nahoru

Za jedničku Kinder vajíčko? Nesmysl!

Veronika Bednářová 21. září 2017 • 00:15
Za jedničku Kinder vajíčko? Nesmysl!
foto: Honza Mudra

Ze Lhoty u Opavy přijela VERONIKA KOTŮLKOVÁ, spoluzakladatelka a jednatelka ZŠ LABYRINT (školné 2500 Kč měsíčně), jež jako samostatná škola s podtitulem Smyslu-plně spolu funguje ve Slezsku od letošního září. Z Hradce Králové dorazil JAN SÝKORA, ředitel ZŠ HUČÁK (školné 3000 Kč), otevřené od loňska se zajímavou koncepcí Jenského plánu (alternativní pedagogický směr, založený německým profesorem Peterem Petersenem po 1. světové válce; pozn. red.). EVA DITTRICH SANIGOVÁ je ředitelka a autorka koncepce už třetím školním rokem přeplněné ZŠ LIVINGSTON (školné 10 000 Kč) v Čakovicích na Praze 9, která nese podtitul Konečně škola, do jaké byste sami rádi chodili. Díky silné značce nechybí ani zástupce jedné ze SCIOŠKOL, úspěšné sítě nových vzdělávacích stánků, zakládaných poslední dva roky vizionářem Ondřejem Štefflem. JAN TÁBORSKÝ je ředitelem SCIOŠKOLY v Praze 6 (školné 9800 Kč); začala fungovat 4. září 2017.

 

Za jediný rok stoupl počet soukromých základních škol o 25 procent, za poslední čtyři roky se zdvojnásobil. I když do nich chodí zatím jen dvě procenta českých dětí, dramatický nárůst soukromých škol v regionech trvá. Proč jste si školu založili vy?

Eva Dittrich, Praha 9: Chtěla jsem zkusit, jestli to půjde jinak. To, co se léta řeší v českém školství, mi připadalo úplně nedůležité. Mým záměrem bylo dokázat, že změna je možná přímo v praxi. Nemáme přestávky, zvonění ani domácí úkoly: naše škola nesplňuje žádný z klasických, tradičních a zvyklostních atributů základky. A přesto splňujeme normy, v současné době vstřícné. Po dvou letech můžu říct, že to jde i jinak. Což je fajn.

Co přesně znamená „jinak“?

Eva Dittrich: Něco vám ukážu. Moje maminka o víkendu vyklízela u dědy sklep a našla tam svoje sešity ze školního roku 1968–1969. Formy zápisu a záznamu výkladu jsou v něm stejné jako v sešitech dnešních; přitom jsou téměř 50 let staré. Dnes už přitom díky vědeckým poznatkům víme, že frontální výklad a zápisky s ním spojené jsou zastaralou formou učení, která příliš nefunguje. Jenže v současných českých školách se to kvůli tradici jinak nedělá. U nás v Livingstonu využíváme moderní metody učení – a kromě jiného i sešity a učebnice. Máme jinak poskládaný rozvrh a mimochodem se tam dají najít i úplně klasické obsahy.

Pojďme na venkov: proč si promovaná doktorka filologie po letech pedagogického působení na opavské vysoké škole založí základku? Zvlášť když pak na vysoké dál učí?

Veronika Kotůlková, Opava: Po dvanácti letech působení na vysoké škole jsem rok od roku intenzívněji cítila, že studenti, kteří tam přicházejí, jsou mrtvé duše. Lidé, kteří vstoupí do posluchárny s notýskem a tužkou a jsou připraveni si všechno zapsat, ale bez kritického uvažování, bez vlastního názoru. Sice jsem do práce s vysokoškoláky vkládala energii, ale u velmi malého procenta měla pocit, že to má smysl. Zároveň mé vlastní děti nastoupily do první třídy a já viděla, zvlášť u starší dcery, jak se jí měsíc po měsíci vytrácí jiskra z oka, jak se vytrácí její přirozený zájem o vědění. Zašlo to tak daleko, že jsme si ji po třetí třídě vzali s manželem do individuálního vzdělávání. Pak jsem si řekla, že má větší smysl měnit věci na základce, kde je větší šance děti utvářet, aby z nich vyrostli svobodní lidé s názorem. Nastoupila jsem u nás na severu Moravy na státní základní školu, ale narazila na odpor vedení.

Jak ten odpor vypadal?

Veronika Kotůlková: Vedení školy se často odvolávalo na zřizovatele školy, kde bylo údajně třeba změny prosadit. Po téměř roce jednání s vedením města jsem si uvědomila, že tudy cesta nevede. Odbor školství nás několikrát vyzval, ať si založíme soukromou školu, že pro takovéhle „experimenty“ je soukromý sektor ten pravý. Nakonec se sešlo sedm podobně smýšlejících rodin; z těch se stali zakladatelé a jednatelé ZŠ Labyrint.

Vy jste, pane Táborský, ředitelem jedné ze dvou nových pražských SCIOŠKOL, které začaly fungovat letos v září. Jak se profesionální kouč stane ředitelem školy?

Jan Táborský, Praha 6: Moje cesta do základky byla zajímavá a klikatá. Původně jsem studoval vzdělávání dospělých, pak se specializoval na práci s dospělými firemními klienty. Teprve přes koučink a vlastní psychoterapeutický trénink jsem se začal vracet k základnímu školství, protože jsem si uvědomil, kolik traumat a balastu si my Češi ze školy neseme. Dospělý člověk pak stráví spoustu času tím, aby se ho zbavil.

Jednou jsem vás slyšela vyprávět o školní hře na zmrzlíka, to je, myslím, dobrý příklad.

Jan Táborský: Hra na zmrzlíka spočívá v tom, že se děti, ideálně už v první třídě, postaví v lavicích a na rychlost počítají matematické příklady, které jim od tabule zadává paní učitelka. Kdo je spočítá rychle, může se posadit, kdo zbude, zůstane stát. Tak všichni vidí, kdo počítá pomaleji. Nejpomalejší je zmrzlík. Tohle jsem skutečně zažil na klasické základní škole před pár lety. Hra na zmrzlíka přitom nevybuduje ani lásku k matematice, ani sebedůvěru. Naopak, zmrzlík má pak v dospělosti často strach stát před větší skupinou lidí a cokoli prezentovat.

Proč neinovujete svými metodami současné státní školy, proč zakládáte nové?

Jan Sýkora, Hradec Králové: Protože to téměř nejde a protože rodičů, kteří cítí selhávání systému a hledají pomoc, je najednou hrozně moc. Když to přeženu, tak bych mohl mít v tuto chvíli školu nejen v Hradci, ale dalších pět poboček Hučáku v celé ČR. Školu však musím v prvních pěti letech stabilizovat, teprve pak uvažovat o rozšíření. Je mi sice téměř jedno, jaké jsou v tuto chvíli pro soukromé školy podmínky, rád se jim podřídím, ale byl bych rád, aby zůstaly stejné, aby to zase za dva roky nebylo úplně jinak.

Eva Dittrich: Veřejnou školu jsem se měnit nepokoušela, asi bych neuspěla. Ale i mně už teď chodí ročně několik nabídek na pobočky od silných finančních partnerů. Jednou k tomu možná v Livingstonu dospějeme, nemám ale v tuto chvíli dost kvalitních učitelů.

Veronika Kotůlková: Kdybych měla možnost to, co dělám, realizovat na půdě státní školy, okamžitě měním. Mě stigma soukromé školy zatěžuje, kdyby se mi podařilo zreformovat nějakou školu v okolí, což jsem zkoušela, mileráda to udělám. Ale nejde to, je velmi těžké se tam dostat. Proto se nás sedm zakladatelů Labyrintu muselo rozhodnout, jestli koupíme budovu: každá rodina si půjčila od příbuzných i od státu, rozpočítali jsme cenu školy, vydělili ji sedmi a od té doby jedeme každý na sedminu.

Vy jste, pane Sýkoro, taky jeden z jednatelů letos vzniklé Asociace malých inovativních škol, situaci v regionech proto znáte výborně. Ve vaší královéhradecké škole Hučák jste minulý týden promítali nový, hodně diskutovaný dokument Ondřeje Kanii Finský sen o tom, jak vypadá státní školství ve Finsku. Soukromé školy tam téměř neexistují, přitom se tam vůbec neznámkuje až do střední školy – a díky tomuto systému se už teď mluví o finském hospodářském zázraku. Proč státní školství u nás nevypadá jako ve Finsku?

Jan Sýkora: To je hrozně těžká otázka. Téměř třicet let po sametové revoluci produkují pedagogické fakulty, vázáné akreditační komisí, absolventy, kteří by nejspíš ve Finsku nebo v dalších zemích, o nichž mluvíme jako o vzoru, neobstáli. Dále tu máme velkou rigiditu rodičů, kteří chtějí sešity, známkování a ostatní atributy zastaralého školního systému, což je dáno letitou českou tradicí. Máme tady velikou svázanost ředitelů s lokální politikou, která školám často znemožňuje prosazovat inovativní cesty. A pak tu máme obrovskou fluktuaci ministrů školství.

Jak přesně vypadá provázanost s lokální politikou?

Jan Sýkora: Je to vždycky stejný princip. Ředitele jmenuje zřizovatel školy, tedy většinou obec. Tím pádem starosta má nad školou obrovskou moc. Chce být za další čtyři roky zvolen, a tak nechce, aby ředitel školy nějakou změnou naštval lidi. A každá změna à la „respektující přístup k dítěti“ samozřejmě vyvolá v obci reakci. „Kurňa a podle čeho já budu dávat svýmu Pepíkovi Kinder vajíčko? Přece za jedničku vajíčko, za dvojku milku a za trojku nic!“ Vždyť proti tomu, co historicky funguje, nikdo nebude brblat. Navíc chybí jasná vize, jak by mělo vypadat české moderní vzdělávání. Tak jsou ředitelé tlačeni zase zpátky do nynějšího stavu – musejí zůstávat rigidní.

Statisticky se ministr školství od roku 1989 mění každých patnáct měsíců. Jak chcete při takové fluktuaci vymyslet jasnou vizi moderního vzdělávacího systému?

Jan Sýkora: V současné době si přejeme jen to, aby už ministerstvo nic nového nevymýšlelo. Radši. Což je smutný stav. Potřebujeme obrovskou změnu a zároveň se všichni jakékoli změny, kterou ministerstvo vymyslí, bojíme. Protože každá změna je k horšímu, nedotažená do konce. Ty současné mantinely a rámce, které máme v České republice vytvořeny, nám i státním základkám umožňují inovativnost, což je skvělé. Zároveň ale v blízké budoucnosti reálně hrozí návrat k osnovám, ke stabilizaci retroškolství.

Jaký typ rodičů vám svěřuje svoje děti? Jací jsou lidé, kteří platí za něco, na co mají svaté právo zdarma?

Veronika Kotůlková: Zamýšlela jsem se nad tím ve vlaku, když jsem sem jela, ta otázka je nasnadě. U nás rozhodně rodiče nepatří k sociálně vyšším vrstvám, jsou mezi nimi i dělnické profese, spektrum povolání je hodně široké. Často se říká, že soukromá škola je pro rodiče bohaté, ale v našem případě to vůbec není pravda. Myslím, že naši rodiče mají společné to, že jsou pro ně jejich děti důležité a že jsou pro ně ochotni něco obětovat, ať už čas, nebo peníze.

Eva Dittrich: Ani v Praze se nedá říct, že klient školy rovná se bohatý člověk. Školné často platí i prarodiče, rodiny se skládají. Naši rodiče jsou lidé, kteří vzdělání chápou jako důležitou součást života, chtějí investovat tuhle částku do dětí, a ne třeba do dovolené. Naše školné je poměrně vysoké, ale zatím jsem nezažila přístup rodičů: „Já si vás platím, tak mě budete poslouchat!“ Spíš se mi zdá, že jsou u nás lidé, kteří nechtějí být přes svoje děti v područí náhodné paní učitelky, už mají dost státních škol jako instituce.

Jan Táborský: I naši rodiče jsou často lidé, kteří se musejí a chtějí uskrovnit v jiných věcech, aby mohli zaplatit školné. Pronájem budovy na Praze 6 je vysoký, a tak je bohužel výše školného u nás ze všech Scioškol nejvyšší.

Právě kvůli existenci vašich škol se „rozevírají nůžky“ už od základky. Vytváříte placením školného další bariéru, tentokrát už od šesti let věku dětí...

Jan Sýkora: Ale to není námi. My jsme jen důsledek toho, že ve státním školství rodiče nenalézají smysluplnost a hledají ji jinde. Nůžky se v Česku rozevřely už dávno: léta existují výběrová víceletá gymnázia, speciální školy, školy pro specificky zaměřené děti, v běžných základních školách vznikají třídy pro mimořádně nadané děti... Společnost je bohužel hluboce segregovaná historicky, což považuju za jedno z největších rizik naší země. Že se lidi neučí žít spolu, ale existují v oddělených sociálních bublinách.

Nejsou však vaše školy právě takovými sociálními bublinami? Cítíte averzi skrytou mezi školami vašimi a státními? Jak se k vám státní školy stavějí?

Jan Táborský: Jen v minulém roce se do ScioŠkol přišlo podívat ke stovce učitelů a ředitelů státních škol i desítky studentů pedagogických fakult.

Veronika Kotůlková: My jsme pro spoustu lidí i kolegů obrovským trnem v oku. Lidé na severu Moravy skousli soukromou střední školu, ale soukromá základka, to už je silné kafe. Diví se, proč by měli lidi připlácet za něco, co dává stát všem zdarma. Berou to jako rozmar skupiny rodičů, kteří už nevědí, co by. A své děti rozmazlují. I my se snažíme být otevření, ale za ten rok, co jsme v provozu, jsme bohužel měli minimum návštěv z okolních škol, minimum kolegů pedagogů ze státních veřejných škol se za námi přijelo podívat. Když mě potkají ve městě, zeptají se, to ano. Zajímá je, jak to děláme, jak s dětmi pracujeme. Ale podívat se nepřijedou.

Co je za tím? Strach, neznalost?

Jan Sýkora: Na začátku je jistě strach, který se schovává za to, že soukromé školy ekonomicky ohrozí stát. Myslím ale, že klasičtí učitelé zápasí i s vnitřním strachem: co když se ukáže, že celá ta léta učím špatně?

Třicet let jsem hrála hru na zmrzlíka, tak hezky to fungovalo…

Eva Dittrich: Ze strany státních škol cítím nejen obavy, ale i zvědavost. Nevědí, co si myslet. Naše škola je velmi otevřená v tom, co se nám povedlo, co ne, svoje know-how posíláme dál, píšeme o něm na webu, máme videa. A když se k nám do Livingstonu lidé ze státních škol přijdou podívat a jsou tam s námi, odcházejí v úplně jiném stavu mysli. Evidentně je to ale hlubší strach ze změny – všichni víme, že něco měnit v rámci státního systému je těžké.

Jan Táborský: Mám jednu zajímavou, velmi aktuální zkušenost: hned během prvních dní teď, v září,nás ve ScioŠkole začala kontaktovat další vlna rodičů prvňáčků, ale i starších dětí. Děti se do státní školy těší první druhý den, ale hned další den už tam jít nechtějí, protože nikdo nerespektuje jejich zájmy, musejí dělat nesmyslné věci, na které nejsou zvyklé, necítí se tam dobře. Rodiče si to uvědomují a snaží se, aby děti přestoupily k nám dodatečně v září. Mají tu možnost.

Dobře, ale nejsou ty děti prostě jenom rozmazlené, jak často slýcháme?

Eva Dittrich: Svět se mění a my naše děti jednoduše nemůžeme připravovat stejně jako před padesáti lety. To je podle mého hlavní důvod, proč rodiče začínají víc vnímat nesmyslnost školního drilu –

vidí, jak se mění svět kolem nás a jak na to školy už léta reagují jen defenzívou, zákazy. Současné děti zároveň postrádají smysl chození do školy, nemají žádnou zajímavou motivaci.

Jak vaše školy přistupují k moderním technologiím? Máte mobily a tablety ve škole zakázané, nebo je používáte?

Eva Dittrich: Zakazovat, to je, jako kdyby kdysi dávno někdo protestoval proti používání traktoru nebo tužky. Ve chvíli, kdy se dítě učí psát a počítat, je nesmyslné dělat z technologií něco zakázaného. Naopak je třeba naučit ho nakládat s nimi jako s dalším, i když nikoli s jediným, z pracovních nástrojů.

Veronika Kotůlková: Moderní technologie přesně poukazují na limity současného školství. Protože encyklopedické znalosti si děti najdou dvěma kliky na Wikipedii nebo Googlu. Ale ve chvíli, kdy jim učitel nabízí: „Pojďte, naučíme se diskutovat, jak spolu vycházet, jak pracovat s textem, jak na vás útočí reklama.“ Jde o lidský faktor, tohle jim technologie nenabídnou. Ve škole máme pravidla na používání mobilů, tabletů, hodně řešíme a diskutujeme, jak je to s fotografováním a nahráváním spolužáků, že s tím ten člověk, který je snímán, musí souhlasit.

Používáte mobily při výuce?

Veronika Kotůlková: Učím cizí jazyky a je pro mě pochopitelné, že si děti hledají slovíčka na mobilu. Paradoxně s mobily jsme narazili u některých rodičů, kteří očekávali, že jsme škola, a naší povinností je tudíž je zakázat. I s dalšími věcmi si rodiče nevědí doma rady a nechávají jejich řešení na škole. Nedávno třeba přišel požadavek, abychom udělali seznam počítačových her, které jsou didaktické a jaké už didaktické nejsou. Ty by podle rodičů měly být zakázané. A já se ptala: „Jaké je ale kritérium pro didaktickou hru? Je Minecraft didaktická hra, nebo ne? Kde je hranice?“ Je důležité o tomhle diskutovat.

Říká se, že alternativní školy jsou pro každého žáka, ale ne pro každého rodiče. Nejsou současní rodiče až moc nároční?

Jan Táborský: Ve ScioŠkolách to funguje tak, že součástí zápisu a vstupu dítěte do školy je i pohovor s oběma rodiči. Bavíme se o principech školy a vyjasňujeme si přesně očekávání, už máme i okruhy, u nichž víme, kde jsou třecí plochy. Tam se ptáme, když si představíte tuhle situaci – je pro vás přijatelné, že dítě bude číst později, že mu dáme čas a prostor, aby postupovalo v souladu se svým rozvojem, a nebudeme ho nutit k věcem, na které ještě není zralé? Některým rodičům to nevyhovuje, což je naprosto v pořádku, jiní hledají přesně tento přístup.

Jan Sýkora: Pracujeme hodně se strachy a obavami. S obavami učitelů, jestli učí správně. S obavami rodičů, jestli zvolili správnou cestu, jestli naše škola není pro jejich dítě slepá ulička. Jdou na trh s kůží svých dětí, to je hodně citlivá věc. Z důvodů, o nichž jsme se už bavili, se ale celková koncepce státního školství za posledních třicet let téměř nikam neposunula a je tu najednou obrovská díra, kterou je třeba zalepit.

Chceme toho hodně: aby se s dětmi ve škole zacházelo slušně, aby tam chodily rády, neztrácely čas nesmyslnými úkoly, uměly cizí jazyky, měly sebevědomí a odvahu se prosazovat. Ale zároveň se obáváme, že svoboda na základkách ve smyslu žádné domácí úkoly nebo neznámkování až do páté třídy jim neumožní, aby pak udělaly maturitu a šly v kamenném vzdělávacím žebříčku dál. Je tu obava, že když už jednou naskočím na alternativní cestu, musím už na ní zůstat. Přitom „finská cesta“ přináší úctyhodné mezinárodní výsledky v testování. Jak to tedy je?

Veronika Kotůlková: To jsou přesně ty strachy, které doprovázejí nejenom rodiče našich žáků, ale i nás samotné. I sama, u vlastních dětí, si občas říkám: Dostanou se pak na klasickou školu? Celkem brzy mě to ale přejde, protože dostat se na vysokou dneska znamená, jak dobře vyplnit test. A to se člověk naučí během měsíce. Nejde už tolik o základ encyklopedických znalostí, které se musíte učit léta. Dohnat znalosti na test zabere krátké časové období.

Eva Dittrich: Pokud ten skoro dospělý člověk je schopen se učit a ví, jak se učit efektivně, umí hospodařit s časem, je to zralá osobnost, je to víc, než když žák od první do deváté jen dobře plní sešity, jako tady vidíme ty z let 1968–1969. Na vysokou se nakonec asi dostanou oba, dříč i náš student, ale já žákům z alternativních škol dávám větší šanci, že si dobře zvolí obor, že tu školu dokončí a budou dospěleji žít ve společnosti a v rodině. Sociální rozvoj, emoční inteligence a osobnostní rozvoj dohnat nejdou, zatímco doučit se pár faktických znalostí není problém.

To ale ukáže až čas, ani jedna z vašich škol zatím absolventy nemá.

Eva Dittrich: Já si ale nemys-

lím, že by objem znalostí, který dětem poskytujeme, byl nižší. Pouze je jinak uspořádán, přichází v jiném časovém období, v jiné intenzitě, s ohledem na každé dítě. Status quo, že když se něco ve škole probere, tak to dítě umí, je zcela chybný.

Čím to, že tak málo absolventů pedagogických škol chce jít v současné době skutečně učit?

Jan Sýkora: České pedagogické školy vzdělávají spíše matikáře, fyzikáře než pedagoga. Ve Finsku všichni studují tři roky na to, aby byli pedagogové, pak jdou do praxe a pak se, až po praxi, specializují na určitý obor. U nás se často absolventi bytostně cítí jako matematici, nikoli jako učitelé, jde jim víc o obor než o děti – já to nevykládám vám, děti, ale jde mi o moudrost světa. Ovšem pedagogové na naší škole jsou vynikající, úžasní a kooperativní. Osvědčují se nám lidé, kteří rádi pracují s dětmi i ve volném čase, skautští vedoucí… Mají kvalifikaci a ještě v sobě nemají zabitou lásku k dětem.

ScioŠkoly řeší svoje učitele ještě více pankáčsky – prostě přijímají i ty, kteří nemají nutně pedagogické vzdělání, ale jsou to zajímavé osobnosti, pro děti inspirativní... Není to ale tak trochu nelegální?

Jan Táborský: Nelegální to není, ale rigidita systému je velká a pravidla nesmyslná. To je, jako bychom řekli, že ředitelem nemocnice může být jenom chirurg, který ale musí zároveň vedle vedení nemocnice i dvacet hodin týdně operovat. Průvodci v naší ScioŠkole musejí mít především vztah k dětem, hlásí se nám lidé s nejrůznějším, často velmi zajímavým vzděláním, taky často skautští vedoucí či lidé, kteří žili nebo studovali v zahraničí a mají zkušenosti s prací s dětmi. A někteří mají i pedagogické vzdělání.

Takže výtka, že soukromé školy „skupují“ kvalitní pedagogy, je neopodstatněná?

Eva Dittrich: Je to spíš naopak: Osmdesát procent lidí, kteří by neměli možnost pracovat u nás nebo v obdobné soukromé škole, by v oboru nebyla, ale hledala by smyslu-

plnou práci někde úplně jinde, často v komerčním sektoru.

Veronika Kotůlková: Stěžejní je, aby učitel dovedl přenést na žáky pohodu a byl sám zaujatý tím, co učí. Já učím cizí jazyky a kolegové se mě ptají, proč to děti tak baví. Prostě tam jdu s chutí, vykládám jim, kde jsem byla, kde všude cestovala, děti na to slyší, na to opravdu nepotřebujeme žádnou speciální metodiku. Jde o to, aby učitelé děti zaujali, inspirovali.

Shodně všichni tvrdíte, že platy učitelů nejsou rozhodující. Proč tedy nikdo nechce učit?

Jan Sýkora: Když pojedu v těch nejhorších klišé a stereotypech, tak kdo se stane učitelkou? Holčička, která byla jedničkářka, poslušná, na základní škole se jí líbilo, její spolužáci „hajzlíci“, obtížně kompatibilní se systémem, jsou dnes podnikatelé či ve vězení… Tak náš nepružný školský systém replikuje sám sebe, na pedagogických fakultách jsou lidé, kteří často nemají praktické zkušenosti. A kreativní lidé odcházejí

do jiných profesí. Ale znovu opakuji, nedá se to takhle generalizovat.

Jan Táborský: Problém celého sektoru je strnulost, hlavní příčina frustrace. Ne platy, ale atmosféra ve školství, atmosféra lpění na minulosti a na dávno překovaných hodnotách a schématech. Komu by se do toho chtělo? Proto si ve ScioŠkolách i v dalších soukromých školách můžeme průvodce vybírat, proto se nám hlásí tolik zájemců: protože vědí, že u nás je nic podobného nečeká.

Nárůst počtu soukromých škol byl loni a letos tak velký, že se ho ministerstvo školství rozhodlo zastavit. Proč, podle vás, ministerstvo rozvolnění systému potlačuje, místo aby jej vítalo?

Jan Sýkora: Co se teď děje na MŠMT, nejspíš oslabí touhu lidí vrhat se do nových vzdělávacích projektů. Jsou to přitom lidi, kteří nechtějí bořit, ale stavět. Mají jasný koncept, jsou pedagogicky vzdělaní. A když je ministerstvo školství naštve, což teď nastalo ve velké míře, ti lidé prostě zmizí. Mají spoustu možností, najmou je jakékoli firmy, HR, agentury, jsou to lidé schopní komunikace, strategického myšlení a plánování. Když o ně školství přijde, protože se jim házejí nelegitimní a nelegální klacky pod nohy, zmizí navždy. Celá změna, nastartovaná aspoň zdola, když už nepřichází shora, se zpomalí. Že teď ministerstvo zamítlo dvacet žadatelů, neznamená, že bylo poškozeno těchto konkrétních dvacet iniciativ, ale už v dalším roce těch žádostí třeba nebude tolik, protože si lidé řeknou: „To je takové peklo, že do toho radši nepůjdu“. Školství se teď může zmrazit na dalších pět let. Přitom je ten trend nezadržitelný. Právě rodiče vidí v jasných konturách, že státní systém selhává.

Jak byste chtěli, aby mapa českého základního vzdělávání vypadala za deset let?

Jan Sýkora: Když jsem cestoval po Finsku, dívali se na mě jako na blázna. „Jaké soukromé školy?“ ptali se. Když tam máte koncept moderní školy a obhájíte jej, dostanete okamžitě plnou státní podporu. Školy jsou tam tak dobré, že každý Fin posílá svoje děti prostě do spádové základky a nic neřeší. Kdyby ta moje královéhradecká škola mohla být součástí státního systému, milerád ji tam vrátím. Najednou nebude potřeba soukromých škol, které naplňují potřeby rodičů – já za to budu vděčný a hrozně spokojený.

Veronika Kotůlková: Pokud za deset let bude pestrá škála škol, ze kterých bude možné vybírat, tak se i já s Labyrintem velmi ráda zařadím do sítě veřejných škol. Vést soukromou školu je, alespoň pro mě, obrovská zátěž. Nejraději bych tam měla nějakého manažera, jenž všechny tabulky vyplní. Já pak budu pracovat s dětmi a mít jistotu, že se požadavky ze strany ministerstva nebudou měnit co dva roky. Takže za deset let je moje představa školy bez školného a taky v systému, ne mimo něj.

Jan Táborský: Určitě bych byl rád, aby veřejné školy fungovaly jinak než podle 200 let starého systému. Myslím si ale, že prostor pro alternativy nezmizí nikdy. Vždycky bude v české společnosti skupina rodičů, kteří chtějí pro své dítě ještě trošku jiné vzdělání, než se běžně nabízí. Snad už ale nebudeme muset suplovat ten vzdělanostní fundament, zdravý, rovnocenný přístup k dětem, ten základ, který suplujeme teď. A já budu dál rád hledat další cesty, něco jiného, zajímavého.

Eva Dittrich: České školství

je kolos, jenž se valí dávno určeným směrem a v němž se většina aktérů bojí riskovat. Měla jsem sama vizi, jak by měla škola

21. století vypadat, a jsem moc ráda, že se ji daří naplňovat, ale ráda se zapojím do systému

dalších škol. Budu ráda, když budeme za deset let mluvit o tom,

že jedna škola je výborná na 

jazyky, druhá má skvělou družinu, třetí je úžasná na dílny – a všechny jsou dobré, ale pozor, každá jiným způsobem. Nepřeju si, aby každá škola v republice byla jako ta naše, různorodost je důležitá – když bude, pak už nebude třeba, aby vznikaly soukromé školy.

Ale co když se zase nezmění vůbec nic? Nevidíte celou situaci moc optimisticky?

Jan Sýkora: Jinak bychom tu práci nemohli dělat. V Česku se hodně řeší marginálie. Místo toho, aby se řešil vztah učitelů a dětí, smysl vzdělávání, abychom věděli, co a proč přesně chceme dětem říct… To jsou těžké otázky, které se řeší hůř, než jestli máme moderní tabule, nový nábytek nebo vymalovanou chodbu. O těchhle důležitých věcech kdyby diskutoval celý učitelský sbor v čele s ředitelem-manažerem, jenž dovede věci posunovat a svoje lidi inspiruje k tomu, aby se vzájemně slyšeli a hledali odpovědi, tak to mi úplně stačí. Jenže na to by se test s odpověďmi za A) za B) za C) těžko vymýšlel.

Veronika Bednářová


Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,310
20,530
28,680
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře