nahoru

Hollywood umře na vlastní strach

Tereza Spáčilová 26. května 2016 • 00:15
Režisér Jim Jarmusch společně s Iggym Popem  pózují před canneskou projekcí filmu Gimme Danger, dokumentu věnovanému životu rockové legendy
Režisér Jim Jarmusch společně s Iggym Popem pózují před canneskou projekcí filmu Gimme Danger, dokumentu věnovanému životu rockové legendy
• foto: 
Profimedia.cz

Na výsledky 69. přehlídky v Cannes se čekalo netrpělivěji než kdy předtím. Ne že by tým festivalového prezidenta Pierra Lescura sestavil tak mimořádnou soutěž. Mimořádný byl spíš politický tlak, jemuž čelila porota vedená Georgem Millerem. Letos se totiž neřešilo, kdo vyhraje, ale zda vyhraje žena. 

Začalo to už loni. Ze slav­ného premiérového koberce na bulváru Croisette vykázala ochranka dámy v placatých botách a svět filmu okamžitě začal probírat, nakolik je na festivalu v Cannes diskriminováno něžné pohlaví. Umělecký ředitel Thierry Fremaux sice sugestivně vzkazoval, že „jestli existuje místo, kde jsou ženy vítány a oslavovány, pak je to právě Cannes“, nicméně soutěž vyhrál (tradičně) muž a sociální sítě zaplavily výzvy k genderové paritě, včetně návrhů na zavedení kvót.

Ženy vpřed…

O rok později se proto program festivalu zahemžil ženskými projekty. Jen v hlavní soutěži se objevily tři slibné režisérky – Andrea Arnoldová s (na kult aspirující „jízdou“) American Honey, Maren Adeová s rodinným dramatem Toni Erdmann a Nicole Garciová s adaptací Z měsíční krajiny (Mal de pierres). Nešlo přitom zdaleka jen o účast pro účast – první dvě jmenované patřily do poslední chvíle k favoritkám a Arnoldová si nakonec odvezla alespoň Cenu poroty. Filmařky navíc bodovaly také ve vedlejších sekcích a například v úvodních dnech promítaná Hra peněz, čtvrtý režijní počin herečky Jodie Fosterové, zůstal až do finále jedním z nejpozitivněji přijímaných kousků.

O tom, že flatgate, jak podpatkovou kauzu z loňska pojmenoval svět médií, pořadatele Cannes patřičně vyškolil, svědčila i záplava roztodivných feministických akcí pořádaných napříč doprovodným programem. Na nejhonosnější z nich, miliardářem Pinaultem zaštiťované Women in Motion, o právech žen pohovořily i „Thelma a Louise“ neboli ikonické duo Susan Sarandonová a Geena Davisová ze stejnojmenného, čtvrtstoletí slavícího snímku. Podle Davisové bychom si prý hlavně měli přestat namlouvat, že jedno dílčí vítězství všechno vyřeší.

„Thelma a Louise se dvěma ženami v hlavní roli zapůsobila v roce 1991 jako zjevení. Všichni tvrdili, že jde o historický průlom, že tím kinematografie nabere zcela nový směr. Samozřejmě že nenabrala,“ konstatovala Davisová, spoluzakladatelka institutu pro výzkum genderové problematiky. Jeho prostřednictvím už prý mimochodem mnoha producentům poradila, aby „ještě před první klapkou znovu prošli svůj seznam spolupracovníků a velkou část jich vyměnili za ženy“.

Juliette Binocheová zase v rámci jiného projektu, We Do It Together, popisovala, jak osobně přesvědčovala filmové bardy, aby věnovali víc prostoru ženám a ženství. „Volala jsem Assayasovi a povídám mu: Vždyť jsi obdivovatel Bergmana, který tak krásně smýšlel o ženách. Proč pro ně taky něco nenapíšeš? Tak se zrodil film Sils Maria,“ uvedla na konto předloňského vítěze Cannes, v němž sama hrála. Podobně prý promlouvala také do duše Spielberga či Scorseseho, u nich už však uspěla méně. „Každý z nás má v sobě mužský i ženský prvek. U Scorseseho je ten ženský obzvlášť silně vyvinutý. Podle mě ho ale ještě neobjevil,“ postěžovala si protagonistka soutěžního snímku Bruna Dumonta Ma loute.

Aby za ženy nelobbovaly pouze ženy, přispěchaly festivalové deníky s výňatky z (jak jinak než alarmujících) genderových výzkumů. Americká čísla například upozorňovala, že jen devět procent z 250 nejpopulárnějších titulů minulého roku natočily ženy (Center for the Study of Women in Television and Film), britská, jež změřila rovnou celou dekádu, zase spočítala, že pouhých 13 %, respektive 20 % veškeré britské produkce mají na svědomí režisérky, potažmo producentky (zdroj Directors UK). V rámci panelu pořádaného na půdě přidruženého filmového trhu dokonce zazněl požadavek na kvóty a pozitivní diskriminaci. „Když hlasujeme o vítězích BAFTA (prestižní britská filmová cena – pozn. red.), neměli bychom řešit jen kvalitu, ale i to, zda film vysílá nějaké pozitivní signály,“ uvedl Ben Roberts, ředitel Britského filmového institutu, jenž se zavázal dosáhnout rovného financování filmařů a filmařek (50/50 v roce 2020).

Hollywoodský deník Variety nazval 69. Cannes „ročníkem žen“ a tak nějak podprahově všichni čekali, že by hlavní cenu konečně mohla získat režisérka – jedno, zda Arnoldová, která do svého American Honey vtělila zneklidňující generační výpověď, nebo méně extrémní, leč o to naléhavější Němka Maren Adeová, jejíž stylově i emocionálně čistý Toni Erdmann zažil ovace vestoje. Kdyby se to podařilo, Pierre Lescure by měl na nějakou dobu nebeský klid – byl by to totiž první triumf ženy po bezmála čtvrtstoletí nadvlády mužů (Jane Campionová, jediná držitelka Zlaté palmy, zvítězila s Pianem v roce 1993). Nicméně nebesa se nekonají. Vyhrál (více méně zaslouženě) Ken Loach a jeho jímavá sociální studie Já, Daniel Blake.

V kůži králíka

Nutno říct, že nejluxusnější festival světa řešil i jiná, z pohledu filmového byznysu přínosnější témata. Markantní byl především vpád digitálních médií a virtuální reality (VR). Takzvané VR filmy, většinou několikaminutové 3D hříčky, jež vyžadují použití speciálních „headsetů“, okupovaly na filmovém trhu celý jeden pavilón a za týden provozu se jich stihly odpromítat desítky. Odbornou a laickou veřejnost rozdělila VR na dva nesmiřitelné tábory. Podle jednoho jde o přeceňovaný fenomén, technologickou atrakci, jež nemá s filmovým uměním nic společného a z výsluní zmizí stejně rychle, jako se na ně dostala. Druhý, podporovaný například režisérem animovaného hitu Madagaskar Erikem Darnellem, jenž sám v rámci sekce VR pouštěl šestiminutový filmeček Invasion!, naopak vidí v interaktivitě budoucnost kinematografie. „Pro mě nejde jen o nadstavbu k filmovému tvaru. VR je svébytná forma se svébytným jazykem, který ještě musíme pořádně prozkoumat,“ hlásal nadšeně na pláži, kde novináři s futuristickými „helmami“ testovali, jaké je to, být huňatým králíkem.

Naopak hollywoodský průkopník par excellence Steven Spielberg, jenž do Cannes přivezl svůj nový rodinný film Obr Dobr (The BFG), před adorací VR varuje. „Bojím se, aby se při všem tom noření do virtuálního světa nezapomínalo na obyčejné vyprávění příběhu. Divák navíc dostává možnost, aby film kočíroval sám. Jenže kde pak zůstává originální autor­ská vize?“ bojí se Spielberg.

Ani ti největší optimisté však zatím nepřepokládají, že by se VR využila na poli celovečerních filmů. Alespoň prozatím. „Teprve se s ní učíme zacházet. Je to zcela nový prostředek s vlastními, velmi obtížnými pravidly,“ říká Darnell s tím, že jen napsat scénář pro film odehrávající se ne před publikem, ale kolem něj představuje pro autory obrovskou výzvu. O diváckém komfortu nemluvě: špičkové headsety, jako je HTC nebo Oculus Rift, stojí stovky eur a ty dostupnější, jež měnily canneské novináře v králíky, mají zase příliš technických nedostatků. Podle Darnella je však jen otázkou času, kdy se i tento problém vyřeší. „Za pár let si vystačíme s jednoduchými brýlemi a fotkám, kde nosíme na obličeji podivné krabice, se budeme už jen smát. A nejspíš při tom pocítíme stejnou nostalgii, jakou zažíváme u filmů z průkopnické éry kinematografie.“

Spása jménem Amazon

Twitter z canneského festivalu plnily výkřiky o filmové revoluci, ne všechny ovšem patřily jen nadšeným fanouškům VR. Podle obchodníků zažil totiž tamější trh ještě jednu přelomovou záležitost: vpád digitálních značek do výsostných vod filmové produkce.

Nejskloňovanějším slovem byl Amazon: právě tato firma, respektive její filmová odnož Amazon Studios, totiž přivezla do Cannes povážlivé množství vlastních titulů. Nepřehlédnutelných titulů. Nebýt Amazonu, neměl by festival úvodní film (Allenova Cafe Society), kritici by se nemohli rozplývat nad fenomenálním Jimem Jarmuschem (Paterson) a citovat „konečně čistého“ Iggyho Popa (Jarmuschův dokument Gimme Danger). Na Croisette by se neporvali příznivci a odpůrci Nicolase Windinga Refna (Neon Demon) a miláček Cannes, Korejec Park Chan-wook, by neměl kde provokovat lesbickými scénami (Ah-ga-ssi).

Co víc, soudě dle stížností, jež filmaři chrlí na adresu studií – prý opatrnějších a bojácnějších než kdy dřív –, je především zásluhou hráčů jako Amazon či Netflix, že ještě vznikají nezávislé filmy. A na slovu nezávislé trvá i zmíněný Jarmusch. „Zpočátku jsem Amazonu příliš nevěřil. Moje filmy patří na plátno, bál jsem se, aby se nestreamovaly někde na internetu. Ale byl jsem vyslyšen. Stejně tak mi nikdo nemluvil do toho, co ve filmu zazní nebo jak bude vypadat. Holly­woodská studia jsou plná zbabělců, kteří sázejí jen na to, co si umějí spočítat. Amazon je jiný. Jestli někdo miluje film, tak jsou to právě tihle kluci z internetu.“

Tereza Spáčilová


Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,470
20,860
28,660
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře