nahoru

Létající cellista

Kateřina Kadlecová 13. července 2017 • 00:15
Létající cellista
foto: Archív

Rozevláté bílé kudrny, rozevláté barevné rozhalenky, rozevlátý styl přednesu (prý hraje moc hlasitě a s tím vibratem to trochu přehání, tvrdí někteří hudební kritici). Charismatický violoncellista MISCHA MAISKY (69) je jedním z nejznámějších žijících představitelů klasické hudby vůbec. Uvidíme, ale především uslyšíme ho už brzy – 20. července zahraje v rámci Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov. 

Po pěti letech se vracíte do Českého Krumlova. Pamatujete si vůbec místní festival, při tom všem cestování?

Ale samozřejmě! To je vždycky taková pohoda, přijet k vám do Česka… Praha je doslova skvostná, ale i na Krumlov mám báječné vzpomínky, slyšel jsem tehdy na festivalu spoustu excelentní hudby. Letos budu vystupovat s mladou čínskou pianistkou Shiran Wangovou, zahrajeme dvě Brahmsovy sonáty a suitu a partitu mého oblíbence Johanna Sebastiana Bacha.

Jak vlastně vypadá po více než šedesáti letech za nástrojem vaše dennodenní muzikantská rutina, váš trénink?

Je úplně jedno, jak dlouho jste na scéně a jak často koncertujete. Musíte se udržovat v tréninkové formě. Jsme jako sportovci – v momentě, kdy na sobě přestaneme makat, nám ochabnou svaly. O paměti nemluvě. To, co jsem dlouho nehrál, zapomínám. Teď se třeba dívám na partituru té Brahmsovy Sonáty D dur pro violoncello a klavír, op. 78, co předvedeme u vás v Krumlově, a je mi, jako bych ji naposledy viděl před deseti lety. A přitom je to jedna z mých nejoblíbenějších skladeb, bůhví, kolikrát jsem ji zahrál a nahrál. Mimochodem, není to tak, že bychom trénovali pravidelně a dvoufázově jako fotbaloví reprezentanti – já osobně hodně cestuju a nemám na hraní vždycky čas.

A když jste doma v Belgii, ve Waterloo?

Tam to je ještě horší, poněvadž mám šest dětí a čtyři z nich jsou malé a vyžadují moji pozornost. Stejně jako každý rodič malých dětí si ale svůj čas pro práci, která je naštěstí zároveň mým koníčkem, musím vybojovat.

A bojujete i s tím, že svaly a úpony ochabují a vaše tělo je čím dál náchylnější k pracovním úrazům. Jak vypadají ve vašem oboru? Vzpomínám, jak jste po jednom berlínském koncertě dočasně ztratil sluch…

Ano, byl jsem nastydlý a pobyt v klimatizovaném letadle můj stav skutečně nezlepšil. Ale nemohl jsem nehrát. Místo abych šel po koncertě na večeři s milovníky umění, jel jsem si na pohotovost pro kortizonovou injekci. Žádné vážnější problémy se zdravím naštěstí nemám a ty menší jsou taková muzikantská klasika. Tak třeba nevyspání, což je můj častý problém jak kvůli jet lagu neboli pásmové nemoci, tak kvůli mým milovaným dětem, způsobuje pobolívání svalů, dlouhé sezení u nástroje zas bolesti zad. Někdy je to celé únavné, máte pocit, že jste víc ve vzduchu než na zemi. Před pár dny jsem třeba hrál v Japonsku, a sotva se vaše tělo srovná s jiným časovým pásmem, už musíte letět koncertovat do Říma a Turína, načež šoupnete cello do futrálu a honem na letadlo do Tchaj-peje a z Tchaj-wanu zase zpátky. Takže konstantně bojujete s časovými posuny a spánek nepřichází přirozeně, musíte si ho ordinovat. Ale pořád ještě to zvládám. Protože miluju to, co dělám – to všechny překážky hodně zjednodušuje.

Takže si neumíte představit den bez nástroje?

Úplně v klidu. To neváhejte. A nejen den – hodně rád si představuju takový týden dva bez cella… Před pár měsíci jsme s rodinou byli na dovolené na Floridě za tchánem a vůbec jsem nehrál. Totéž první týden v červenci, který jsem strávil ve Španělsku. Po internetu jsem uděloval lekce svým žákům ve virtuálním prostoru, takzvané masterclassy, a hrál jsem výlučně tehdy, když na mě mířila kamera.

Hudebníci napříč žánry si stěžují, jak se v novém miléniu rapidně zhoršily prodeje hudebních nosičů. Situace v klasické hudbě nejspíš není jiná.

To je všechno pravda, ale já si na stahování a streaming nestěžuju, snažím se jít s dobou. Zrovna nedávno mě na sociálních sítích někdo upozornil, že Bachovu Suitu pro violoncello č. 1 G dur v mém podání si na YouTube pustilo neskutečné množství lidí – to video má skoro 22 miliónů zhlédnutí, umíte si to představit? Život je změna, musíme jít dál a přizpůsobit se. Naštěstí jsou tu místa typu Japonska, kde jsem hodně populární a kde lidé ještě pořád masově nakupují hudební nosiče; po každém koncertu v Japonsku podepisuju desítky cédéček. Mimochodem, jezdím tam minimálně dvakrát ročně, zatím jsem byl v zemi vycházejícího slunce sedmačtyřicetkrát a je to můj nejoblíbenější stát vůbec.

A co nejoblíbenější skladatel? Pokud jde o Čechy, pak nejspíš Dvořák, viďte.

Antonín Dvořák je favoritem každého cellisty, vždyť je autorem jedné z nejpopulárnějších violoncellových skladeb vůbec. Violoncellový koncert h moll, op. 104, po své premiéře nadchl i samotného Brahmse, Dvořákova přítele a mentora. Váš Antonín Dvořák skládal mistrovská díla, a nejen pro violoncella.

Jste jediným cellistou vůbec, který měl možnost studovat pod vedením dvou z největších ikon vašeho nástroje, ruského cellisty a dirigenta Mstislava Rostropoviče a Ukrajince Grigorije Pjatigorského…

No neměl já z pekla štěstí? Oba byli naprosto fantastičtí, skvělí muzikanti, ale i vynikající učitelé a jedineční chlapi. Měli podobné výukové metody: o hře na cello se mnou příliš nemluvili, zato mi kladli na srdce, že nutně musím znát svůj cíl a mít ho stále před očima, když k němu hledám cestu mezi tolika možnostmi.

Než jste se od jednoho dostal k druhému, musel jste překonat pár překážek.

Abych to vzal od Adama: Začal jsem hrát na cello, když jsem přestal kouřit. Což bylo v mých osmi letech, můj učitel doma v Rize se jmenoval Ischanov. Pak jsem ve třinácti letech zakusil velký skok, když jsem se dostal na akademii v Leningradě a musel jsem pěkně zabrat. V osmnácti letech jsem se pak slušně umístil v Čajkovského ceně, načež mě Mstislav Rostropovič pozval jako svého žáka na moskevskou akademii, kde to tehdy vážně žilo, učili tam třeba skladatel a klavírista Dmitrij Šostakovič nebo houslista David Oistrach. Studoval jsem pod Rostropovičem čtyři roky a vzhlížel k němu tolik, až mě z toho bolelo za krkem. Jenže pak sestra emigrovala do Izraele a mě zavřeli na rok a půl do lágru, k cementu a lopatě. Budovat komunismus se mi pochopitelně nechtělo, takže jsem se po propuštění nechal s pomocí jednoho váženého židovského psychiatra nádavkem zavřít do psychiatrické léčebny, abych se vyhnul povinné vojenské službě. Na dva měsíce, ale stačilo to – dva roky jsem neviděl cello, stýskalo se mi.

Co udělala dvouletá pauza s vaší technikou?

Ve finále ten efekt nebyl tak děsný. Jsem optimista a zaplaťpánbu nejsem hráč typu doctus, tedy ten, co se učí, ale natus, tedy ten, co to tak nějak dostal do vínku. Na denní rutině a tréninku nejsem až tak závislý. Lidi jsou různí a muzikanti taky, každý to máme jinak. Vašim posluchačům je to fuk, ti se neptají po tom, jak dlouho denně cvičíte – prostě si sednou do sálu a slyší, co slyší. Jsou tu muzikanti jako třeba nejlepší pianistka světa, neskutečně nadaná Martha Argerichová, s níž mi bylo ctí mnohokrát hrát, kteří si mohou naordinovat mnohaměsíční pauzu a pak si sednout a hrát stejně božsky jako před přestávkou. Já to mám jako legendární ruský pianista Anton Rubinštejn blahé paměti, který říkal: „Když nehraju den, poznám to jen já sám. Když nehraju dva dny, poznají to kritici. A když nehraju tři dny, slyší to celý svět!“ Já jsem někde mezi tím. Těch složitých let ani trochu nelituju. Na všem se snažím najít něco dobrého – jsem typ člověka, jenž vidí sklenici spíš poloplnou než poloprázdnou. Díky těm strázním jsem získal mnohem komplexnější školu života a čert vem, že jsem nikdy nedostal diplom z konzervatoře. Jak to šlo, emigroval jsem do Izraele a odtud jsem to do Kalifornie za Grigorijem Pjatigorským neměl až tak daleko: ze svobodné země do svobodné země.

Byli jste si s oběma zmíněnými učiteli blízcí i osobně?

Mstislav mi byl de facto druhým otcem, když můj skutečný tatínek zemřel na rakovinu, v mém, jak já říkám, prvním životě, v tom sovětském, socialistickém. Největší a celoživotní Rostropovičovou touhou bylo mít syna, který by šel v jeho šlépějích. Naprosto marná, nenaplněná ambice – měl dvě dcery. Když jsme se potkali asi rok před jeho smrtí, řekl mi, že jsem pro něj byl jako syn. Proto není divu, že jsem se před deseti lety po jeho skonu – měl rakovinu jater – cítil, jako by mi podruhé umřel otec. Ale to bylo dlouho poté, co jsem se vydal na jeho doporučení studovat k Pjatigorskému. Ten se mi stal otcem v mém druhém životě, ačkoli jsme spolu strávili jen čtyři měsíce oproti čtyřem letům s Rostropovičem. Jenže ten většinu času lítal a cestoval, zatímco Pjatigorskij se držel doma, mluvili jsme spolu dennodenně. Měl rakovinu plic a v roce 1976 už moc dobře věděl, že ho zabije. Hrozně rád se mnou mluvil rusky, úplně jinou ruštinou, než jakou se mluví dneska. Cítil, že jsem na prahu svého nového života, zatímco on z toho svého odchází. Společně strávený čas byl strašně důležitý pro nás oba. O tomhle období vzájemného předávání zkušeností, energie, na jedné straně životní moudrosti a na druhé radosti ze života, často přemýšlím jako o nejlepších letech svého života.

Vy sám jste nikdy neučil. Proč?

Víte, já neučím v tom konvenčním slova smyslu, nemám stálé učitelské místo někde na škole, nemám oddané žáky. Příští víkend ale třeba hraju s dcerou Lily v kazašské metropoli Astaně a při té příležitosti pořádám masterclass. Nemyslete si, i mně dělá radost setkávat se s mladými a sledovat jejich pokroky. Studenti konzervatoří ke mně chodí po koncertě a ptají se: „Prosím, Mischo, dal byste mi lekci?“ A já jim říkám: „Já už vám ji dal, před chvílí. Ukázal jsem vám, co na hudbě miluju a jak to do své hry vdechuju.“ Po světě chodí mnoho lepších učitelů, než jsem já, a je, myslím, úplně v pořádku, že se každý z nás věnuje tomu, co je mu nejbližší a co dělá nejlíp.

Zkoušel jste trochu školit aspoň své děti, dnes rovněž světově uznávané hudebníky – pianistku Lily a houslistu Saschu?

Pochopitelně že jsem jim do toho mluvil! To byl můj životní sen, mít děti, které by se věnovaly hudbě, a moci pak s nimi hrát, vychutnávat si naši lásku k muzice společně. I moji prostřední dva kluci se činí; oba hrají na klavír, ačkoli mnohem radši se věnují fotbalu, to je jejich náboženství. Nikdy nebudou profesionální hudebníci, ale poctivě čtou v notách a já s nimi po večerech hraju, mrkněte se na videa na facebookovém účtu mé ženy! Podle mě je pro děti velmi důležité, aby od dětství poslouchaly dobrou hudbu a učily se jí rozumět. Bez ohledu na to, jestli se někdy budou muzice odborně věnovat, by měly aspoň dostat šanci poznat tu krásu a zkusit se jí přiblížit, podílet se na ní.

Je opravdu tak důležité začít hrát včas?

Já začal v osmi, což je tedy pozdě, ale ne zas tak pozdě. Až do čtrnácti jsem hrál víc fotbal než na cello – dodneška miluju sport a rád si s klukama zakopu nebo jdeme omrknout, jak hraje belgický nároďák, nebo na tenis… Děti potřebují mít normální, bezstarostné dětství, aby vyrostly v celistvé, šťastné lidské bytosti, ne jen v dokonalé muzikanty. To je totiž málo. Hledání rovnováhy a rozumného kompromisu je jedna z nejtěžších věcí v životě, na což jsem vlastně přišel až poté, co po čtyřiadvaceti letech skončilo moje první manželství.

Často hrajete ruské skladby, ale sám jste mnohokrát řekl, že se jakožto dítě židovských ukrajinských rodičů Rusem být necítíte.

Ani omylem, vždyť já nebyl Rus ani v momentě, kdy jsem v Rusku žil! Poprvé mě nazvali Rusem, když jsem překročil hranice Izraele. Nikdy jsem se ale necítil být občanem Sovětského svazu, ačkoli s Rusy a ruskostí cítím silné pouto. Obdivuju a miluju ruskou hudbu a literaturu, ale stejně to mám s hudbou a literaturou německou, francouzskou, španělskou a českou! Připadám si velice kosmopolitně, jsem světoobčan. Nemám nijak extra silnou vazbu na jakékoli místo a netuším, co je to nostalgie nebo patriotismus, ačkoli ten u ostatních lidí nijak neodsuzuju, pokud to nepřeženou a nesklouznou ke xenofobii a šovinismu. To je hrozně nebezpečné. Já jsem světoobčan: narodil jsem se v Litvě, žil v Rusku, mám izraelský pas, bydlím v Belgii, moje první žena byla Američanka a ta druhá je Italka se srílanským tátou, hraju na italské violoncello s rakouskými strunami, francouzskými a německými smyčci, nedávno jsem svoje japonské auto vyměnil za americkou teslu a každé z mých prvních čtyř dětí se narodilo v jiné zemi. Takže když se mě ptají, odkud jsem, říkám jim, že jsem odevšad, kde mají lidi rádi klasickou hudbu.



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,260
20,450
28,680
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře