda přivedli v prosinci z cely bosého. Klepal se zimou a v očích měl slzy. Rozhovor z arabštiny překládal vyšetřovatel.

„Když zabíjel, tak nebrečel, teď si prý vzpomněl na matku,“ utrousil tehdy pohrdavě. Byl to nevzdělaný kluk, jenž nedokázal ani zopakovat přísahu, kterou slíbil věrnost vůdci IS Bagdádímu. Tvrdil, že nikoho nezabil a že jen hlídal checkpointy.

„Lže,“ kontroval vyšetřovatel. Druhý muž byl o poznání nelítostnější. „Zabil jsem šest lidí během výcviku. Přísahal jsem Bagdádímu a všechno, co nařídí, musí být vykonáno,“ říká. Těch šest lidí zastřelil pistolí, byli to zajatci, ší’ité, Kurdové, zkrátka nepřátelé.

Bolavé místo Sindžár

V srpnu 2014 se nad horizont před městem Sindžár zvedl oblak prachu. Vířily jej džípy islamistů z IS. Jezídé z města a okolních vesnic se dali na útěk, který nepřežily tisíce z nich. OSN označila masakr za genocidu.

Obklíčení vyčerpaní civilisté, bez vody, potravin a naprosto bezbranní proti ostříleným zabijákům IS. Neměli šanci. Podle statistik Spojených národů uprchlo do hor na padesát tisíc jezídů a okolo pěti tisíc Islámský stát zavraždil. „Chodili od domu k domu a nutili nás konvertovat k islámu. Kdo odmítl, byl zavražděn před očima svých příbuzných,“ řekl na hoře Sindžár padesátiletý Rašu v červnu 2015, v době, kdy IS ještě ovládal téměř celý Sindžár. Jezídé obviňují pešmergu, že se stáhla a nechala jezídy napospas IS.

„Druhý den nám přišli na pomoc příslušníci PKK a vytvořili koridor, kterým jsme mohli utíkat. Jsme jim za to moc vděční, i když je mi jasné, že tady mají své zájmy. Chtějí Sindžár dostat pod svou kontrolu,“ říká někdejší učitel angličtiny Chaláf Salih Farísy. jezídé nevěří nikomu a obviňují svět, že jim nepomohl v nejkritičtější situaci. A to je problém Sindžáru, který asi nebude ještě dlouho vyřešen. Možná že hořkost z toho, co cítí mnozí jezídé vůči pešmerze, se může stát živnou půdou dalších etnicko-náboženských problémů Kurdistánu. Jezídé jsou sami rozděleni – část jich po znovudobytí Sindžáru vstoupila do pešmergy, část se dala k PKK. Vytvořili vlastní bojové jednotky, z nichž například YBS je loajální PKK. Sindžár je nyní důležitou součástí propagandy obou stran – jak PKK, tak zejména Barzáního strany PDK. Členové PKK se nechávají slyšet, že Sindžár dobyli oni a že se nikdy z tohoto území nestáhnou. Situace tam je napjatá, obě strany si drží své checkpointy a snaží se na svou stranu naklonit místní obyvatele.

Teroristé nebo bojovníci za svobodu?

PKK (v originále Partiya Karkeręn Kurdistan) založil v roce 1978 tehdejší student Abdullah Öcalan (přezdívaný též Apo) a od roku 1984 bojuje za kurdskou nezávislost. Krajně levicová strana je jednou z hlavních nositelek pankurdské myšlenky. Rada EU přidala PKK na seznam teroristických organizací v dubnu 2004. Od roku 1997 ji registrují jako teroristickou organizaci USA.

PKK svou činnost hájí tím, že se jen brání a bojuje za práva Kurdů, která byla v Turecku po dlouhá desetiletí potlačována. PKK působí také v Iráku, zejména v pohoří Kandíl, kde má centrálu a výcvikové tábory. V říjnu 2011 začala operace Turecka proti PKK, již podpořily vlády nejen Iráku, ale i sousedního Íránu, kde PKK také působí. Se členy PKK jsem se poprvé setkala už v roce 2011, kdy nás příslušníci PKK převezli ilegálně do hor na schůzku s ženami s PKK. PKK je proslulá rovnostářskou, marxistickou ideologií, kde ženy zastávají stejné funkce, mají stejná práva i povinnosti jako muži. „Když jsem byla na univerzitě, účastnila jsem se demonstrací za práva Kurdů. Zatkli mě a ve vězení i mučili. Tehdy to byl pro mě zlomový okamžik,“ řekla tehdy devětatřicetiletá Ronahi Serhat. Boji za práva Kurdů obětovala všechno – partnerský život i rodinu. Děti nemá. „Kurdské ženy dnes nejsou schopné zabezpečit dětem novou, lepší budoucnost. Přivést děti do té nynější by pro mě nemělo význam,“ říká Ronahi. Kurdská otázka je pro všechny posvátná věc. Stejně jako vůdce Abdullah Öcalan. „Všechny útoky na našeho lídra jsou i útokem na všechny členy PKK. Naší povinností je osvobodit jej,“ vysvětlila vše Nalin Mus, další z příslušnic PKK. Počet žen v PKK raketově stoupá. Není se co divit, pakliže člověk vidí pod povrch kurdské společnosti. Za prvotní pohostinností a celkovou uvolněností se zejména na venkově ukrývají staleté tradice, mezi něž patří třeba i vraždy ze cti. V roce 2013 byla zahájena vyjednávání mezi PKK a tureckou vládou, jejichž jediným hmatatelným výsledkem však bylo dva a půl roku trvající příměří, které skončilo na konci července 2015. PKK ovšem své působení opět vrátila do Sýrie, když v roce 2011 vypukly první nepokoje a začala válka. Rožava, kurdské území na severu Sýrie, je dnes sice řízena stranou PYD a vlastními milicemi YPG/YPJ, ale silou, která rozhoduje opravdu, je právě PKK.

Mosul a uprchlíci

Na podzim 2015 kurdské jednotky za mohutné koaliční letecké podpory dobyly zpět Sindžár. Bylo jasné, že území IS v Kurdistánu se zmenšuje, i když dobytí města zdaleka neznamenalo ovládnutí celé oblasti. Vše už směřovalo k poslední bitvě u Mosulu, která započala 16. října 2016 a navázala na předchozí mosulské ofenzívy v letech 2015 a 2016. Bylo jasně dáno rozdělení rolí – kurdská pešmerga do samotného města vstupovat nebude a skončí svoje angažmá dobytím prstence vesnic na východní straně Mosulu v čele s největším centrem Bašikou. Z Mosulu se s postupující iráckou federální armádou začala valit i vlna uprchlíků do připravených uprchlických táborů.

Počty uprchlíků jdou do miliónů. Kurdská autonomní vláda se snažila na příliv uprchlíků připravit a to se jí podařilo. I když tábory byly plné, lidem se dařilo zajistit základní potraviny, vodu i bezpečí.

V průběhu války se z uprchlických táborů stávají jakási města. Uprchlíci, kteří zde žijí už několikátý rok, si místo stanů stavějí jednoduchá zděná obydlí. V táborech budují infrastrukturu, síť obchodů či služeb, jako jsou kadeřnictví, holičství, čajovny nebo třeba půjčovna svatebních šatů. Život jde zkrátka dál, i když v improvizovaných podmínkách.

Ženy s kalašnikovy

Ženy se od začátku války s IS zapojují do bojů jak v syrském, tak v iráckém Kurdistánu. Kromě Kurdek vytvořily své milice v Sýrii i křesťanky, v iráckém Sindžáru vzaly do rukou zbraně i jezídky, aby pomstily své unesené, znásilněné či zavražděné kolegyně.

V menší míře to platí i o ženách v iráckém Kurdistánu, i v pešmerze slouží. Také v Iráku jim válka paradoxně otevírá nové možnosti a příležitosti. Tou hlavní je ovšem mít vlastní stát.

Lenka Klicperová


Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,250
20,450
28,640
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře