nahoru

Nechápu, s kým tady žiju

Marek Gregor 29. června 2017 • 00:15
Nechápu, s kým tady žiju
foto: Nguyen Phuong Thao

Zakladatel Tvrdohlavých,
akademický sochař a malíř, člen
komické skupiny Tros Sketos a Divadla Sklep, milovník filmu a také spoluzakladatel Památníku ticha na nádraží Praha-Bubny
Jaroslav Róna na jaře oslavil šedesátku. Nyní se vrací „na místo činu“ do pražského domu U Kamenného zvonu, kde od minulého týdne po dvaceti letech opět vystavuje.

Dokončujete velkou sochu Vítězství robotů. Jde o robota držícího lebku posledního člověka jako symbol pokoření lidstva. Proč ten název? Myslíte si, že je na tom lidstvo tak špatně?

Nedávno, v jednom rozhlasovém pořadu, jsem slyšel názor, že konec lidstva se přiblíží, až roboti začnou pracovat na sebezdokonalení a přestanou pomáhat člověku. Až si zkrátka uvědomí sami sebe. Myslím, že to souvisí s názorem, že konec lidstva nastane poté, co vynalezneme umělou buňku, jež se sama dělí a přenáší zakódovanou informaci, kterou dokážeme ovlivnit. Nutno dodat, že lidstvo na tom usilovně pracuje. Rád se dívám v České televizi na pořad Horizont civilizace. Tuhle tam jeden vědec vyprávěl o mutaci rostlin – jejich upravování a zdokonalování. Moderátor Daniel Stach se ho ptal, zda to lidi nepřeženou, zda tady není TA nebezpečná hranice. Vědec odpovídal, že věří, že lidi jsou rozumní, že to neudělají. Musel jsem se tomu smát! Jestli totiž něčemu věřím, tak tomu, že lidi to UDĚLAJÍ, že jsou NEROZUMNÍ, že dokonce nebudou dělat nic JINÉHO!

Máte tedy za to, že se nezničíme nějakou novou supermoderní zbraní, ale že pád lidstva nastane zdokonalováním robotiky?

Je to samozřejmě trochu jinak. Myslím si, že lidstvo se nezničí, v tomhle jsem paradoxně optimis­ta. I moje socha Vítězství robotů je spíše humorně sarkastický komentář. Lidi jsou velice přizpůsobiví, najdou řešení v každé situaci.

Další sochu, Dítě z Marsu, která je dnes na Ještědu, jste odhaloval na náměstí v Liberci rok poté, co tamní mistrovství světa v klasickém lyžování dopadlo neslavně. Dodnes probíhá soudní řízení o vyrovnání neproplacených faktur. Šlo o váš skrytý komentář?

Vím, že v Liberci mistrovství světa v lyžování bylo. Vím, že se tam převážely nějaké tuny sněhu, že se tam angažovala olympijská vítězka Kateřina Neumannová, ale to je tak všechno. Dítě z Marsu je dnes na Ještědu zkrátka proto, že obyvatelé Liberce a někteří jejich radní byli sochou tak nadšení, že prosadili, aby ji město koupilo a nakonec umístilo na Ještěd.

Nemáte občas pocit, že nám vládnou Marťani nebo že z nás politici Marťany dělají?

Díky tomu, že Mars je jednou z našich nadějí, kam se v nejhorším případě eventuálně přemístit, tak bych byl rád, kdyby tam byly lepší bytosti než naše současná politická reprezentace. Je děsivé, že ať říká prezident Zeman veřejně vulgarismy, ať provádí bývalý ministr financí Babiš, co chce s financemi a médii, mají neustále tak silnou podporu obyvatelstva. Vlastně vůbec nechápu, s kým tady v téhle zemi žiju. Smutné je, že podobné to je třeba i s politickou reprezentací americkou. Děs ve mně vzbuzuje, jak Donald Trump zpochybňuje euro-atlantické vazby – to mě znepokojuje daleko víc než třeba Čína. My Češi navíc děláme všechno pro to, abychom nahrávali zájmům Ruska, a to je obrovský problém. Také mě znepokojuje evropská bagatelizace hrozby islámského terorismu a nesystematický postup evropských bezpečnostních služeb.

Před nedávnem mi Eugen Brikcius během našeho rozhovoru říkal: „Evropa si musí uvědomit, že když obětuje Izrael, obětuje sama sebe…“

To je moc hezky řečeno. Izrael i s jeho vyspělou kulturou je kusem Evropy na Středním východě. Vždyť tam máme své spoluobčany podobně jako většina evropských zemí. Oni tam přicházejí do styku s úplně jiným typem kultur, jež jsou daleko bezohlednější, než na co jsme my zvyklí, a zkrátka s nimi umějí po svém vycházet! To bychom se od nich měli naučit!

Myslíte, že neúcta k evropanství je cítit i v pražském odporu k návratu pomníku polnímu maršálku Radeckému na Malostranské náměstí? Předpokládám, že vy byste ho tam vrátil.

Samozřejmě že bych ho na Malostranské náměstí vrátil! Myslím si, že Radecký byl jedním z největších Čechů historie! Ale po pravdě řečeno, také tvrdím, že nejvyšší post České republiky bychom měli nabídnout anglickému následníku trůnu, princi Charlesovi, protože vedle toho, že je to osvícený muž, toho – alespoň dle mého názoru – nemá moc na práci, tedy kromě ekologie. V tom chápu naše předky, kteří dávali přednost zahraniční aristokracii před elitou z vlastních řad. Mimochodem, já bych vůbec nebyl proti návratu určité nové formy Rakousko-Uhersko-Česka.

Má s tímhle staromilectvím něco společného i váš odpor k normalizační architektuře, jíž se dnes zastává tolik intelektuálů?

V tomto případě jsou mé názory jednoznačné. A sice, že není třeba mít zbytečný sentiment ke stavbám, které jsou naddimenzované, nefunkční, potřebují obrovskou údržbu a ničí historický kontext měst. Tenhle typ architektury by mi nevadil v prostoru, jenž je dostatečně monumentální a podobné stavby unese. Nelíbí se mi, když se tenhle typ staveb nachází v křehkých geografických nebo urbanistických vztazích a naprosto brutálně drtí prostor. Klasickým příkladem je hotel Thermal, ničící vstup do malebné lázeňské části Karlových Varů. Zvláštní je, že tohle přecitlivělí ochránci podobných staveb nechtějí vidět. Je to však asi také tím, že v nich nevyvolávají nepříjemné vzpomínky na část života stráveného v dusně zakyslé atmosféře reálného socialismu tak jako v lidech mé a starší generace.

Jednou jste se ale nechal slyšet, že se vám najednou po letech zalíbila Žižkovská televizní věž…

Odhlédnuto od toho, že je postavena na Židovském hřbitově, je pravda, že jak tady na Žižkově žiju, tak v noci, zvláště když spadne mlha a spodek není vidět, vypadá ten nasvícený vršek visící v oblacích úžasně. Jinak bych se ale bez staveb typu Olšanská a Žižkovská televizní věž klidně obešel, i když se samozřejmě snažím na věcech, vedle kterých žiju, hledat něco, co bych si mohl vzít za své. Obecně však tuhle rozmáchlou socialistickou architekturu, bezohlednou ke svému okolí, opravdu nemám rád.

Zmínil jste hotel Thermal – nevzal jste ho na milost ani jako pravidelný návštěvník karlovarského filmového festivalu?

Nevzal jsem ho na milost nikdy. Musím však říct, že tamní velký promítací sál mám rád. I proto, že jeho budova je podstatně nižší než mrakodrap vedle. Kdyby na tom místě Thermal nebyl a nahradila by ho přijatelnější, subtilnější struktura s klasickými kiny, vystupujícími terasovitě do svahu, byl bych samozřejmě radši. Na druhou stranu Thermal při festivalu svou funkci plní a jistě ji ještě dlouho plnit bude. Rozhodně se přimlouvám za rekonstrukci té krásné plovárny, kde mohl dřív člověk po projekcích relaxovat.

Multikina asi taky nebudou vaším oblíbeným místem…

Pokud tam z nějakého důvodu nemusím, tak se jim snažím vyhýbat. Chápu je jako jednu z dalších obludných necitlivostí nové doby. Jde o kulturu podporující stádnost a komerční žravost, kterou symbolizují ty obří kýble popcornů. Tady u nás na Žižkově nejradši chodím do kina Aero a Paláce Akropolis. Mám vždycky velkou radost z toho, když filmoví nadšenci navrátí kulturnímu životu nějaké známé kino ze starých časů, jako třeba vršovické kino Pilotů nebo liberecké kino Varšava.

Mimochodem, jak se semlelo, že vás Ondřej Trojan oslovil, abyste vybíral filmy pro letní filmový a hudební Slavonice Fest?

Do Slavonic jezdím léta. Ondřej Trojan si tam koupil dům, a ačkoliv se celkem dobře známe, začali jsme se po dlouhé době pravidelně vídat až v tamní Besídce u pana Boháče. A tam, protože Ondra je z filmového prostředí, se začalo mluvit o filmech. Já jako filmový milovník jsem se chtěl bavit o těch, jež považuji za výjimečné, a najednou jsem s hrůzou zjistil, že někteří členové Divadla Sklep neviděli filmy od tvůrců Monty Python. Neznali třeba pro mě úplně klíčový Monty Pythonův smysl života. Považoval jsem za nutné obohatit je tímto filmovým klenotem. Oslovil jsem jednoho šikovného kamaráda a on film odněkud – v tom se příliš nevyznám – stáhl a uspořádali jsme si v Besídce projekci. Pak zase přišel Ondra s Fantastickým panem Lišákem. Postupně jsme si začali promítat filmy a taky sepisovat seznam, kdo by co doporučil. Až jednoho dne, k mému velkému překvapení, Ondra rozhodl, že bude dělat ve Slavonicích festival. Původně mělo jít o malou akci, jakousi osvětu pro přátele. A protože věděl, že jezdím přes dvacet let na celý festival do Varů, kde vidím za těch osm devět dní nějakých pětadvacet filmů, a že se filmy léta zabývám, navrhl mi, jestli bych nechtěl mít sekci Výběr podle Jaroslava Róny.

Musím se vás zeptat na vaši brněnskou sochu moravského markraběte Jošta. Co nejhoršího jste se o ní dozvěděl?

Pro mě je poněkud problematické, jak se pod ní lidi fotí. Tuhle jsem tam byl a normálním okem tam opravdu nic viditelného není. Je na to asi potřeba fotoaparát se silnějším objektivem, aby nastal onen proslulý efekt… (viz foto na straně 52; pozn. red.) Co k tomu dodat?!

Další vaše známá socha, Mytická loď, stojí na bratislavském nábřeží u Dunaje. Stýská se vám po Československu?

Nestýská, vždyť stejně jako kdokoli jiný můžu na Slovensko kdykoli zajet. Pro větší mezinárodní váhu obou našich zemí by ale samozřejmě bylo lepší, abychom byli větším společným státním útvarem. Na druhou stranu – než riskovat nekonečné tahanice se slovenskou reprezentací, celkem chápu, že to tenkrát museli rozříznout. Navíc, jak bych to řekl; zdá se, že naše země nejsou tak vyspělé, abychom mohli plně důvěřovat novodobému směřování společného státu. Člověk se bojí, že může nastat nebezpečný zvrat. Je opravdu neuvěřitelné, jak se někteří naši občané dívají na Evropskou unii. Před rokem jsem byl na chorvatském ostrově Dugi Otok, kam přijeli nějací cyklisté z Moravy v důchodovém věku. Lehli si na pláž vedle mě, poslouchali rádio a úplně řičeli nadšením z brexitu. Strašně se těšili, že Morava – inspirovaná Británií – se odtrhne od Čech. Přitom na první pohled působili jako rozumní lidé. Vůbec jsem nemohl uvěřit tomu, co slyším. Pustil jsem se s nimi do diskuse a oni stále argumentovali zákazem Tuzemského rumu a dalšími podobnými malichernostmi. Nechápali, co pro naši zemi znamená být v takovémhle vyspělém demokratickém celku. Bylo neuvěřitelné, jak si ti lidé neviděli dál než na tu pověstnou špičku nosu! Je to problém lidské malosti, zášti a nevzdělanosti. A to se pořád opakuje. Vezměte si, jak se na začátku první světové války lidé nadšeně hlásili do armády. Vůbec je nenapadlo, že napochodují do příšerného mlýnku na maso. Vůbec si nedali do souvislosti vyspělý průmysl a techniku s ničivostí vojenské mašinérie. Ani dnes lidé nejsou schopni přemýšlet ve větší komplexnosti geopolitických a sociálních vztahů, přitom relevantní informace jsou poměrně snadno dostupné.

Předloni – po osmi letech – jste skončil jako vedoucí ateliéru sochařství na Akademii výtvarných umění. Proč?

Protože prostředí na škole ze mě vysávalo energii. Jsem docela výrazný individualista, který se nedokáže příliš přizpůsobovat. Existence v kolektivu pedagogů na Akademii vyžadovala z mé strany obrovské ústupky a kompromisy. Dokonce jsem se po nějaké době přistihl, jak se vnitřně cenzuruji, protože člověk nechce být stále negativní a konfliktní a dopadne to nakonec tak, že začne pozitivně hodnotit věci, proti nimž by normálně vystoupil. Začne ho to ovlivňovat, čímž se rozostřuje jeho vidění. A právě ostré vidění a schopnost myšlenkově se vymezit jsou pro umělce to nejzásadnější, nejdůležitější. Není to tak, že umělec má být otevřen všemu. Měl by jasně formulovat svoje – obecně třeba i těžko akceptovatelné – postoje.

Nedokázal jste se ani radovat z toho, že vám a vašemu asistentovi Michalu Cimalovi vyrůstají pod rukama umělecké talenty?

Z toho jsem radost měl, třeba Josefína Jonášová, Pavlína Hlavsová, Tomáš Skála, Matěj Hájek a další. Tihle absolventi mají dle mého před sebou úspěšnou budoucnost. Přes to všechno jsem ale musel odejít, abych neztratil koncentraci na svoji práci. Ta je pro mě zatím nejdůležitější.

Hodně cestujete. Zkuste porovnat výtvarný provoz v zahraničních metropolích a v Praze. Osobně mám pocit, že se to konečně mění k lepšímu.

S nástupem Jiřího Fajta do funkce generálního ředitele Národní galerie a Magdaleny Juříkové do čela Galerie hlavního města Prahy přišel naprostý obrat, nesrovnatelný s předchozí, knížákovskou érou. Sám si kladu otázku, jak to, že to najednou jde, že u nás vystavují evropské a světové špičky, jako Gerhard Richter, Aj Wej-wej, Brian Eno nebo Richard Deacon? To je obrovská změna. Je skvělý pocit, když zahraniční návštěvník Prahy může na Staroměstském náměstí jít na moji výstavu hned vedle výstavy Gerharda Richtera a třeba se na stejném náměstí ještě podívat na tisky Boba Dylana. Na druhou stranu nechápu, proč naše muzea a galerie nejsou schopny vytvořit reciproční vztahy se zahraničními muzei a galeriemi. Až na malé výjimky – zpravidla z oblasti konceptuálního umění – neznám nikoho, kdo by měl výstavu ve významné instituci v zemích na západ od našich hranic!

Poslední otázka: Je něco, za co se stydíte?

Rozhodně se stydím za některé lidi, kteří reprezentují naši zemi! Trochu se také stydím, že se více neangažuju proti něčemu, co pomalu narůstá a mohlo by to být velmi negativní a nebezpečné pro naši společnost. Myslím tím xenofobii a izolacionismus. Na druhou stranu si myslím, že jsem se v minulosti celkem angažoval v rámci svých možností, takže by dnes mohla nastoupit mladší generace a snažit se, aby tahle společnost trochu zkulturněla. Napomohli by tím své vlastní budoucnosti. Když současné průzkumy říkají, že přes padesát procent lidí by hlasovalo proti našemu členství v Evropské unii, z toho jde člověku úplně mráz po zádech.



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,260
20,440
28,680
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře