nahoru

„Srát na bendžo“

Pavel Kučera 26. května 2016 • 00:15
• foto: 
Profimedia.cz

Britská „country“ kapela Mumford & Sons zaplnila pražskou O2 Arenu. A poskytla rozhovor Reflexu.

Londýnská čtveřice Mumford & Sons se po třech letech od vyprodaného koncertu v sále Lucerny vrátila do Prahy. Tentokrát však vystoupila před nabitou O2 Arenou, kde s velkým úspěchem představila poslední album Wilder Mind i svoje největší hity jako z předchozí desky Babel, na němž úspěšně zkombinovala zvuk alternativního rocku a country. Krátce před jejich vystoupením jsme se v šatně potkali s polovinou kapely, frontmanem Marcusem Mumfordem a multiinstrumentalistou Winstonem Marshallem.

Za album Babel jste získali ceny Grammy, Mercury a Brit Awards, tedy tři patrně nejvýznamnější hudební ocenění planety. Můžete porovnat, co pro vás znamenaly a jaký měly vliv na vaši kariéru?

marcus mumford: To se nedá takhle říct. Možná to dokonce pro ostatní lidi mělo větší význam než pro nás samotné. Pro nás to jsou dnes hlavně vzpomínky na velké nablýskané mejdany, na kterých jsme se spolu ožrali. Je to samozřejmě skvělé, ale nebylo to tak, že bychom si řekli: Fajn, teď se naše kariéra bude ubírat tímhle směrem. Kupříkladu za novou desku Wilder Mind jsme žádnou cenu nezískali, ale neznamená to, že je méně úspěšná než Babel, je to spíš naopak.

winston marshall: Je třeba mít na paměti, že tyto akce většinou pořádají nahrávací společnosti. A jejich cílem není nic jiného než prodat ještě víc desek. Samozřejmě je skvělé být uznán někým jiným. Možná největší význam v tomto ohledu má skutečně cena Mercury, protože ta upozorňuje i na nové interprety, které často většina lidí do té doby neměla příležitost slyšet. Samozřejmě ale i díky Brits nebo Grammy naši hudbu objevili i lidé, kteří nás do té doby neznali. Je to v první řadě dobrá reklama, není třeba za tím hledat něco víc. Což ale neznamená, že za to nejsme vděční.

Vaši hudbu charakterizovalo bendžo, na posledním albu Wilder Mind jste ale hodně změnili zvuk. V rozhovoru pro časopis DIY jste po vydání desky doslova prohlásili: „Srát na bendžo!“ Takhle jednoduché to ale asi není, vzhledem k tomu, že ho pořád používáte na koncertech.

w. m.: Samozřejmě že ne. Bendžo stále beru do ruky prakticky každý večer. Ale lákalo nás po dlouhé době vzít do ruky i nástroje, na které jsme hrávali jako teenageři. Proto je na naší poslední desce mnohem víc elektrických kytar a bicích než třeba na Babelu. Marcus teď navíc občas hraje i na syntezátory. Bylo to vzrušující, ale není to pro nás úplně nové. Já například rád přebíhám mezi různými nástroji a dokážu se na ně adaptovat velmi rychle. Jde spíš o to, co nás v danou chvíli inspiruje a jaký nástroj na nás v danou chvíli působí kreativně, než o to „srát na bendžo“. Bereme všechno, co nám v danou chvíli dává možnost napsat co nejlepší písničku.

Je pravda, že jste během zkušebních sessions k nové desce ve zkušebně hrávali i písničky Radiohead?

m. m.: Ano, to je pravda! Ale ne jenom Radiohead. Vždycky jsem rád hrál písničky jiných interpretů. Pomáhá mi to procvičovat si i akordové postupy, které v naší hudbě nepoužíváme. Jinak se vám může stát, že se zacyklíte ve vlastní formě, z níž je dobré občas vykouknout. Pomáhá nám to i při skládání nových písniček. Proto cizí skladby hrajeme i na koncertech. Jsme velcí hudební fandové a milujeme hudbu, kterou napsali jiní.

w. m.: Jednou jsme hráli společně s Foo Fighters a před koncertem jsme seděli v jejich koncertní zkušebně. A oni pět hodin nedělali nic jiného, než hráli písničky kapel, jako jsou Kiss, Rush, Queen… Je to ohromná zábava a současně se tím hudebně vzděláváte.

Jaké skupiny byly vaše hlavní inspirace, když jste zakládali tuhle kapelu?

m. m.: Nejvíc jsme poslouchali vrstevníky. Kapely, které hrály po Londýně v té době jako my. Noah and The Whale, King Charles, z Ameriky pak třeba The Avett Brothers. Ale vzadu v hlavě jsme pořád měli uložené skupiny, které jsme poslouchali, když jsme vyrůstali. AC/DC, Radiohead nebo The Beatles, zkrátka ty, jimž v dospívání nejde uniknout. Ale taky spoustu heavy metalu, hard rocku a klasického blues nebo jazzu. Pochopitelně i Boba Dylana nebo Neila Younga. Nejvíc nás ale skutečně inspirovali naši vrstevníci, kteří nám ukázali, že je možné psát dobré písničky a uspět s nimi u publika.

Ve stejné době, kdy jste se proslavili, se objevilo více kapel, které se obracely k organičtějšímu a akustičtějšímu, téměř až folkovému zvuku. Byli lidé najednou unavení přeprodukovanými elektronickými a rockovými věcmi a chtěli něco čistšího?

m. m.: Já si nemyslím, že naše hudba je nějak výrazně zvukově čistší než to, co dělá třeba Skrillex. On má svoje metody, jak ze svého zvuku vytáhnout co nejvíc, my máme jiné. Rozdíl je v tom, že když na pódiu zmáčkneš tlačítko na počítači silněji, neuděláš silnější zvuk. U klasických nástrojů to tak funguje. A když jsme na pódiu, kaž-

dý večer ze sebe vydáváme co nejvíc, abychom co nejvíc vymáčkli i z publika. Ve finále do toho vždycky pěkně dost třískáme a užíváme si to. Je ale pravda, že jsme měli kliku, že najednou bylo hodně lidí, kteří měli zájem o hudbu, jež má jednodušší, přímočařejší zvuk. Bylo to prostě dobré načasování. Ve skutečnosti to ale byla spíš náhoda. Neměli jsme v úmyslu věnovat se jenom takové hudbě, která byla albu Babel. S každým albem bychom se rádi co nejvíc proměňovali a doufáme, že i lidi si to budou dál užívat.

Pavel Kučera


Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,470
20,860
28,660
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře