nahoru

Na slepé cestě

Dan Hrubý 26. května 2016 • 00:15
Na slepé cestě
foto: Jan Šibík

Fotograf Jan Šibík se vrátil z uprchlického tábora v řeckém Idomeni, jehož vyklizení se podle posledních zpráv připravuje. Uprchlickou krizi sleduje dlouhodobě. „Byl jsem na mnoha místech, v různých táborech a mám srovnání. Mnoho lidí mě považuje za demagoga, ale já pouze říkám, co vidím. Nespekuluju, komu nebo čemu to poslouží a prospěje. Vnímám také, jak se situace v čase mění, a samozřejmě i můj názor se vyvíjí.“

Co se v Idomeni od tvé poslední návštěvy před několika týdny změnilo?

Na pohled nic zásadního. Stany zůstaly na svém místě, člověk však brzy zjistí, že v táboře zůstala sotva polovina jeho obyvatel. Odhaduji to na čtyři až šest tisíc. V drtivé většině jde o rodiny s malými dětmi. Ty tvoří určitě víc než polovinu osazenstva tábora. A změnila se také atmosféra.

Jak?

Tak osmdesát procent obyvatel tábora představují Syřané, patnáct procent Afghánci, zbytek připadá na další národnosti. A stále patrnější je napětí, které mezi jednotlivými entitami panuje. Ano, myslím, že se dá mluvit o poměrně velkém pnutí.

Mezi kým konkrétně?

Nejbojovnější a svým způsobem nejagresívnější jsou Afghánci. Jejich způsob nebo metoda řešení konfliktů je obvykle konfrontační. Nejspíš to mají v sobě.

Zdá se také, že některé skupiny, většinou ekonomičtí migranti z dalších zemí, byly vytlačeny do improvizovaného kempu u blízké benzínové stanice. Skupina uprchlíků z Pákistánu nám tady tvrdila, že v hlavním táboře nemohou být, protože jim Afghánci vyhrožují, napadají je a okrádají.

A Syřané jako takoví?

Tady je stále patrnější napětí mezi Kurdy a Araby. Kurdové obviňují Araby ze sympatií k Islámskému státu. A tak se najednou stane, že se tihle přátelští lidé, kteří se na vás celý den usmívají a zdraví vás, začnou shánět po železných tyčích s tím, že si za táborem vyřídí svoje spory. Najednou z nich vyzařuje agrese. A zdá se, že tyhle spory jsou čím dál častější. Množí se.

Myslíš, že kurdské podezření je oprávněné?

To si netroufám soudit. Spíš za ním stojí pocit Kurdů, že Evropa má v prvé řadě pomoci jim, když jsou jediní, kdo proti Islámskému státu pořádně bojuje.

O kolik lidí šlo?

O stovky.

Došlo nakonec ke střetu?

Nakonec se policii podařilo konflikt zažehnat. Ale pro mě tu vyvstává otázka: Když tihle uprchlíci nejsou s to řešit problémy mezi sebou, ve chvíli, kdy jsou na jedné lodi, jak se mají integrovat v Evropě, kde je nepochybně čekají velké tlaky a frustrace?!

Pomáhají situaci v táboře řešit humanitární organizace?

Nepochybně ano. Jsou tady snad všechny důležité humanitární organizace z celé Evropy. Když jde člověk po Idomeni, připadá si jako na táboře. Vážně, děti tu mají neuvěřitelné množství možností – jsou tu klauni, pořádají se happeningy, hraje se fotbal, lektoři je učí cizí jazyky i matematiku, mají tu kroužky kreslení nebo tancování. Je to všechno hrozně hezké, ale zároveň vede tak široká péče k tomu, že situace v táboře zůstává zakonzervovaná. Počasí je teď příjemné. Jídla dost. Řecké dráhy přistavily vagóny s dvoulůžkovými kupé. Proč by někdo odcházel? Odhlédnu-li teď od toho, že mnozí na to už ani nemají peníze.

Jenže balkánská cesta je definitivně uzavřená, tábor stojí na slepé cestě – i z hlediska uprchlíků…

Obávám se, že některé humanitární organizace neříkají uprchlíkům pravdu.

Jakou pravdu?

Že se hranice – nejen ta do Makedonie, ale i ty další do Srbska nebo Maďarska – už neotevřou. Že se přes žádnou z nich ilegálně nedostanou. Dochází tak k absurdní situaci, kdy se uprchlíci ptají novinářů, jaké jsou jejich vyhlídky.

Proč jim to podle tebe neříkají?

Protože pak by pobyt uprchlíků v táboře ztratil smysl a mohli by odejít, čímž by se činnost humanitárních organizací stala zbytečnou a bezpředmětnou. Jenže oni chtějí pomáhat. Uprchlíci a humanitární organizace potřebují jeden druhého. Proto jim mnoho věcí neříkají.

Ale uprchlíci nejsou přece odkázaní na informace od humanitárních organizací.

To jistě ne. V táboře mají zdarma internet. Většina z nich má přátele nebo příbuzné někde v Evropě. Přesto se dál chovají jako děti. Věří, že Německo je ráj a oni, v okamžiku, kdy se v Německu octnou, do toho ráje vstoupí. Nechtějí zůstat v Řecku, nechtějí do České republiky ani nikam jinam. Jen do Německa, to je jejich sen. Německu také zazlívají svou současnou situaci. Mají pocit, že Německo je všemocné a může otevření jakýchkoliv hranic zajistit. A tak demonstrují a pálí při tom německé vlajky.

Dan Hrubý


Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,470
20,870
28,680
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře