nahoru

Proč jsou lidé moudřejší než elity

Petr Robejšek 26. května 2016 • 00:15
Petr Robejšek: Když v demokracii rozhoduje většina,  tak se jí myšlenkové úlety moc často nestávají
Petr Robejšek: Když v demokracii rozhoduje většina, tak se jí myšlenkové úlety moc často nestávají
• foto: 
Ivan Steiger

Obyčejní lidé věci nerozumějí. To je nepřiznaný důvod, proč elity všude v Evropě odpírají lidem právo spolurozhodovat – jen aby nepřišly o svůj mocenský monopol. Důkladně promyšlené hlouposti se však vyskytují v hlavách mocných stejně často jak u obyčejných lidí, píše v eseji Petr Robejšek.

Není to tak dávno, co jeden český publicista napsal: „Pokud se třeba 96 procent národa demokraticky rozhodne, že zakáže homosexualitu nebo vymýtí zrzky, pak je toto rozhodnutí nedemokratické, byť by se k němu dospělo většinovou volbou.“ Tvrzení, že to, co je „nesprávné“, je i nedemokratické, slyšíme také v souvislosti s tím, že většina odmítá přijetí migrantů nebo další prohlubování evropské integrace. Krátce po referendu, v němž Nizozemci odmítli asociační smlouvu s Ukrajinou, jsme mohli číst, že by bylo správné zakázat referenda, když se týkají otázek, jimž voliči ne­mohou rozumět.

Politické a mediální elity se snaží vytvořit dojem, že v demokracii nejde o rozhodnutí většiny, nýbrž o hledání správných rozhodnutí, a zároveň naznačují, že většina je příliš hloupá na to, aby správná řešení rozpoznala, natož sama našla. Zároveň zesměšňují „příliš jednoduchá“ řešení a vytvářejí dojem, že jedině to, co je složité, je také kvalitní. Poznání je podle nich alchymie, jakési tajné umění, které ovládají pouze vyvolení experti a jenom oni sami rozhodují o tom, kdo je expert a co je správné.

Elity tak chtějí lidu přístup k moci zavřít hned na dva západy. Tvrdí, že v demokracii nejde o většinová, ale o správná rozhodnutí, a to, co je správné, většina vůbec nedokáže posoudit.

Tento přístup diskriminuje prostého člověka, a především hodnotu praktického myšlení.

Obojí je chybné.

Kolik váží býk?

O přesnosti většinových rozhodnutí svědčí zážitek předchůdce dnešních samolibých elit, jenž se jmenoval Francis Galton a žil v 19. století. Jeho pohrdání obyčejnými lidmi dokresluje citát: „Hloupost mnoha mužů a žen je tak velká, že je to neuvěřitelné. Jen tehdy, když je moc a kontrola v rukou několika málo vybraných a geneticky výjimečných osobností, zůstane společnost zdravá a silná.“ Dnešní názoroví potomci by kvůli politické korektnosti škrtli zmínku o genetice, ale jinak by se jim toto tvrzení asi dost líbilo.

V roce 1906 navštívil Galton jeden venkovský trh. K atrakcím patřila i soutěž o to, co nejpřesněji odhadnout váhu vystaveného býka. Lidé kupovali losy a psali na ně svůj odhad. Osm set lidí, farmáři a laici, uvážliví a zbrklí, vzdělanci a prosťáčci; prostě jako v demokracii. Galton sesbíral losy, vypočetl, jak by tipovala masa, kdyby byla „jedna osoba“, a očekával naprosto scestný odhad. Ale mýlil se on. Skutečná váha byla 1198 liber a „hloupá masa“ tipovala 1197 liber. V knize Jamese Surowieckého The Wisdom of Crowds najdeme celou řadu příkladů moudrosti většiny.

Přesné odhady nestačí, namítnete. Potřebujeme také rozhodnutí o účelných reakcích na měnící se okolí. Příklad Švýcarska nám ukazuje, že si s tím většina dokáže docela dobře poradit. Důkazy? Na vrcholu migrační krize Švýcaři ukázali, že obyčejní občané dokáží i v napjatých situacích rozhodovat rozvážně. Většina odmítla přísnější návrh zákona o vyhošťování cizinců a ponechala v platnosti mírnější verzi. Před pár lety si Švýcaři odmítli prodloužit dovolenou a pozdější vývoj potvrdil správnost rozhodnutí z roku 2001, totiž nevstoupit do EU.

My nejsme Švýcaři, namítnete. Řekl bych spíše, že nám chybí švýcarská zkušenost, a to také proto, že elity všude v Evropě odpírají obyčejným lidem právo spolurozhodovat, aby nepřišly o svůj mocenský monopol. Jiné důvody pro jedinečnost přímé demokracie ve Švýcarsku mě nenapadají. Leda, že by byli Švýcaři uvážlivější a moudřejší díky alpskému vzduchu anebo skvělé čokoládě.

Chyby elit

Když v demokratické společnosti rozhoduje většina, tak se jí myšlenkové úlety moc často nestávají. Proč? V mase se automaticky vybalancuje egoismus s idealismem, pragmatismus s vizionářstvím, naivita s cynismem a hloupost s přemoudřelostí. Toto zprůměrování vede k tomu, že zcela scestná rozhodnutí nejsou tak pravděpodobná, jako když rozhoduje excelentní menšina nebo jedinec.

Chyby elit při hledání řešení ukazují, že ti, kteří zaujímají špičkové pozice v politice, v médiích a v akademické sféře, nejsou vždy nejlepší z nejlepších. Příkladů zná každý celou řadu. Důvodem pro chyby expertů je to, že v malých skupinách převládá sklon k lehkomyslnému rozhodování (risky shift) anebo konformita ze strachu blamovat se před kolegy menšinovým názorem (group think). Hlavní důvod chybných rozhodnutí elit popsal již před mnoha lety Robert Michels. Podle jeho „zákona oligarchie“ mají špičky organizací sklon uskutečňovat vlastní cíle a často i pracovat proti vlastní organizaci.

Důkladně promyšlené hlouposti se vyskytují v hlavách mocných stejně často jak u obyčejných lidí. Ale když udělá chybu prezident Bill Clinton, tak to může mít (a třeba v případě zrušení Glass-Steagall Actu také mělo), fatální důsledky. Svým rozhodnutím o tom, že investiční a obchodní banky mohou opět fungovat pod jednou firemní střechou, se Clinton významně zasloužil o vypuknutí finanční krize v roce 2008.

Měřítko pravdy: praxe

Demokracie není nástroj na produkci „správných“ řešení. Elity to ostatně neumějí také. Smysl a přednost demokracie jsou v tom, že je to metoda k hledání rozhodnutí podporovaných většinou společnosti. No a kde zůstala správnost?

Řešení nejsou správná, protože je stvořil nějaký tituly opentlený expert. Jejich správnost se ukáže až podle toho, jak fungují v praxi a ve srovnání s jinými řešeními. Cena myšlenek se určuje především podle jejich praktické použitelnosti a rychlosti, s jakou přinášejí výsledky.

Co nás to učí ohledně vládnutí? Pro většinová rozhodnutí hovoří hlavně tohle: Jelikož předem jistě nevíme, které řešení se osvědčí, tak je rozumné zvolit metodu, jež plodí častěji správná řešení. Podle všeho je to rozhodování většiny.

A přesto. Aby většina v demokratické volbě přijala vysloveně chybné rozhodnutí, není tak pravděpodobné jako v případě elit, ale stát se to může. Společnosti jsou jako organismy, jež se přizpůsobují změnám okolí. Chybné chování společností je reálná možnost.

Ale i pak bychom měli dát většinovému rozhodování přednost. Je totiž odpovědí na základní dilema reprezentativní demokracie. Rozhoduje v ní menšina, která však prakticky nenese žádnou zodpovědnost, ale důsledky jejich rozhodnutí (od)nese celá společnost.

Rada pro politiky

Plošná implantace švýcarského modelu není ani realistická, ani účelná. Ale pomohlo by, kdyby byl zásadně zvýšen podíl rozhodnutí, jež mohou občané činit sami, a také byly posíleny jejich možnosti korigovat osamělá rozhodnutí shora. Přímá demokracie sice zbavuje politické strany jejich moci, ale i od části jejich odpovědnosti. To sníží očekávání vůči politikům a uvolní jim ruce.

V zájmu každé vlády by mělo být nehledat pouze kompromis mezi politickými stranami a lobbisty, nýbrž minimálně stejně silně zvažovat řešení, jimž dává přednost většinová společnost. Ve většinovém názoru se rozplyne fanatismus aktivistů dobra, intriky renegátů a zaslepenost technokratů. Rozhodnutí většiny přiblíží výsledek realitě, a tím i pravdě.

A ještě jednou. Většiny tedy nejenom produkují vhodnější rozhodnutí než elity, ale hlavní je, že ony „platí muziku“ a se svými vládci nemají nekonečnou trpělivost. Politici by měli brát vážně zřetelné posilování protestních stran všude v Evropě. U nich se totiž voliči dovolávají sluchu, který jim etablované strany neposkytují. A za nimi se již v obrysech tyčí „silný muž“.

Má-li mít demokracie budoucnost, tak nesmí zůstat vládou oligarchie, ale musí najít kompromis mezi neochotou politických stran sdílet moc a neochotou občanů doplácet na jejich chyby.

Petr Robejšek


Diskuse ke článku

 

Kurzy měn
25,470
20,870
28,670
Nejčtenější komentáře
INFO.CZ
Nejčtenější
Komentáře