nahoru

Vy jste pro nás Západ

Kateřina Kadlecová 22. června 2017 • 00:15
Vy jste pro nás Západ
foto: Archív

Gruzínská literatura je prakticky neznámá. I to je důvodem, proč
se Gruzie stala čestným hostem
18. ročníku Měsíce autorského čtení, jenž mezi 1. červencem a 4. srpnem proběhne v Brně, Ostravě, Košicích, ve Lvově a Vratislavi. Z třicítky gruzínských autorů, kteří svá díla budou v doprovodu tlumočníků předčítat před publikem, jsme hovořili s nejslavnějším z nich, s autorem dvaceti románů a tří povídkových sbírek AKOU MORČILADZEM (51).

Ať už píšete o současnosti, nebo o středověké historii, zůstáváte ve svém regionu; vaše příběhy se často odehrávají přímo v Tbilisi. Myslíte, že tohle je recept, jak přilákat čtenáře odjinud? Zavést je do dosud široce neznámé, neobjevené země?

Budu upřímný – já na čtenáře v průběhu psaní vůbec nemyslím, prostě si vychutnávám proces tvorby a nic, co stojí mimo něj, mě nezajímá. Ale ano, psaním o své zemi ji jistě činím atraktivní pro zájemce zvenčí. Ono je psaní dobrý nástroj pro spoustu věcí, tedy když se píše dobře. Moji zahraniční nakladatelé v anotacích mých románů s oblibou zmiňují onu exotiku –

ale mně je šumafuk, co západní čtenáře přiměje otevřít můj román. Fakt je ten, že svoji vlast, tu Bohem zapomenutou kavkazskou divočinu, miluju a že mě život tady naplňuje. Nedokázal bych dobře psát o jiném kraji.

Zanedlouho vyrazíte na Měsíc

autorského čtení, počátek července strávíte v Brně, ve Vratislavi, v Ostravě, Košicích a ve Lvově. Znáte ta města, ty země?

Abych pravdu řekl, hlavně prostřednictvím literatury. Vašeho dobrého vojáka Švejka jsme čítali ve škole, v dospělosti jsem ho pak doplnil o knihy Kunderovy, a především Havlovy a Hrabalovy. No a samozřejmě čas od času sledujeme v televizi vaše hokejisty, ty pamatuju ještě z dob, kdy poráželi Sověty. Něco málo vím o vaší historii, ale zatím jsem Českem jen projížděl. Však jsou naše země tři tisíce kilometrů od sebe. Vy jste pro nás Západ – geograficky, ekonomicky i kulturně.

Autorská čtení jsou v České republice čím dál populárnější. Slyšela jsem, že vy sám jste docela stydlivý člověk – čtete veřejně často?

Ani ne, jsem sice dobrý čtenář, ale mnohem horší předčítač. Z nějakého důvodu jsem populární v Německu, přeložili pár mých knih, odtamtud mě občas zvou… V Gruzii se sice autorská čtení množí jak houby po dešti, jenže já se toho moc neúčastním, nechci být veřejnou osobou. Ale nepopírám, že se na Měsíc autorského čtení opravdu těším, až si poslechnu jiné gruzínské autory. A taky na to vzrušení: vy vlastně týden v kuse jedete, projedete těch pět měst, ale nikde se nezastavíte na víc než na den, to je zajímavý koncept… Já odjakživa mnohem raději píšu, než čtu. V dětství mi kvůli psaní babička s mámou nadávaly, že si vymýšlím; až od jistého okamžiku jsem za ty výmysly začal dostávat ceny. A ještě předtím jsem si psaním vydělával, jako novinář v politických listech i jako šéfredaktor bulváru, v době extrémní chudoby, kdy se v Gruzii platilo nikoli penězi, ale kupóny. Tehdy jsem to dělal pro prachy, ale čím jsem starší, tím víc si uvědomuju, že jediným smyslem psaní pro mě je, že se u něj královsky bavím.

Co je zvláštního na gruzínské

literatuře?

Tak především je psána tím krásným, zdobným písmem, které nikdo nedokáže přečíst. Je nesmírně stará a světu naprosto neznámá. Není ani západní, ani východní, ačkoli mocné Rusko na ni mělo významný vliv, a dominuje jí tradičně poezie, a to velmi vznosná. Dodnes v Gruzii existují regiony, pro něž je jazyk poezie běžným dorozumívacím kódem; kde lidé mluví jako knihy, kde dodnes žijí bardi. Nemyslím, že by na světě bylo mnoho takových míst – a také proto mě mé pobyty v Londýně neposouvají k novým tématům ani mě, tedy až na pár ojedinělých, opuštěných, vypocených výjimek, nenutí pokoušet se psát v angličtině. Gruzie ve mně je prostě příliš silná.

Ve svém románu Stín na silnici popisujete historii Gruzie od Stalina po devadesátá léta. Už jste se ze sovětského vlivu vzpamatovali?

Ta kniha vlastně není románem –

považuju ji za literaturu faktu; jen ta fakta nebyla posbíraná v archívech a knihovnách, ale přímo na ulicích. Metodou orální historie jsem zaznamenal příběhy obyčejných lidí…

… jako Světlana Alexijevičová ve své knize Doba z druhé ruky:

Konec rudého člověka?

Možná. Stejně jako Alexijevičové Bělorusko jsme byli, a dodnes zůstáváme, v zóně velkoruského zájmu. Jak tu sedím u telefonu, jsou ode mě Rusové jen pár desítek kilometrů. Já nejsem v politice nijak kovaný a snažím se před ní schovávat – bojím se, že bych musel udělat něco hrozného, kdybych si jednou uvědomil, v jaké situaci se moje země, ještě stále poznamenaná válkou, co jsme s Ruskem před devíti lety vedli mimo jiné kvůli Jižní Osetii a Abcházii, skutečně nachází.

Vypsat se z toho by nepomohlo?

Právě dokončuju knihu, musí být hotová před mým odjezdem do Brna. Je to něco jako román, ovšem zahalený do hávu tradičních sovětských přednášek. Představte si profesora, jenž vám za socialismu přednáší o feminismu. Hlavní hrdinkou té tragikomické frašky je stará bolševička, komunistická funkcionářka, která se snaží vyprosit u Stalina milost pro svého manžela a nějaké ty disidenty. Pracovní název je Kupid u kremelských zdí. Ještě se chcete ptát, jestli už jsme my Gruzínci venku ze sovětského vlivu?



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,260
20,450
28,680
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře