nahoru

Chci pít krev hadů

Lenka Klicperová 11. srpna 2016 • 00:15
Chci pít krev hadů
foto: Lenka Klicperová

„Měla jsem strašný strach. Kolem dopadaly granáty, přes kouř nebylo vidět. Popadla jsem děti a utíkaly jsme tam, kam běželi všichni ostatní. K řece. Byla tma, chaos. Jediná šance, jak se dostat z Fallúdže, byla přeplněná loď, na kterou jsme se museli všichni vecpat. V půlce řeky jsme se začali potápět,“ vzlyká Nadžíja Hasanová, čtyřicetiletá sunnitská muslimka z Fallúdže.

V řece jí před očima zemřely její dvě malé děti. Třetí se jí podařilo vylovit. Zoufalá matka s pětiletým umírajícím chlapcem v náruči běžela zpátky k checkpointu Islámského státu v naději, že jí někdo pomůže. „Když utíkáš, máš smůlu. Táhni i s dítětem,“ odehnal ji brutálně jeden z islamistů. Chlapec chvíli nato zemřel.

Nadžíja Hasanová je jedním z více než sedmdesáti tisíc civilistů, kteří uprchli z obležené Fal­lúdže ještě před jejím dobytím.

Hlava hada

Fallúdža leží v arabské části Iráku, 65 km západně od Bagdádu na řece Eufrat. Islámský stát se jí zmocnil v lednu 2014 během jediné noci. Více než dva roky město ovládal a vytvořil zde jedno ze svých důležitých center. Místní Fallúdžu přezdívají „hlavou hada“. Spadá do takzvaného sunnitského trojúhelníku. Pro pochopení dalších řádků je toto suché konstatování velmi důležité. Obyvatelstvo v arabské části Iráku se rozděluje na sunnity a ší’ity.

V posledních letech eskaluje konflikt mezi oběma větvemi islámu. Pnutí mezi ší’ity a sunnity výrazně přiživil Islámský stát, který ší’ity považuje za své úhlavní nepřátele a odpadlíky od pravé víry. V iráckém „Arabistánu“ převažuje právě ší’itská větev islámu, podpořená i dominancí ší’itů ve vládních kruzích. Tradičně má sunnitská Fallúdža vroubek i z minulosti, kdy se v ní po pádu Saddáma Husajna odehrávaly ty nejtvrdší boje vedené proti koaličním silám v čele s Američany.

Co ve Fallúdži chybělo?

Operace za znovudobytí Fallúdže začala koncem května tohoto roku. Irácká armáda pomocí letáků informovala civilisty o připravované operaci. Kdo nemohl opustit město, měl vyvěsit na střechu domu bílou vlajku. Islámský stát ovšem odmítl obyvatele pouštět, a tak se přes sedmdesát tisíc civilistů ocitlo uprostřed pekla městské války jako živé štíty.

Analytici americké armády předpokládali, že osvobození města potrvá déle než půl roku. Realita překvapila všechny kromě velitele operace Abdula Wahaba as-Saedího ze speciálních protiteroristických sil irácké armády.

„Čekal jsem, že dobývání města bude trvat maximálně měsíc. Přetáhli jsme o tři dny. Média totiž přeháněla sílu Islámského státu. Ve Fallúdži chyběli ve větším počtu zahraniční bojovníci, kteří mají zkušenosti z předchozích bojů. Než by se vzdali, radši se sami odpálí. Bojovali tam hlavně mladí Iráčané, jejichž motivace zemřít není zdaleka tak velká,“ vysvětluje generál as-Saedí. Podle něj mnoho bojovníků Islámského státu opustilo Fallúdžu v civilním oblečení mezi uprchlíky. Major Jásim Muhammad Matar (32) to dosvědčuje: „Našli jsme holicí potřeby se zbytky dlouhých vousů, jak se islamisté před útěkem narychlo holili. Někteří se převlékali i do ženských šatů. Udělali by cokoli, aby se z města dostali živí.“ Matar se o islámských radikálech bojujících ve Fallúdži zmiňuje s despektem. Se svou jednotkou se s islamisty střetl i v Ramádí v provincii Anbár, odkud byli islamisté vytlačeni teprve nedávno. Podle něj se v Ramádí válčilo až na dřeň a do úplného konce. Denně zde vybuchlo na deset sebevražedných aut plně naložených výbušninami, zatímco ve Fallúdži byl denní průměr „pouhé“ jedno auto.

Máme víru a odvahu

Velkou zásluhu na osvobození města si nárokují ší’itské milice Hašd aš-Šaabí. Zkuste ale před nimi použít výraz milice. Se zlou se potážete. Zakládají si na tom, že jsou regulérní armádou podléhající nejvyššímu iráckému velení. Velitelé Hašd aš-Šaabí hovoří o tom, že jsou nejzásadnější silou při dobývání území Islámského státu.

„Máme víru a nebojíme se jich. Irácká armáda nemá bojové schopnosti, jako máme my. V Hašd ­aš-Šaabí jsou skvěle vycvičení specialisté. Jsem zklamán z toho, že islamisté odtáhli tak brzo. Mohli jsme dokázat, jak dobří jsme,“ vysvětluje jeden z nejvyšších velitelů Hašd aš-Šaabí, generál Alí al-Hamadaní z brigády Alí Akbar. Jeho muži napadli město ze severu, což radikálové nečekali. Dopátrat se přesných čísel, kolika islamistům se podařilo utéct z Fallúdže, je téměř nemožné.

Většina velitelů se však shoduje na jednom, že hlavní představitelé IS opustili město ještě před začátkem ofenzívy. Stáhli se prý v konvojích směrem na syrskou hranici a na Mosul, největší baštu Islámského státu v Iráku a jediné velké město, jež mají zcela pod kontrolou.

Mezi fallúdžskými ženami

Dostat se do utečeneckého tábora Ámiríjat al-Fallúdža není snadné. Předstíráme, že jsme zástupkyně donorů, místní neziskové organizace. Povolili nám navštívit mobilní kliniku a na uprchlický tábor máme jen dvacet minut. Abychom získaly potřebný čas na rozhovory a na focení, uchylujeme se ke lsti.

Našim průvodcům rychle mizíme z očí a nenápadně se infiltrujeme mezi obyvatele kempu. V jednom ze stanů nacházíme útočiště nejen před našimi průvodci a strážci v jedné osobě, ale také před žárem poledního slunce. I tak je ve stanu nejméně padesát stupňů.

Naší tlumočnici stéká pot do černě orámovaných očí, až jí barva kreslí na tvářích mapy připomínající amazonskou deltu z ptačí perspektivy. Během chvíle stan praská ve švech, všichni se chtějí podělit o své příběhy. Emoce lze číst jen z očí, to je to jediné, co z úplně zahalených žen můžeme vidět.

Fallúdža byla vždycky tradičním městem a ženy tu jsou zvyklé chodit zcela zahalené do černých abájí a nikábů. V tomto směru Islámský stát nepřinesl tak dramatickou změnu, jako tomu bylo například v městech obývaných převážně Kurdy na severu Sýrie.

„Zpočátku se nám zdál Islámský stát snesitelný, až potom zavedl kruté podmínky a tresty. I kdybychom si chtěli stěžovat, nemohli jsme, uvěznili by nás. Nemohli jsme se volně pohybovat, jen když jsem chtěla přejít most, musela jsem dlouze vysvětlovat, kam jdu a proč,“ líčí pětačtyřicetiletá Haná Muham­mad Šalánová, matka devíti dětí. Tvrdí, že manžel ztratil práci, nemohl už jezdit jako řidič mezi Fal­lúdžou a Bagdádem. Neměli peníze.

Kdyby se chtěli z města dostat, museli by pašerákům zaplatit 200 dolarů na osobu. Podmínky se stále zhoršovaly. Nešla elektřina, všechny generátory zabavili příslušníci IS pro sebe, obyvatelé měli problémy s vodou, dodávky jídla se ztenčovaly. Poslední měsíce prý jedli jen datle. Ve školách se kromě islámu a islámských věd neučilo prakticky nic.

Kde jsou muži?

Tábor Suzanne obývá asi třicet tisíc lidí, přesná čísla však nikdo nezná. Vláda sem dodává potravinovou pomoc i vodu, jenže všichni si stěžují na korupci, kvůli níž se potraviny nedostávají do potřebných rukou, ale končí na černém trhu. S těžkými podmínkami by se však většina ženských obyvatelek nějak vyrovnala. „Vůbec nevím, kde skončili mí čtyři bratři. Přišli lidé z Hašd aš-Šaabí a odvezli je, prý aby je vyslechli. Od té doby je nikdo neviděl. Mám strach, že už jsou mrtví,“ zalyká se pláčem Asia Radhíová a v ruce žmoulá kopie osobních dokladů svých bratrů.

Otvírá tím velké téma všech místních uprchlic. A tím je strach z Hašd aš-Šaabí a z toho, co mohou páchat na jejich mužských příbuzných. Přinášíme jejich výpovědi, zatím ale nelze přímými důkazy prokázat jejich pravdivost. Obvinění fallúdžských žen je totiž jen jednou stránkou mince, druhou je pak to, že drtivá většina fallúdž­ských mužů s IS spolupracovala, nebo dokonce bojovala. Hledat pravdu v tak nepřehledném konfliktu je více než obtížné.

Šestapadesátiletá Alhen Alíová tvrdí, že fallúdžské muže separoval od skupiny uprchlíků dokonce jeden z čelných představitelů organizace Badr, což je jedna z dalších ší’itských milicí spadajících pod Hašd aš-Šaabí.

„Přišli jsme do okresu Saklawíja, byla s námi asi tisícovka našich bratrů, synů a manželů. Všechny nás přivítal jeden z vůdců Badru. Jeho jméno neznám, ale pamatuju si jeho tvář z televize. Muže od nás oddělili a tvrdili, že se brzy vrátí. Můj manžel je mezi nimi. Nevíme, kde jsou. V nemocnici jsem zahlédla čtyři mrtvá těla z této skupiny, bojíme se, že tak dopadli všichni.“

Zvěrstva na mužích

Salám Hamíd je dvacetiletý mladík z vesnice Ekregíja u Fallúdže. Stejně jako další muži byl podezřelý ze spolupráce s Islámským státem. Tvrdí, že byl očitým svědkem zvěrstev páchaných Hašd aš-Šaabí na fallúdžských mužích.

„Viděl jsem, jak dva muže upálili za živa. Další svázali, polo­žili na zem a pak po nich přejížděli autem, dokud nebyli mrtví. Sám jsem popravě unikl jen náhodou. Lidé z ší’itských milicí vybrali dvacet chlapů, vybagrovali jámu do země a skopli nás do ní. Pak na nás na­hrnuli hlínu. Pohřbili nás za živa. Měl jsem uvolněná pouta, tak se mi nějak podařilo vyhrabat se ven.“

Pokoušíme se ze Saláma dostat informaci, kde se tento hromadný hrob nachází, abychom mohli jeho vyprávění ověřit. Tvrdí, že přesné místo není schopen určit, protože se vše odehrávalo v noci. Hrob prý je někde dvě hodiny jízdy od Saklawíje. Zůstane tedy jen u nepotvrzené výpovědi. Hrne se na nás dalších deset žen, které mezi vzlyky ukazují fotografie svých mužských příbuzných, bratrů, manželů, synů… Ani nestíháme všechny příběhy zaznamenat.

„Můj dům byl zničen během bojů, dostavěli jsme ho jen rok před tím, než přišli z IS. To bych všechno ještě unesla, ale kde jsou moji synové a manžel? Páchá se tu na nás dvojitá nespravedlnost, nejdřív jsme trpěli pod IS a teď nás šikanují Hašd aš-Šaabí. A zase nemáme ani jídlo a pitnou vodu,“ shrnuje za všechny Haná Muhammad Šalánová.

Nejsme beránci

Všichni obyvatelé z Fallúdže, s nimiž jsme měly možnost mluvit, se vyjadřují velice kriticky k Hašd aš-Šaabí. Bojí se, že se jim ší’ité teď budou mstít a že je podezírají z podpory Islámského státu. „Musíme pečlivě vyšetřit všechny fallúdžské muže, protože je tu důvodné podezření, že mnozí z nich s islamisty spolupracovali i za ně bojovali a sympatizují s nimi doposud. My je ale přímo nevyšetřujeme, předáváme je irácké armádě, která je vyslýchá. Mnozí nás obviňují, že Hašd aš-Šaabí jsou jako IS, ale to je naprostý nesmysl. Netvrdím, že jsme beránci, jsme lidé a děláme chyby, ovšem také se z nich snažíme poučit,“ rezolutně odmítá nařčení z rozpoutávání další spirály ší’itsko-sunnitského konfliktu mluvčí Hašd aš-Šaabí Muhammad al-Ikábí.

Podle něj si ženy z Fallúdže vymýšlejí, často už do uprchlických táborů přicházejí bez mužů, samy, jen s dětmi, a pak tvrdí, že muže od nich separovaly právě ší’itské milice. Hašd aš-Šaabí ale velmi tvrdošíjně opakuje naučené fráze o tom, že oni jsou rozhodující silou v zemi a že jsou jedinou účinnou silou v boji proti IS. A že jsou proti rozdělování obyvatel Iráku na ší’ity a sunnity.

„Hned po dobytí Fallúdže jsme se stáhli a nechali město ve správě irácké armády a jejích speciálních sil,“ deklaruje politiku Hašd aš-Šaabí generál Alí al-Hamadaní. Jedno je jisté – Hašd aš-Šaabí má velké ambice stát se opravdovou a jedinou silou, jež bude rozhodovat o budoucnosti Iráku.

Ticho ve Fallúdži

V dobyté Fallúdži je zvláštní ticho. Sem tam je slyšet jen zpěv jakéhosi ptáka, který si zřejmě spletl lokalitu. Město je zcela prázdné, nejsou tu žádní civilisté. Pod mostem parkuje hummer irácké armády, vedle stojí v prachu zlaté rokokové křeslo. Vedle se vaří voda na čaj. Tady hlídkují vojáci irácké federální armády. Sem tam je slyšet střelba, nikdo z našich lidí nedokáže říci, proč se střílí. Tak. Fallúdža je jedno obrovské skladiště výbušnin. Snad každý druhý dům sloužil jako výrobna bomb, alespoň takový pocit získáváme, když v jediné ulici lezeme otvorem po granátu už do třetí dílny.

Durghamovi, vojáku irácké armády, je 32 let a je z Fallúdže. Jeho dům stojí hned vedle jedné z islamistických dílen na smrt. „Fallúdžu jsem opustil, ještě než přišel IS. Ale mnoho z mých sousedů je s nimi stále. Je to strašné, vidět svůj dům v takovém stavu. Chci se sem zase vrátit, ale až to tu bude bezpečné. Chci pít krev těch hadů, nenávidím je,“ dodává na adresu islamistů muž, jenž se na osvobozování Fal­lúdže podílel se zbraní v ruce.

Zatím je ve Fallúdži armáda a čistí dům po domu od výbušnin. Alespoň to tvrdí. Fallúdžští civilisté zase tvrdí, že město zdaleka tak zaminované není a že to armáda využívá k tomu, aby rozkradla, co se dá, a pod záminkou zaminování domy odstřelila. A zničila tak velké sunnitské centrum Iráku.

„Média se často zaměřují na takové okrajové záležitosti, jako jsou krádeže v dobytých městech. Už ale opomíjejí oběti, které jsme při dobývání území IS museli přinést,“ hájí postup milic a armády al-Ikábí z Hašd aš-Šaabí. Jedno je jisté – soužití ší’itů a sunnitů bude po válce, až zmizí do značné míry společný nepřítel – IS, ještě hodně složité. Ostatně na tento konflikt už se v Iráku zadělává od pádu režimu Saddáma Husajna.

 

Třetí část reportáže z Iráku si můžete přečíst v přístím čísle.

Lenka Klicperová


Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,470
20,870
28,680
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře