nahoru

Mileniálové ve víře

Kateřina Kadlecová 22. června 2017 • 00:15
Mileniálové ve víře
foto: Nguyen Phuong Thao

Srdečnost, sounáležitost a pomoc v církvi, potenciálně problematické blízké vztahy s nevěřícími, šikana ve škole, neschopnost či nevůle představit si svůj život bez Boha. Zvyky nekompatibilní s takzvanou moderní společností a nutné odříkání – a prý taky TRVALÉ ŠTĚSTÍ A RADOST, jaké my ateisté možná nikdy nepoznáme. Hovořili jsme se šesti mladými příslušníky různých církví působících na českém území.

Katolíci, židé, adventisté, svědkové Jehovovi, z USA přišedší křesťané, kterým říkáme mormoni, a samozřejmě původně exotičtí, ale dnes už dávno zdomácnělí „krišňáci“. Tihle všichni, ale nejen oni, nás zajímali: proces, jakým přišli k víře, co jim Bůh a církev dávají, jak se jim žije mezi českými ateisty, v čem jsou jiní a v čem stejní. Rozhodli jsme se navíc mluvit s těmi, co přišli po dobře prozkoumané a popsané Generaci X – sociologové je nazývají mileniály nebo také Generací Y –, a zvolili jsme ty mladší z nich, lidi šestnácti- až pětadvacetileté. O životě mladých ví typický čtenář (a ano, i typický redaktor) Reflexu málo stejně jako o životě věřících a o podstatě konkrétních církví; proč tedy tyhle velké neznámé nespojit.

Rozhodili jsme sítě a počkali, kdo se chytne. S mladou katoličkou to nebylo těžké, mezi více než miliónem českých římských katolíků bychom jich našli pěkných pár. Zato řekněme náctiletého vietnamského buddhistu aby pohledal – rodiče a prarodiče si z Vietnamu víru přivezli, ale takzvané banánové děti jsou v drtivé většině skutečně na povrchu žluté a uvnitř bílé jako banán. Ani věřící muslim či muslimka narození mezi lety 1992–2001 se nenašli, a to jsme oslovili přes dvacet zdrojů (a dovolali se na spoustu záznamníků oficiálních s islámem spojených organizací). Opět: většina v Česku žijících mladých muslimů se koránem tak úplně neřídí a ti věřící se bojí jít se svou vírou na trh. V době tolika teroristických útoků a takového strachu většinové společnosti se člověk nemůže divit.

Připomeňme si, že při zatím posledním sčítání lidu, jež v ČR proběhlo v roce 2011, byl celkový počet věřících 2 175 087 (což se tehdy rovnalo 20,6 % z celkového počtu obyvatel ČR a 37,6 % těch, kteří na danou otázku ve formuláři odpověděli). Naopak 3 612 804 obyvatelé ČR tehdy uvedli, že jsou „bez náboženské víry“, a 45,2 % populace na otázku týkající se náboženské víry odmítlo odpovědět.

Pokud jde o našich šest zpovídaných, neodmítli zodpovědět žádný z dotazů, které jsme jim položili. Nepůsobili jako úplně normální postpubescenti odvedle: mluvili uvážlivě a jistě a báječně jim to slušelo. Mají před sebou zářivou, protože Bohem nasvícenou budoucnost. A působili jako živoucí důkaz toho, že víra na našem území nemizí – jen se malinko m

Kristýna Špaňhelová (25): Římskokatolická církev

Bůh má široké srdce. Nemůžeme se bát, že jednou nepůjdeme na mši, jednou zalžeme a dveře k němu se nám zavřou. Je potřeba si vše srovnat se svým svědomím, jít ke zpovědi. Při pohledu do bible na Maří Magdalénu a další postavy z okraje společnosti, jež nějak selhaly, je zjevné, že Pán Bůh odpouští i větší průsery.

Vyrůstala jsem ve víře odmala, ale udržet si ji, to už jsem musela sama. Snažím se žít správně a vidět v lidech dobro, a když tam není, tak alespoň odpouštět. Modlím se

každý večer před spaním a snažím se i ráno, blízká je mi modlitba formou rozhovoru s Bohem. To nemusí být pro všechny standard – ne každý věřící bere Boha jako parťáka, otce, kamaráda, nemají tam tu blízkou vazbu. Děkuju Bohu za všechno, co pro mě udělal, i za maličkosti, protože ani ty nejsou samozřejmost. A prosím ho, aby mi dal sílu pro to, co mě čeká. Do kostela chodím každou neděli ráno, i když si samozřejmě občas říkám: „Jo jo, kdybys nebyla věřící, mohla bys teď ještě spát.“ Ráda bych tam zašla častěji, vztah s Bohem roste i na tom, že mu člověk dá svůj čas. Ovšem čas na studium katechismu z mládežnického hlediska a na různé akce si s přáteli vždycky najdeme. Letos třeba už poosmé organizujeme dobrovolnickou brigádu SummerJob, tentokrát ve čtyřech obcích na Jesenicku. Asi 150 dobrovolníků stráví první prázdninový týden v domluvených obcích a tam dělá vše, co je potřeba – pracujeme v domácnostech, v rodinách, na farních i obecních pozemcích a prostorách, likvidujeme nálety, malujeme ve školách a školkách…

Jestli bych chtěla, aby byl jednou můj muž věřící? Bylo by výhodné, kdybychom vyznávali stejné hodnoty a mohli společně vést děti k víře, ale mnohem důležitější je, jestli to bude ten pravý, jestli ho budu mít ráda.

Nikdy jsem se nesetkala se šikanou nebo odporem vůči mé víře. Pochybnosti o ní jsem měla nejvíc v pubertě, kdy se část věřících od pouhého chození do kostela a dodržování tradic přesouvá k vážnému navázání vztahu s Bohem. Dnes nemyslím, že bych někdy v životě přestala věřit. To je, jako kdybyste zatratili rodiče. Málokdy mou víru někdo tematizuje – taky

nejsem typ, který to hlásí na potkání. Jen občas přijde otázka: „Ty s námi můžeš jít na pivo, když jsi věřící?“ No jasně, můžu, proč by ne. Věřící člověk, a nejen on, by si měl vážit svého těla, nezpíjet se do němoty a nekouřit, aby na to neumřel. Ale všichni jsme jen lidi.

Lidi často překvapuje, že jsem věřící. Možná na ně působím příliš liberálně – ale věřící prostě ve velké většině jsou normální lidé. Je to vidět třeba na papeži Františkovi, to je podle mě těžkej frajer. Říká nahlas věci, které nejsou všem katolíkům právě milé – třeba že by člověk neměl vylehávat na gauči a měl by být aktivní, začít u sebe, nesoudit, odbourávat sám v sobě tabu. Katolíci prostě nemají všichni stejný názor na potraty, homosexualitu nebo antikoncepci a měli by o tom diskutovat.

Adi Puruša dása (17): Mezinárodní společnost pro vědomí Krišny

Jmenuji se Adrien Junga a Adi Puruša je mým duchovním jménem, jež označuje jedno z jmen Boha; „dása“ na konci značí, že jsem jeho služebníkem. Bydlím v Havířově a studuju elektrotechnickou průmyslovku v Ostravě. Mezi oddanými jsem se narodil, nejen mí rodiče, ale i babička, děda, teta a další členové rodiny jsou v Hnutí Hare Krišna. Můj otec je jedním ze zakládajících členů ještě v předrevolučním Československu, nedávno na toto téma vydal knihu. Ve své víře, která je vlastně i vědou, nacházím odpověď na všechny otázky a nemám potřebu ji měnit. Na rozdíl od hinduistů uctíváme jediného Boha, Krišnu. S hinduismem má Hnutí Hare Krišna, které na světě existuje jedenapadesát let, společné třeba to, že jsme všichni vegetariáni. Já maso v životě nepozřel, nedokázal bych to. Nechci, aby se kvůli mně zbytečně zabíjela zvířata. Tak jako například v křesťanství je základem desatero Božích přikázání, tak i my dodržujeme zásady, mezi něž patří právě to, že nejíme maso, ryby ani vejce, nepožíváme omamné látky, neprovozujeme žádný hazard ani nedovolený sex – tedy ten předmanželský nebo takový, který není určen přímo k plození dětí.

Žijeme jako obyčejná rodina, mamka je učitelka a táta překladatel z angličtiny. Naše víra dává našim životům jiný rozměr. Modlíme se doma i v chrámech, nejbližší je pro mě u Fulneku, kam jezdím každý týden. Pro ty, co žijí v chrámu, začíná den kolem čtvrté ranní: oddaní se připraví, okoupají, namalují si na čelo symbol tilaku posvátným jílem z Gangy a oblečou roucha – to šafránové nosí studenti žijící v chrámu, kteří přijali slib celibátu, a bílé nosí takzvaní hospodáři, kteří mají rodinu, žijí nedaleko chrámu a pravidelně ho navštěvují.

Svět dle mého názoru stvořil Bůh, tudíž nejsem zastáncem Darwinovy teorie. Kvůli své víře jsem nikdy nebyl znevýhodňován, nebo dokonce šikanován, naopak. Cítím od okolí, že je to pro ně něco nového, ale přirozeného. Oceňuju, že jsou někteří z nás (ačkoli to bohužel není většina) otevření novým věcem.

Neodmyslitelnou součástí našeho hnutí jsou nejrůznější pokrmy, a proto je tato věda přirovnávána ke kuchyňskému náboženství. Lidé po celém světě si nás spojují s našimi vegetariánskými restauracemi, kde se vaří převážně podle indických receptů. I doma vaříme indická jídla, ta česká moc nejím. Moje mamka i taťka jsou senzační kuchaři a i mě to celkem baví. Můžete nás potkat v našich průvodech, jimž se říká Harinám – to v ulicích tančíme, zpíváme svatá jména k oslavě Boha, rozdáváme védskou literaturu a prasádam, jídlo s láskou obětované Bohu. Každý, kdo má zájem, se může k průvodu nezávazně připojit.

Ron Stern (18): Judaismus

Ve víře se všemi rituály, co k ní patří, jsem vyrůstal od narození. Naše rodina je ovšem liberální, jde nám spíš o zachování tradice: v pátek chodíme do synagógy, držíme společnou šabatovou večeři s kidušem před jídlem, s požehnáním na víno a chleba, nemícháme v pokrmech mléko a maso, nejíme vepřové. Také světíme sobotu jako den odpočinku – ačkoli právě tohle občas porušuju, a když je nutně třeba, jezdím i v sobotu tramvají nebo dělám věci do školy. Pravidelné ranní a večerní modlitby se mě netýkají, nejsem tak ortodoxní. A je mi jedno, v jaké synagóze se modlím – nejčastěji ve Staronové, Jubilejní, Vysoké nebo Španělské. Nás, české židy, zdecimovala druhá světová válka a potom i ta další totalita; asimilovaná rodina mého otce doma nedodržovala skoro žádné zásady, ta maminčina tradiční ano a perzekuce na sebe nenechaly dlouho čekat.

Jsem šťastný, že žijeme v ateistické zemi, kde si každý může vybrat svůj přístup k náboženství, a že se u nás nemíchá politika a náboženství dohromady, což zásadně omezuje lidskou svobodu. Jsem spíše konzervativní, blízké je mi neologické židovství – řídím se židovským filozofem Mosesem Mendelssohnem, který říkal: „Buď Židem doma a člověkem ve společnosti.“ Pejzy pro mě nejsou, tím bych se myslím uzavřel do sociální bubliny. Ale slaninovou pizzu, na kterou mám občas chuť, si nedám.

Osobně jsem se nikdy nesetkal se šikanou nebo agresí vůči mé víře. Zdá se, že Praha je v tomto ohledu skutečně evropským městem; na homogennějším českém venkově by to možná bylo jiné.

Absolvoval jsem Lauderovy školy při Židovské obci v Praze, chodil jsem tam od první třídy do maturity. Na našem gymnáziu je víc nežidovských než židovských dětí, všechny nás ale judaismus zajímá a ctíme ho. Učíme se hebrejsky a studujeme Tanach, ale neznamená to, že všichni kluci zapadnou do ješivy a budou z nich rabíni. Já třeba mířím na práva, aspoň doufám. Mimochodem, jsem vděčný za to, že znám bibli, a nechápu, že se jí na českých školách nevěnuje víc pozornosti – vždyť je základem kultury, všechno umění se k ní odkazuje.

Lidi jiné víry respektuju a vítám. Na uprchlíky z muslimských zemí se dívám se soucitem a pochopením. Ti lidé prchají před válkou za bezpečím, nelze se jim divit. Je třeba jim pomoci, jako bylo pomoženo židovským uprchlíkům třeba do Ameriky před druhou světovou válkou. Solidarita mezi lidmi je základ, musíme si pomáhat. Nebojím se, že by narušili naši kulturu, naopak bych uvítal, kdyby naše společnost byla multikulturnější. Náboženství je skvělým námětem k dialogu, srovnávání tradic a přístupů mě baví. Mezi ateisty mám spoustu kamarádů a to, zda věří, nebo ne, v přátelství nehraje roli. Často ale myslím na to, jak by bylo skvělé, kdyby jednou moje vyvolená byla židovka a mohli jsme dál vychovávat děti ve víře a tradici. Mládí je „nebezpečné“ v tom, že se člověk jaksi může zamilovat jinde – ale v nejhorším by má žena mohla konvertovat k naší víře, taková Ivanka Trumpová to kvůli Jaredu Kushnerovi taky udělala.

Jan Pohořelický (22): Církev Ježíše Krista Svatých posledních dnů

Jsem původně z Třebíče, teď studuji jaderné inženýrství na ČVUT v Praze. Během základní i střední školy vědělo jen málo spolužáků, že jsem věřící. Dle přikázání nekouřím a nepiju. Distance is better than resistance – je lepší se držet stranou od pokušení než mu pak odolávat.

Ačkoli jako členové dobrovolně odvádíme desetinu ze svého příjmu církvi, ani vedoucí představitelé naší církve nepobírají plat; každý z vedoucích v církvi má světské povolání. Nebo po určitou dobu nepracuje, jako třeba teď můj taťka – z někdejšího projektového manažera firmy ČEZ se na tři roky stal misijní prezident České a Slovenské republiky. Stará se o misionáře, kteří k nám přijíždějí ze všech koutů světa kázat evangelium, a pomáhá jim, aby v tom byli úspěšní. A oni jsou: loni bylo v rámci naší církve po celém světě pokřtěno 109 246 dětí z věřících rodin, 70 946 našich misionářů pak našlo a pokřtilo 240 131 lidí.

Já sám jsem sloužil v misii na severovýchodním pobřeží Anglie, především v Sheffieldu. Až dva roky v cizí zemi slouží mnoho mladých, muži ve věku od 18 do 26 let a ženy od 19 let. Nevybíráme si lokaci. Vyplníme přihlášku, prorok nebo jeden z apoštolů se modlí a pomocí zjevení pak získá inspiraci, kam má konkrétní člověk jít a kde bude potřeba.

Organizace naší církve je stejná jako za doby Ježíše Krista. Symboly těla a krve Krista, chléb a vodu, přijímáme každou neděli v sále církevní budovy, který je pro nás místem bohoslužby. V našich chrámech, pro nás je nejbližší v saském Freibergu, pak uzavíráme posvátné smlouvy s Bohem, naším Nebeským Otcem – necháváme se zpečetit na věčnost s rodinou nebo manželkou. Do manželství obvykle vstupujeme v brzkém věku; mně bylo v době sňatku 21 let. Před svatbou dodržujeme tzv. zákon cudnosti, sexuálně abstinujeme. Také nepijeme alkohol, kávu ani černý nebo zelený čaj, chceme se vyvarovat závislosti a být zdraví. Vždyť naše tělo je dar od Boha; vás by samotné mrzelo, kdybyste někomu něco darovali a on s tím pak zacházel špatně. Tělo je chrám – a ten má být čistý.

Moje manželka je také věřící, sloužila misii v Salt Lake City. Primární funkcí sexu je podle nás plození dětí, ale zároveň je to vyjádřením lásky i vyjádřením zodpovědnosti k rodině, základnímu kameni dobře fungující společnosti. Používání antikoncepce je na svobodném rozhodnutí každého z nás. Žena má být podle Prohlášení o rodině především matkou a udržovatelkou domácnosti, v rodině mají být oba rodiče rovnocennými partnery a v manželství a partnerství má panovat jednota. Ono pověstné mnohoženství mormonů je v naší církvi již přes sto let zakázáno.

Studuji Bibli a Knihu Mormonovu, která je dalším svědectvím o Ježíši Kristu. Píše se v ní o rodině, jež na příkaz Boha opustila Jeruzalém a odešla do Ameriky, kde 600 let před Kristem založila civilizaci.

Nejvýznamnějšími místy pro nás jsou domovy a chrámy. Jeruzalém a jeho okolí jsou pro nás důležitým místem – zde se narodil, působil, zemřel a byl vzkříšen Ježíš Kristus. Tam jsem zatím nebyl, ale podíval jsem se do mormonského státu Utah. Je to velmi pozitivní místo, jeho metropole Salt Lake City je na první pohled plná šťastných a veselých lidí.

Všichni jsme děti Boží, všichni jsme si rovni. Ale někdy je mi líto lidí, kteří necítí to vedení, jaké díky víře cítím já – měli by v životě víc štěstí a dlouhotrvající radost.

Monika Jonczyová (16): Adventisté sedmého dne

Naši jsou věřící – mamka uvěřila později, ale taťka ve víře vyrůstal stejně jako já a sestra. Naše církev na rozdíl od jiných křesťanských církví světí jako den odpočinku sobotu namísto neděle, protože podle židovského kalendáře je právě sobota tím sedmým, svatým dnem. Nebereme jméno Boží nadarmo, nepijeme alkohol, nekouříme a podobně jako židé nejíme vepřové maso ani mořské živočichy, co nemají ploutve a šupiny. Ve školní jídelně teď naštěstí máme na výběr každý den aspoň jedno vegetariánské jídlo, ale v minulosti mé obědy často končily v žaludcích spolužáků.

Boha se snažím vtahovat do většiny věcí, které denně řeším, a kvůli své víře jsem jiná. Občas narazím. Třeba na jedné hodině zeměpisu se mě učitel zeptal, jak vznikl vesmír, a moje kreacionistické vysvětlení ho tehdy opravdu neuspokojilo. Chápu, že se na škole vyučuje evoluce, ale já jsem na svůj názor hrdá, takže jsme o tom pak ve třídě dlouho diskutovali.

Do svých osmi let jsem s rodiči žila v USA, ve státě Michigan. Táta tam studoval adventistickou Andrewsovu univerzitu. Neznala jsem tehdy jediného člověka, jenž by nepatřil k naší církvi – vyrůstala jsem v tisícičlenném sboru v kampusu a měla domácí školu. Dnes mám mezi nevěřícími řadu blízkých přátel, kteří mou víru plně respektují, třeba se se mnou dokonce modlí před jídlem, nebo alespoň ztichnou. Setkala jsem se ale s drsnou šikanou, hned když jsem nastoupila na českou základní školu. Bylo to tak šokující a hrozné, že jsem z té školy po roce musela odejít. Teď jsem v prváku na gymnáziu a tam je to naopak fajn – dvě spolužačky jsou věřící, spřátelila jsem se i s jednou řeckokatoličkou ze španělské větve naší školy. Umím si představit, že bych měla přátele i mezi muslimy nebo buddhisty; dokud se všichni dokážeme respektovat, nevidím v tom problém. Američané jsou mimochodem k věcem víry mnohem otevřenější než česká, postsocialistická společnost.

Každou sobotu chodím na bohoslužbu. Před kázáním bývá ve sboru asi hodinová diskuse, při níž probíráme různá biblická témata. Jednou za čas sbor uspořádá agape, společný oběd, na který každý něco přinese. Studentských akcí máme také hodně – v Londýnské ulici na Vinohradech třeba každý týden probíhá takzvaný Basement s bohoslužbami nebo přednáškami. Jako dítě jsem chodila na Pathfinder, což je takový adventistický skaut.

V posledních měsících jsem měla těžké období. Nabrala jsem si toho najednou moc, opravdu málo jsem spala. Tlumočila jsem ve věznici kázání adventistického anglofonního řečníka do češtiny, po nocích jsem psala své vlastní přednášky a připravovala se do školy… Když mi bylo nejhůř, šla jsem jen s klíči od bytu a s biblí na svoji lavičku do Cibuleckého háje a tady byla s Bohem. Uprostřed přírody, kde se cítím dobře, mohu se modlit, vybrečet a vyzpovídat.

Svůj život si bez Boha představit umím, ale moc se mi ta představa nelíbí. Úplně chápu postavu adventisty a válečného hrdiny Andrewa Garfielda z Gibsonova skvělého loňského filmu Hacksaw Ridge: Zrození hrdiny, že se nechtěl a nedokázal své víry vzdát. Sama bych jednou chtěla být vojenskou kaplankou. Nebo jezdit na misijní cesty, zakládat sbory a učit děti někde v Nepálu – to je můj sen snad od sedmi let.

Tomáš Červenka (24): Svědkové Jehovovi

Do víry jsem se narodil. Přesněji: mamka je věřící, ale taťka ne, což není nijak neběžná situace. Vycházíme z Kristova učení, uctíváme stejného Boha jako křesťané v 1. století a používáme jeho hebrejské jméno Jehova. Co děláme jinak? Snažíme se napodobit rané křesťany, bereme bibli vážně a dodržujeme ji do písmene – nepřijímáme tedy třeba krevní transfúze. Neslavíme Vánoce a neuctíváme kříž, zato chodíme za lidmi a mluvíme s nimi o slově Božím, rozdáváme naše časopisy Strážná věž a Probuďte se! Ano, lidem jsme kvůli tomu někdy trnem v oku, ale snažíme se to dělat tak, abychom nikoho neprovokovali nebo lidem něco nevnucovali proti jejich vůli.

Jako bible nám slouží Svaté písmo – Překlad nového světa, jiný překlad bible, ovšem se stejným obsahem. Nekouříme, sex si necháváme až na dobu manželství a pijeme s mírou – nikdo z nás nesmí být pod obraz, ale jinak na alkoholu nevidíme nic špatného. Nechodíme na vojnu, ani k volbám. Když se člověk podívá, jak to vypadalo a vypadá v politice, je to bez ohledu na naše hlasy z deště pod okap. My naštěstí vidíme naději v Božím království, tedy ve vládě, o níž se píše v bibli. Doma si ji společně čteme a dvakrát týdně ji chodíme studovat sem, do sálu Království. Naše děti poslouchají stejné přednášky jako dospělí, nemáme pro ně žádné zvláštní kluby.

V naší, ateistické zemi se lidé obecně nedívají na víru příznivě. Vnímají ji jako něco, co je v rozporu s vědou, a pohlížejí na věřící jako na lidi, kterým to prostě tolik nemyslí. Třeba na ségru ve škole kvůli víře dost útočili, od braní penálu přes nadávky. Až na střední byli její spolužáci v pohodě. Já to do takové míry nezažil na žádném stupni školy; tím posledním pro mě bylo bakalářské studium na fakultě elektrotechnické ČVUT. V jiných zemích to mají svědkové Jehovovi náročnější: kvůli odmítání vojenské služby jsme perzekvováni v Jižní Koreji, a v Rusku nás před dvěma měsíci dokonce zakázali s tím, že jsme extremisté. Celosvětové hnutí se ruským svědkům snaží právně pomoci, ale je to těžké.

Ano, traduje se o nás, že nejsme hodní k těm, co od nás odešli. V bibli se však píše, že když někdo opustí víru, společenské kontakty s ním se mají stáhnout na minimum. Já si svůj život bez Boha představit umím, mám nevěřícího taťku – ale chybělo by mi to. Víra pro mě není jen nějaký bonus do života, něco jako zájmový kroužek nebo forma terapie. Je to pro mě život samotný, životní pravda. Na otázky typu Proč jsme na světě nebo Co bude po smrti se jinak než vírou odpovídat nedá – a já na ně chci znát odpověď. Chodí k nám pán, co býval alkoholik, kamarádčin taťka zase zažil závislost na drogách. Oběma víra pomohla.



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,260
20,450
28,690
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře