nahoru

Když se bohové perou!

Jiří X. Doležal 11. května 2017 • 00:15
Když se bohové perou!
foto: Nguyen Phuong Thao

Přední česká psycholožka prof. PhDr. Lenka Šulová, CSc., hovoří o dnešní rodině,
v níž dítě není prioritou. Brzdí také nadšení ze střídavé péče. „U dětí do šesti let ji rozhodně nelze doporučit. Sama jsem se setkala i s tím, že rodiče vyžadovali střídavou péči u kojence.“

Na začátek vlastně prostá otázka: Jak se mají chovat rodiče, když zjistí, že spolu nemohou být, a přitom mají malé dítě?

Na přelomu devadesátých let nového tisíciletí jsme se v rámci mezinárodního výzkumu pustili do studia specifik otcovské a mateřské role vůči dítěti. Je zde samozřejmě spousta rozdílů, ale je krásné, jak jsou ty role vzájemně komplementární a jak dítě potřebuje oba rodiče. V publikacích jsme pak hodně zdůrazňovali, že otec není náhradou matky, jak se psávalo, ale že má zcela svébytnou roli. Otec je pro své potomky něco jako most do společnosti.

Most?

Ano, Gleasonova teorie mostu popisuje, že kontakt s tátou dítě víc připraví na vstup mezi cizí lidi. Otuží je, více si cení jeho názoru, protože obvykle není vždy vstřícný a pozitivní, jak tomu bývá často u matky.

Jaké byly reakce?

Když zmíněné publikace vyšly, reagovaly na ně především dvě skupiny čtenářů. Zapuzení otcové, kteří začali křičet, že jsou stejně dobří jako ženy. A rozčarované ženy, jež zdůrazňovaly, že muže vůbec nepotřebují, protože existují služby. A že muži celkově nefungují a nedělají to, co si ženy představují. My se snažili vysvětlovat, že dítě sice potřebuje oba rodiče, ale to neznamená, že si ho mají rozpůlit laserem. Že se o ně nemají dělit způsobem – čtrnáct dnů tady a čtrnáct dnů jinde.

Jak tedy?

Dítě je potřebuje vidět v jejich interakci, jak se spolu mazlí, jak si vyřizují účty, jak se spolu hádají a plánují nakupování. Dítě s nimi potřebuje každodenně žít. Všimněte si, že už tříleté dítě umí výborně parodovat projevy svých rodičů a dokonale předvede tátu nebo mámu včetně výše hlasu nebo dupání. Děti interakci rodičů dokážou nejen výstižně interpretovat, ale také ji cítí. Už v kočárku, když se rodiče hádají, dítě se rozbrečí. Dokonale vycítí negativní atmosféru.

No a když ta negativní atmosféra mezi rodiči zavládne jaksi trvale?

Dítě je naším zrcadlem, je to pole neorané, co do něj vsadíme, to klíčí – nebo neklíčí. Ovlivňujeme ho geneticky a vnímáme ho jako vlastní genetické poselství. Formujeme ho svým chováním a tím, že jsme pro ně autoritou a modelem dospělého člověka. Jenže v dnešní době jde spousta těchto hodnot úplně stranou. Moc se nemluví o tom, že manželství je tady proto, abychom se reprodukovali. Aby se reprodukovala celá společnost. Lidé spíš od manželství očekávají zábavu. Já si naopak myslím, že lidé začnou být dospělými až po tom, co zažijí i něco negativního a vyrovnají se s tím. Takže se zděšeně dívám, jak se proměňuje vztah rodičů k dětem.

Jak?

Dítě už není prioritou. Rodiče primárně sledují svou kariéru nebo materiální hodnoty. Jsou hodně koncentrováni na sebe a svůj prospěch, své pocity. Mnoho rodičů zná jen velmi málo své dítě a tráví s ním minimálně času. Řada lidí má dokonce strach z toho, být sama se svým dítětem. Mám klienty, kteří přicházejí před dovolenou, na niž mají odjet se svými dětmi, a bojí se. Oni totiž spolu vlastně vůbec nejsou, děti jsou na nejrůznějších aktivitách a rodiče pracují – a teď se děsí toho, jak společně stráví dovolenou. Vezou si spoustu videí, hudby a knih – únikových aktivit –, aby se vyhnuli přímému kontaktu.

To není dobrá zpráva…

A není to dnes také utěšená doba, co se týče mezilidských vztahů a kvality života dítěte! Jedni rodiče se na dítě příliš soustředí a žijí prakticky jen pro jeho blaho. Ale to všechno jen potud, pokud dítě plní jejich očekávání. Druzí rodiče mají dítě jen jaksi „vedle sebe“.

Je pro dítě lepší, když se jeho rodiče rozejdou, nebo když tráví dětství v rodině plné konfliktů a hádek?

To je otázka formulovaná s předsudkem: Rozejít se, nebo se hádat? Ještě existuje cesta nerozejít se, nehádat se a najít nějaký konsensus. Proč by si nemohli dva lidé, kteří se ještě nedávno milovali, tak milovali, že povili dítě, sednout ke stolu a společně se navečeřet? Vztah nejsou jen emoce, ale také nějaká míra sebevědomí, zodpovědnosti, vůle a motivace něco pro ten vztah udělat. Někdy stačí mluvit o problémech, odpustit si rychlý úspěch u někoho dalšího a zkusit se vrátit.

Jenže někdy to opravdu nejde. Taková je realita.

Samozřejmě existuje množství partnerských vztahů, jež jsou obtížně udržitelné. Třeba jen z důvodu rozdílné sexuální apetence partnerů. To není příznak moderní doby, vážně, není to nic nového. Jedni klienti mi dokonce kdysi sdělili, že se nenávidí natolik, že nemohou dýchat společný vzduch. Ale ani to ještě pořád neznamená, že musí vykopat válečnou sekeru. Rodiče musí brát vždycky ohled na vývoj svého dítěte.

Jak to mají dítěti – řekněme šestiletému – sdělit, že spolu už nebudou, že se rozcházejí?

Děti do šesti let si věci samy nekomplikují, pokud jim je nějak ošklivě nezkomplikují jejich dospělí. Rozumějí tomu, že já s Pepíkem už nekamarádím, protože mi nadával, ale kamarádím s Jardou. Stejně jednoduše jsou schopni dívat se i na lásku svých rodičů. Když jsou rodiče k dítěti pořád oba hodní, když se před ním chovají jako normální kultivovaní lidé, když jsou schopni s dítětem slavit narozeniny, sednout si spolu ke stolu, tak lze takovou informaci sdělit celkem snadno. Dítě příliš nezkoumá příčiny rozchodu rodičů, bere to jako fakt. Nebydlíme spolu, ale s tátou lyžuju a s mámou chodím na výstavy. A takové dítě může být relativně spokojené.

Co to znamená pro rodiče prakticky?

Když se rozvedou rodiče dítěte do šesti let, tak by měli především respektovat, co dítě v tomto věku potřebuje. A to je stabilita. Dítě

je aktivní, permanentně v akci, objevuje svět. Ale jen v případě, kdy má krytá záda svými dospělými, cítí jistotu. V okamžiku,

kdy znejistí, začne samo sebe vývojově ochuzovat. Přestane si hrát, izoluje se od vrstevníků. Má totiž v hlavě starost – a starost u čtyřletého dítěte je strašná. Nespí, blinká, psychosomatizuje. A podle mé zkušenosti, ať už je vztah mezi rodiči sebehorší, nikdo z nich nechce svoje dítě vědomě poškodit.

To s ohledem na formu péče znamená co?

Dětem do šesti let nelze určitě doporučit střídavou péči. Setkala jsem se nedávno i s tím, že rodiče vyžadují střídavou péči u kojence.

U koho má tedy takhle malé dítě zůstat a jak se má vídat s druhým rodičem?

Vývojová psychologie má poznatky o tom, ve kterém věku je pro dítě který rodič prvopečovatelem. Do jednoho roku je to jednoznačně matka, je k tomu i hormonálně disponovaná – je zde popisováno intuitivní rodičovství, vazba mezi matkou a dítětem. Když matka kojence opustí nebo zemře, stává se prvním člověkem, jenž je schopen vzít na sebe roli prvopečovatele, přirozeně otec. Přestože pečuje-li o dítě spolu s matkou, tak se jako prvopečovatel nechová.

A u dětí, kterým už byl jeden rok?

Od jednoho do tří roků dítě upřednostňuje matku, ale otec mu přináší důležitý moment zábavnosti, oživení, otužilosti. Dokonce mluví na dítě jiným způsobem než máma. Ta užívá slova, o nichž ví, že je dítě už umí. Táta naopak řekne místo: „Hele, kytí!“ „Koukej, rododendron!“ Takže dítě potřebuje i tátu a v tomto období by rozhodně mělo mít možnost kontaktu s ním. Ponechala bych ho ale pořád v trvalé péči mámy, pokud do hry nevstoupí jiné momenty, jako například drogová závislost. Táta by měl často docházet a máma by ho měla ve vztahu k dítěti podporovat.

Jenže to bývá nejspíš problém…

Vím, že se to často neděje. Zažila jsem i případy, kdy se dítě po návštěvě druhého partnera musí kompletně svléknout, aby to nebyly věci „dotýkané“ od toho druhého. V jiném případě má dítě dva stejné plyšáky, u mámy i u táty, a mudruje, který je vlastně ten „jeho“ plyšák.

Prosím?

Ano, který je „můj Čenda“ a který je kopie Čendy. Následuje věk tří až šesti let. Tehdy zcela jednoznačně potřebuje dítě vidět oba rodiče. Rozhoduje se o jeho budoucích partnerských vztazích, o jeho sebevědomí, pohlavní identitě, jak se ztotožní s vlastní pohlavní rolí, jaký vytvoří vlastní domov v budoucnu. Ze všech těchto důvodů nemůže zodpovědný psycholog rodičům poradit, aby se do šesti let věku dítěte rozešli.

A když se přece rozejdou?

Tak ať dítěti nepřidělávají zbytečnou starost, ať se před ním nehádají, ať spolu s ním dokážou slavit svátky, ať o tom druhém neřeknou nikdy nic ošklivého. Ať to dítěti nekomplikují, protože v tom věku ještě existuje takzvaná imanentní spravedlnost – dítě je přesvědčeno, že co můj milovaný dělá, dobře dělá. A ti nejmilovanější jsou samozřejmě jeho rodiče, jsou to bohové. Ale když se ti dva „bohové“ před dítětem hádají, nadávají si, pomlouvá jeden druhého, dítě si přinese panenku, máma ji sebere a hodí ji z okna, protože ji koupil táta, tak je to katastrofa, která vnáší do duše dítěte obrovský chaos.

Jak ho to v životě poznamená?

Komplikuje mu to především navázání jeho vlastních vztahů, v dospělosti jeho sexualitu, nedochází k uspokojení a ke spokojenosti ve vztahu s partnerem. Takové děti pochybují o svých partnerech, nemají vizi domova. Vůbec si nedovedou představit, co to vlastně normální fungování domova je. A hledají to pak často celý život.

Co věk šest let a výše?

Tam bych se hodně ptala dětí, s kým chtějí vlastně být. Dítě se v interakci máma – táta dobře orientuje, a i když je to pro ně nejtěžší rozhodování v životě, dokáže si vybrat. A pokud s ním vede rozhovor dobrý proškolený odborník, nemusí dojít k jeho traumatizaci. Takže v tomto věku už bych se nebránila střídavé péči. Ať je chvíli u jednoho, chvíli u druhého. A optimální samozřejmě je, když dítě zůstává v jednom bytě, kde se mu střídají rodiče, a když nemusí střídat školu.

Co má dělat rodič, který se chová rozumně, tedy dle vámi popsaných zásad, ale jeho partner nic z toho nerespektuje a štve dítě proti němu? Co má takto potrefený rodič dělat?

Mluvit, mluvit, mluvit, snažit se vysvětlovat, být trpělivý a myslet pozitivně. Zkoušet se dohodnout s bývalým partnerem či partnerkou. Většina problémů ve střídavé péči, jež zaznamenávám, plyne z toho, že partneři delegují zodpovědnost na někoho jiného. Soud, soudní znalec, sociální pracovník to vyřeší. A my, rodiče, dítěte si myjeme ruce.

To je špatně?

Já bych institucím vůbec nedovolovala, aby vstupovaly do tak intimní oblasti, jakou je kvalita života mého dítěte. Ať se o to postarají ti dva, kteří ho přivedli na svět. Ať jim společnost pomůže finančně, když jeden strádá – ale rozhodovat za ně? Ne! V praxi by bylo možná lepší, kdyby se rodiče museli v téhle dohodě vždycky spolehnout sami na sebe. Ne na někoho ­zvenku.

Jak má rodič představit dítěti nového partnera?

Znovu složené rodiny jsou dnes v centru zájmu psychologického výzkumu. Dnešní děti s tím, jak si rodiče nacházejí nové partnery, mají najednou mnohem víc příbuzných či blízkých, než tomu bylo dříve. A to nemusí být vždycky špatně. Ptám se, jestli se tak nevracíme k tlupám, pospolitostem? Kolem alfa samce se shromažďovala skupina žen a houf dětí. Takže se možná historicky navracíme k pospolitostem staršího typu.

A jak po rozvodu v rodině s puberťákem zařídit, aby dítě nezačalo vydírat jednoho rodiče druhým?

Velmi těžko. Dospívající se i v úplné rodině potřebuje osvobodit od vztahu s ní. Musí se od rodičů alespoň mentálně oddělit, aby se mohl sám stát dospělým – a svým rozvodem mu rodiče tak trochu nahrávají. On se teď může na jednoho naštvat, využívat jejich soutěžení a profitovat z toho. V praxi mám řadu podobných pubertálních dětí, jež využívají a zneužívají rozchodu rodičů, a řekla bych, že se to změní až na prahu jejich mladé dospělosti, kolem dvacítky, a především když jsou sami rodiče.

Kdy je tedy obecně střídavá péče na místě?

Pokud už se pro ni máme rozhodnout, pak tedy v mladším školním věku, protože je dobré, když má dítě šanci zažít každodennost obou svých rodičů. Je lepší, když má dítě možnost poznat více zájmů, hodnotových orientací a má srovnání. Jak jeden z rodičů vaří a druhý nevaří, jeden pracuje a druhý je líný, jak jeden pije a druhý bojuje proti alkoholu. Pokud se střídavá péče v tomto věku bude posuzovat individuálně, nemusí to být pro vývoj dítěte tak zásadní problém. Dá mu to možnost i nadále prožívat s oběma svými rodiči jejich každodenní život.



Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,300
20,480
28,650
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře